Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vesnice versus město
Ahoj holky,
musím se Vám svěřit, co se mi (resp. mě a manželovi) honí hlavou.
Bydlíme na vesnici 10 km od města (16 000 obyvatel), 30 km od okresního města a 40 km od kraje Prahy – Ruzyně.
Já pocházím s vesnice z domku, manžel bydlel do 16 let v paneláku a pak na vesnici, ale v bytě.
Když jsme spolu začli uvažovat o společném bydlení, o bytě nás vůbec nenapadlo uvažovat. Máme rádi přírodu, pobyt venku, zvířata. A tak jsme koupili domek, kde teď bydlíme, už je to 11 let. 3 roky jsme ho dávali dohromady, prakticky jsme ho postavili od základů znovu. U domu je 1 500 m2 zahrada.
To jsme od začátku věděli, že bude pustá, protože nějaké pěstování brambor a spol nás teda nebere.
Před 8 lety jsme se sem nastěhovali, šťastný, že jsme ve svém. Po roce jsme si koupili vysněného psa – berňáka, za půl roku druhýho.
To byl takový první impuls, kdy jsme si poprvý řekli – pane bože, proč jsme dům koupili zrovna tady? Není tu vůbec žádná příroda – les, polní cesta nic, kam by se dalo se psy jít. Všude jen velká pole. Takže jsem s nima chodila po polích a riskovala, že nás zastřelí myslivci nebo po vsi na vodítku. Do lesa jsme jezdili autem o víkendech.
Po 5 letech bydlení zde se nám narodila dcera – a to už jsem odhalovala další mouchy. Kromě přírody tu nejsou skoro nikde chodníky. Takže procházka s kočárkem se rovná nerváku, kdy uskakuju před náklaďákama do příkopu a po návratu kočár vypadá jak když jsem projela hnojištěm.
Když malá povyrostla, došlo mi, že tu vlastně není ani dětské hřiště a to jde zde i 3 přidruženými obcemi přes 1 000 obyvatel – máme poštu, školu, školku, nákupní středisko,vlakové nádraží.
Tak jsem jezdila na plavání a do mateřského centra s malou do města.
Skoro před rokem se nám narodil syn. Malá začla od září chodit do školky. A já mám čím dál větší depku.
Školka má otevřeno do 15.30, ale ideální je vyzvednout dítě do 15.00.
Jelikož jsou děti od sebe 2,5 roku, vyjde to, že jeden rok budou chodit do školky současně.
Do práce se nemám kam vrátit, už jsem vymyslela i variantu práce z domova, protože vozit malou do školy do města, malýho do školky a pak zase vyzvedávání, to bych musela najít práci max. na 4 hodiny abych to odjezdila. Když jeden onemocní ,tak nevím jak bych to dělala. Manžel je v práci od nevidím do nevidím.
Prostě to na nás najednou padlo a nechceme tu být. Rozhodně ne za pár let, až půjdou děti do školy.
Kolikrát tu čtu, jak svážíte děti z kroužků v sedm večer a honem děláte úkoly.
Na to dům se zahradou nepotřebujeme. to je dobrý, když jsou děti malý, ale pak? budou chtít za kamarády ze školy, do kroužků a jediná možnost bude ta, že je tam odvezu autem.
A já se nehodlám smířit s rolí celoživotní taxikářky.
Notabene, projedeme neskutečný peníze už teď.
Takže co nás napadlo?
Odstěhujeme se do města, do bytu. Tady to prodáme a mělo by to vyjít tak, že za co prodáme dům, pořídíme byt. Tím se zbavíme hypotéky (ještě by zbylo i na její doplacení), ušetříme několik tisíc za benzín a možná by nám stačilo jednou auto. I kdyby ne, nebudeme muset jezdit nakoupit, cvičit, k některým doktorům.
Pejskům je 7 a 6,5 roku, takže dokud budou žít se neodstěhujeme. Ale jinak nás tu nic nedrží.
Omlouvám se za román, děkuju všem kteří dočetli do konce a všem kteří napíšou nějaký důvod proč tu zůstat nebo proč nejít do města.
no pokud někdo takto prožívá život bez širší společnosti, tak to šílené opravdu je, já osobně si tak ale “chrochtám“. 🙂
Na druhou stranu ale nejsme úplně prdelka, je tu školka, první stupeň ZS a vrstevníků tu má malá taky dost. Plzeň 30Km, není problém kdykoliv zajet za kulturou, ale i tady se toho najde dost. Hasiči a svaz žen pořád něco pořádají, pro děti, cvičení, pro důchodce, i divadlo, kousek od nás sauna masáže, prostě je tu i něco jiného než sedět doma s kozama a psem. Jenže asi jsem exot, mně to baví nejvíc, ráno koukat, jak zobají slepice, pak dát prochajdu se psem a poslouchat, co všechno Maruška objevila, nakrmit kozičky a zase slyšet jak jsou zajímavé, třeba že kajdí, to je velké Maruščino téma, občas se pořádně zpotit v lese na dřevu, v létě nasušit seno, ráno zatopit, aby holky nezmrzly a spoustu dalších pro někoho otravností pořád dokola.
Osobně si myslím, že skleníkové květinky jsou děti, které musí do zoo aby věděly, že kráva fakt není fialová a taky znám i děti, které neví kolik vajíček snáší denně slepice a nebo se bojí brouků a jiných zvířat, prostě mi jich přijde až líto.
Ale moc děkuju za tuhle diskusi, já jsem si opravdu myslela, že to tak má každý a že v bytě jsou lidé nedobrovolně, ale vidím, že ne.
Ahoj Lussy, tak jsem přelouskala ten Tvůj dnešní “román“. A musím říct, že Ti rozumím a chápu i otázky, které si kladeš. Já jsem tohle rozhodnutí/rozhodování řešila… vesnice vs. město… už je to pár let zpátky…
Nezvolila jsem tenkrát ani jedno a dnes bych to řešila úplně stejně jako před lety.
Koupili jsme dům a bydlíme hned za městem (cca 2 km).
Takže nejsme ani na vesnici, ani ve městě :-).
Pro mě je to přímo ideální stav :-). Vše mám blízko a dostupné a přitom nejsem v tom městském mraveništi.
Lussy, všechno se to odvíjí od toho, co chceš Ty a jak si to představuješ Ty (s manželem). Poradit Ti v podstatě nelze, protože každý z nás má jinou představu, jiné životní požadavky a jiná očekávání (od života). Prostě – někdo je spokojený celý život v paneláku a vyhovuje mu to a někdo jiný dokáže žít ve vzdálené vesnici a také je spokojený.
Ty víš nejlíp, jaká jsi a co Ti vyhovuje.
A co mě dneska úplně dorazilo:
Jedu s dětma k pediatrovi a jedu přes jednu vesnici a už z dálky vidím paní tlačící kočárek, už z dálky vypadala hrozně smutně a strhaně. Tak jsem zpomalila, prostě mě nějak zaujala a koukám, ona je to rehabilitační sestra, která nám sem jezdí Vojtit s malým. Tak jsem na ní mávla a ona se úplně rozzářila a taky zamávala. Byl to všechno jenom mžik.
Pak jsem přijela domů a píšu jí mail v tom stylu, že si jedu přes … vidím nějakou zachmuřenou osobu a ona to ona. A ona mi napsala mail, že se bojí, že jí tam na vsi hrábne, že není nikde ani živáčka a těší se až přijde dcera ze školy a manžel večer z práce. A to se na mateřský rozhodně nenudí, mají velké hospodářství – býky, ovce, prasata, drůbež. Ale prostě jí to ubíjí.
A napsala mi, že měla obrovskou radost, že vidí známou tvář a nějaký rozptýlení. To je přece šílený.
Holky, děkuju za reakce.
Po dlouhý době je tu živá diskuze 🙂
Je toho tolik pro a tolik proti, jako u všeho. Někdo by nedělal manuální práci, někdo by neseděl zavřený 10 hodin v kanclu, atd. atd.
Já jsem sice z vesnice, která je necelé 2 km od města kam bychom se ev. odstěhovali,ale na první stupeň jsem chodila do školy do vedlejší vesnice,ráno autobusem, odpoledne polňačkou 2 km většinou sama. Na druhý stupeň do města, domů spoj nic moc a tak jsem chodila sama pěšky po silnici domů.
Nic moc zážitky.
Mě jde i o to, že jak tu myslím psala Peťka, z těch dětí se stávají takový skleníkový kytky. Rodiče je vysypou před školou, po škole na ně už čekají a vezou je domů, ev. na kroužek. Vždyť je to hrozný. Autobusy u nás skoro nejezdí poslední sem jede z města v 16.30. Na vlakový nádraží je to 2,5 km.
A vidím to teď už před školkou, rodiče na mě koukají divně, že malou vodím pěšky, a to to mám z celý vesnice nejdál – přesně jeden kilák. Ostatní to mají buď kousek anebo dítě vozí autem. KDyž bylo ráno párkrát hnusně a jela jsem teda autem,tak tam není kde zaparkovat…
Navíc je tu šílená ZŠ, tak 80 % tmavé pleti. Už několikrát jsem byla svědkem (školka sousedí se školou), jak si rodiče mezi sebou vyřizují účty, nebo bílý rodič mydlil cikáně.
Za jedno ráno slyším víc sprostých slov než přetím za celý rok. Takže sem fakt nee.
Další mínus – vzdušnou čarou asi 800 m chce místní zemědělec stavět plynovou biostanici. Sepisujeme petice, stěžujeme si kde se dá, ale na nic. Takže kromě traktorů, který tu jezdí bězně tu budou jezdit náklaďáky s bioodpadem ke spálení.
Taky tu není vodovod a kanalizace. Hlavně ta voda nás štve. Většina obce nemá studnu a lidi se scházejí na návsi u studny a na kárkách si domů vozí barely s vodou. To my máme aspoň štěstí, že máme studnu,ale mělkou a místní zemědělec nám jí úspěšně zaneřáďuje fekáliema.
A taky se mi honí hlavou spousta příběhů z mýho okolí.
Jedni bývalý klienti, kterým jsem tak dlouho vyřizovala hypotéku na pozemek někde na vesnici až jim jejich 3 malé děti odrostli a oni jsou dodnes šťastní ve svém městském bytě
Kamarádka, která měla nádhernou zemědělskou usedlost v pidi vesničce, kde jsem si připadala jak v Provence a jejíž dcera tam začla být někdy od 8 let naprosto nešťastná a tak se odstěhovali do města do nového prostorného bytu, holka si sama dojde do hudebky, zaplavat, do školy. Dům od ní koupila jedna známá fotografka a má tam ateliér.
Jiná kamarádka se odstěhovala z velkého města do vysněného domu na polosamotě u Berouna. Nádherná příroda, lesy, koupání. Narodil se jim syn, ona zůstala na MD a po třech letech dům prodávají, protože tam není nic- pro všechno jezdí, nikde ani živáček a ona se bojí že jí prostě hrábne.
Kamarádka tady ve vsi – má 3 děti – 4 měsíce až 5 let. přistěhovali se sem z velkého města ještě jako bezdětní. Dojížděli do Prahy do práce. pak otěhotněla, pak podruhý a pak potřetí. Manžel pořád pryč, ona na vše sama, už rok se snaží dům prodat, ale chtějí moc (potřebují koupit byt v Praze, kde mají oba práci). Ta mi říká, jak si večer povídají s manželem. on:tak co dneska? A ona: Dobrý, brečela jsem jenom 2x.
Tak takhle nechci dopadnout.
Lien, opravdu jsme ty aktivity dělali proto, že nás to bavilo a ne proto, abychom zabili čas. Mi právě přijde jako zabíjení času (nebo hnití zaživa) ta práce kolem baráku – sekání trávy, shrabování listí, řezání dřeva a jiné pro mě nesmysloviny. Tím se nechci někoho dotknout, je to určitě pro spoustu lidí relax a smysl života. Nehodnotím, jen konstatuji 🙂
S malými dětmi je to opravdu jiné. Přesně jak píše Lussy – teprve tím, jak rostou, si člověk uvědomuje, co mu chybí nebo co je na vsi/ve městě skvělé.
Naše dcery dojíždí do školy, odpoledne opět do kroužků. Sebevražedné. Stále mít oči na hodinách, jestli stihne včas odjet a včas přijet. A když už je večer (nebo odpoledne) tma, tak nenacházím nic romantického ani na té rozbité cestě a neexistujícím veřejném osvětlení. Fakt ne.
Ale samozřejmě, je to každého věc.
My jsme měli v bytě dobré sousedy, vlastně nikdy se mi nestalo, že by nám někdo vynadal nebo že bychom si my měli důvod stěžovat. Spíše naopak. Asi jsme měli štěstí 🙂
Lussy nečetla jsem všechny přízpěvky.Ale co udělat kompromis.Baráček, ale na větší vesnici.Třeba u nás jsme vesnice ,ale je tu všechno.Nevím ,ale asi to bude pro vás strašně těžký se přestěhovat do paneláku.Žadná zahrádka takže v létě zavřená jen v paneláku .Žádné kafíčko venku na dvorku žádná grilovačka.Děti nebudou moct sami ven .Já bych to nedokázala z baráku do paneláku.Jenže máš pravdu že tam kde bydlíš je problém s prací se školkou a děti nemaj kamarády.Proto baráček ,ale jinde.
Já jsem úplně překvapená:-) jak my každodenně toužíme přestěhovat se do svého domečku, mít zahrádku, kolem dokola ani jednoho protivného souseda:-) Naprosto souhlasím s Lien, pokud si někdo nevyzkoušel žít v bytě, tak není jisté, že v něm bude spokojený…i když záleží na lidech a na jejich představách. Já jsem ze tří dětí, z domu z klidné ulice, se sousedy jsme mívali fakt super vztahy, s dětmi jsme hráli různé hry, opékali jsme v ulici, na Silvestra jsme si přáli no Nového roku…oba moji sourozenci, jsou na bytě spokojeni, ale také máme každý jiný životní styl. Já tady na bytě, když jdu domů, tak se modlím, abych nikoho nepotkala, aby holky nemluvily na chodbě, aby jim náhodou zase někdo nevyběhl nadat no a na Silvestra jsme rádi, když někam vypadneme, v podstatě bychom někam vypadli každý víkend, kdybychom na to měli korunky:-) vedle nás opilec, pod náma opilci, všichni jenom nadávají na děti, tam je špatně auto zaparkované, tam špatně kolo postavené…my jsme to trefili teda na plné čáře a to vám právě nikdo nezaručí, že netrefíte to samé:-( na druhou stranu jak říkáš, že děti vyrostou a ta zahrada a dvůr je už tak nebude zajímat, potáhne je to za kamarády, ale také je možné, že budou i tak spokojeni, přeju abyste se opravdu dobře rozhodli ke svému spokojení a pohodě…
to je přesně ono Lien bych tipovala na samotu u lesa, to je prostě člověk který by dle méh ve městě umřel takže tý bych to přímo zakázala 😀 protože by to nevyměnila za kroužky, děti svým způsobem nemusí ve finále zjistíš, že k tomu nejsou nebo na druhou stranu čas kdy věnujeě při malování, keramické výrobě doma atd je nenahraditelný….
my máme velkej byt a nešlapem po sobě, takže pokud do toho jít tak určitě velkej, jinak budeš neštastná on ten prostor je potřeba…
no a kdyby jsme se stěhovali do města tak bych dnes litovala kluci nechodí na žádný kroužek
Lussy, moc se k tomu vyjadřovat nemůžu, bydlím v baráku na okraji města, kde mám sice k MHD 20 minut cesty, ale ještě to jde.
Lien má zatím dětičky maličké, ono právě, co tak sleduji i v okolí, k podobnému závěru většinou přijdou rodiče, až když jim začnou děti chodit do školy. Že je to problém, pokud chci dětem poskytnout i nějaké kroužky, nebo sport.
Mám ale jednu zkušenost, pro kterou bych byla hodně nerada, aby moje děti vyrůstaly úplně někde na samotě. Nevím, jak u vás na vesnici, kolik je tam dětí, co budou spolu s tvýma dětma dojíždět do města do školy. Ale pokud tam žádné v podobném věku nejsou, pak to vidím jako problém. Mám zkušenost, že z normálních dětí se právě zasazením do vesnice, kde doprava za spolužáky z města byla složitá, staly doslova a nepřeháním, asociálové. Děti bez zájmu, co musely jezdit domů vždy tak, jak jeli rodiče a nabrali je. Nebylo možné, aby po škole zašly občas k nějakému spolužákovi, na kroužky atd. A byl to problém. I když si to rodiče moc nepřiznali, na dětech se to podepsalo hrozně moc, nezapadly do kolektivu a mají problém vlastně i nyní, v době, když již bydlí ve městě a chodí na VŠ.
Myslím si, že dokud jsou děti malé, je to o něčem jiném, i když ty také potřebují kolektiv, to rozhodně ano. Ale opravdu, jak jsou větší, je toto problém, pokud se jedná o vesnici, kde nemají vrstevníky a doprava do města je složitá.
Jinak já si sama sebe už v paneláku neumím představit a to jsem tam vyrůstala.
No, Lien umíš nahlodávat pěkně 🙂
Je pravda, že před lety nám kamarád půjčil na Silvestra byt – 2+kk v činžáku, abysme měli soukromí.
V kuchyňském koutu jsem se málem umlátila, v ložnici byla akorát postel a nic víc. A po několika hodinách jsem měla pocit, že trpím klaustrofobií a i když venku mrzlo, pořád jsem byla v otevřeném okně.
Kamarádi se přestěhovali z finančních důvodů z velkého domu z vesnice do 3+1 ve velkém městě. Klasický pidi panelák. Tak tam je teda taky pravda, že bych bydlet nemohla.
Takže byt by musel být větší.
Mě hlavně vrtá hlavou to, že to nemůžeme s tím dojížděním finančně utáhnout. I když se budu modlit abych měla po MD nějakou práci, budu ráda, když za to budu mít stejný peníze jako na rodičáku. Děti budou větší, výdaje vyšší a to prostě dlouhodobě nejde.
Už teď dáváme 8000,- měsíčně za benzín.
Před 10 dny jsem natankovala za 1000,-. Jela jsem 1x k pediatrovi,1x do Kauflandu, 1x s malým do Prahy k doktorovi a když jsem odtud odvážela mámu domů, už na mě blikalo hladový oko. Tak jsem vzala za 500,- (minulý čtvrtek), odvezla mámu domů, v sobotu si auto vzal manžel a jel s ním do práce, já pak do Kauflandu a dnes cestou od pediatra to zase svítilo. A to nám velký rodinný auto žere 8 litrů, to není až tak moc, ale ty vzdálenosti…