Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vesnice versus město
Ahoj holky,
musím se Vám svěřit, co se mi (resp. mě a manželovi) honí hlavou.
Bydlíme na vesnici 10 km od města (16 000 obyvatel), 30 km od okresního města a 40 km od kraje Prahy – Ruzyně.
Já pocházím s vesnice z domku, manžel bydlel do 16 let v paneláku a pak na vesnici, ale v bytě.
Když jsme spolu začli uvažovat o společném bydlení, o bytě nás vůbec nenapadlo uvažovat. Máme rádi přírodu, pobyt venku, zvířata. A tak jsme koupili domek, kde teď bydlíme, už je to 11 let. 3 roky jsme ho dávali dohromady, prakticky jsme ho postavili od základů znovu. U domu je 1 500 m2 zahrada.
To jsme od začátku věděli, že bude pustá, protože nějaké pěstování brambor a spol nás teda nebere.
Před 8 lety jsme se sem nastěhovali, šťastný, že jsme ve svém. Po roce jsme si koupili vysněného psa – berňáka, za půl roku druhýho.
To byl takový první impuls, kdy jsme si poprvý řekli – pane bože, proč jsme dům koupili zrovna tady? Není tu vůbec žádná příroda – les, polní cesta nic, kam by se dalo se psy jít. Všude jen velká pole. Takže jsem s nima chodila po polích a riskovala, že nás zastřelí myslivci nebo po vsi na vodítku. Do lesa jsme jezdili autem o víkendech.
Po 5 letech bydlení zde se nám narodila dcera – a to už jsem odhalovala další mouchy. Kromě přírody tu nejsou skoro nikde chodníky. Takže procházka s kočárkem se rovná nerváku, kdy uskakuju před náklaďákama do příkopu a po návratu kočár vypadá jak když jsem projela hnojištěm.
Když malá povyrostla, došlo mi, že tu vlastně není ani dětské hřiště a to jde zde i 3 přidruženými obcemi přes 1 000 obyvatel – máme poštu, školu, školku, nákupní středisko,vlakové nádraží.
Tak jsem jezdila na plavání a do mateřského centra s malou do města.
Skoro před rokem se nám narodil syn. Malá začla od září chodit do školky. A já mám čím dál větší depku.
Školka má otevřeno do 15.30, ale ideální je vyzvednout dítě do 15.00.
Jelikož jsou děti od sebe 2,5 roku, vyjde to, že jeden rok budou chodit do školky současně.
Do práce se nemám kam vrátit, už jsem vymyslela i variantu práce z domova, protože vozit malou do školy do města, malýho do školky a pak zase vyzvedávání, to bych musela najít práci max. na 4 hodiny abych to odjezdila. Když jeden onemocní ,tak nevím jak bych to dělala. Manžel je v práci od nevidím do nevidím.
Prostě to na nás najednou padlo a nechceme tu být. Rozhodně ne za pár let, až půjdou děti do školy.
Kolikrát tu čtu, jak svážíte děti z kroužků v sedm večer a honem děláte úkoly.
Na to dům se zahradou nepotřebujeme. to je dobrý, když jsou děti malý, ale pak? budou chtít za kamarády ze školy, do kroužků a jediná možnost bude ta, že je tam odvezu autem.
A já se nehodlám smířit s rolí celoživotní taxikářky.
Notabene, projedeme neskutečný peníze už teď.
Takže co nás napadlo?
Odstěhujeme se do města, do bytu. Tady to prodáme a mělo by to vyjít tak, že za co prodáme dům, pořídíme byt. Tím se zbavíme hypotéky (ještě by zbylo i na její doplacení), ušetříme několik tisíc za benzín a možná by nám stačilo jednou auto. I kdyby ne, nebudeme muset jezdit nakoupit, cvičit, k některým doktorům.
Pejskům je 7 a 6,5 roku, takže dokud budou žít se neodstěhujeme. Ale jinak nás tu nic nedrží.
Omlouvám se za román, děkuju všem kteří dočetli do konce a všem kteří napíšou nějaký důvod proč tu zůstat nebo proč nejít do města.
Tak tohle velké rozhodování budu muset odložit, až se budu cítit víc vyrovnaná. Obávám se unáhlených rozhodnutí.
Dnes, kdy jsem absolovala 30 km s malým k oční lékařce, u které jsme byli za 5 minut hotový a ta nás objednala k jiné,ve stejném městě, kam pojedu v pondělí, a navíc nám potvrdila ne moc perspektivní diagnózu, s tím, že když tam budeme jezdit 1x týdně na speciální oční cvičení, že je šance na zlepšení, tak mi věřte že se mi ani nechtělo jet zase domů.
no já nevím.za sebe bych žeklajsem mestské dítě(d narození).vesnice je tam sice klid,ale kdykoli bych neco potřebovala,jsem zvyklá si kdykoli pro cokoli skočit a neřešit zda pro to musim x kilometrů prave tím autem.byla bych spíše pro mesto,nejen že školky a školy jsou v blízké czdalenosti(vetšinou),veškeré obchody,kroužky sportovní či jiné.vesnici moc nemusím,mám ráda pokud možno co nejblíže ke středu města.
dnes není problém koupit byt nemusí být v paneláku,jsou i v barácích,my jsme tedy v podnajmu,ale máme 120m.je tu velká zahrada,hodne techto starších domu to takto má.i u nás maji v takovemto byte dva obr hafany.a neni problem na žádné straně.
ono i u paneláku si nechavaji ted delat zahrady,aby meli deti kde lítat a bylo to oplocené,kupuji si je ze společneho fondu oprav.
byla bych pro mesto,pozdeji by jsi byla opravdu jako taxikářka,deti budou chtit sve kamarady z mestské školy.aspon se jim nebudou smát ze jsou vesničtí(i to bohužel ješte ted je,jako za naseho detství.)
zasmala jsem se(pardoon)u komentáře s tim nošením podpatku v noci na špatné příjezdovce:)
já nosim jehly pořád,to uz bych byla mrtvá:)
My třeba z toho pidipaneláku nechtěli přímo do baráku se zahradou, nebo třeba na vesnici. Jenže tady je o vhodné bydlení nouze.
Buď ty pidi paneláky (třeba byt 4+1 max 80m2 s tím, že jeden “pokoj“ je jen úzká nudle…). Prostornější byty, jak jsme byli zvyklí v Olmiku, to tady snad ani není….
Tak jsme začali hledat městský domek se zahradou – nic vhodného, co by bylo bez větších úprav a milionových investic, nebylo.
No a pak “za námi sám přišel“ ten domeček.
Když jsme se byli podívat, tak jsme si řekli, že si svůj život tam dokážeme představit (stejně nás úpravy před nastěhováním na pár set tisíc přišly – a nebyly poslední).
Do města to máme kousek, i ten autobus tu jezdí (i když omezeně – ale to i ve městě).
V plánu je cyklostezka do města (povede kolem našeho).
Jsme zároveň na polosamotě a zároveň v obci.
Jo, někdy mě napadá, co budem dělat, až nám bude sedmdesát…
Ale to ještě pár let potrvá.
A holky jsou tu taky spokojené.
Tady je třeba můžu hned vypustit a nebát se o ně.
Ve městě to bylo o strach.
A z místa, kde jsme bydleli, bych je do školy stejně vozila.
Tak jestli jedu o pět minut déle…
😉
Na ticho jsme se od rušného kruháče těšili. Vydrželo to asi rok, než spustili do provozu dálnici – je x km od nás, ale na pilířích, tak to slyšíme. Choť remcá, mě s holkama to ani nepřijde – horší jsou cvičné střelby ve vojenském prostoru. Ale už jsme si taky zvykli.
A ještě výhoda – “manželská“.
Choť dřív došel domů, sbalil kolo (v létě) nebo běžky (v zimě) a na několik hodin zmizel.
Dnes mi předem hlásí, že někam vyrazí. Ale dojde domů, vyjde na zahradu a – jé, tady je krásně, jdu něco dělat… Už abych ho občas “vyháněla“. 😉
Zahradu máme “lazy“ – pár ovocných stromů, pár okrasných a ovocných keřů, “horskou louku“ a trávník.
Těch starostí kolem není tolik.
🙂
Lien, promiň, ale já za vězení považuji vesnici. Opravdu jsem se cítila šťastná ve městě 🙂
jovi nemyslím, že jsi divná, to je přeci známé, že lidé, co jsou dlouho ve vězení ani potom když jsou svobodní nedokážou a nechtějí vyjít ven, myslím, že je to o čase, že si odvykneš přehršli vjemů a dokážeš se pak cítit dobře. Pamatuji se, jak jsme ještě s ex sháněli domeček, tenkrát jsem už asi 4 rokem bydlela v garsonce na cikánském sídlišti v plzni a k tomu pod okny celou dobu stavěli další bytovky. No a dojeli jsme na ves se třemi baráky v lesích a jak jsme tam čekali na realitní makléřku, tak jsem slyšela to ticho a bylo mi úplně zle, skoro mi zaléhaly uši. Nazvala jsem to ohlušujícím tichem. Dneska bych byla hotová z té stavby, tenkrát mi to přišlo jako život, ale rrozhodně pro organismus je přirozenější ticho, na tom se snad shodneme všichni, takže vydrž jde o zvyk.
Jo a jinak mé “ohlušující ticho“ je jeden z takových hlubokých nezapomenutelných zážitků, ráda na něj vzpomínám.
Maki, to je zvláštní. Taková deviza, jako je noční ticho, je pro mě tady v tom našem tichu a klidu noční můrou. Doma mi jezdilo za okny spousta autobusů a já byla ráda, protože jsem věděla, že nejsem na světě sama. Muž si teď tady libuje a já šílím 🙂
Jo jo, každý jsme jinačí – asi jsem fakt nějaká divná, jak Vás tak tady čtu :-))
Lussy, opravdu to asi každý má jinak.
Já bych jen trochu varovala před bytovým optimismem. Mám dojem, že ti, co pochází z domečků a vesnic mají větší či menší problém přijmout, že jde slyšet, kdy jde soused na wc, kdy pere, potkávat ho na chodbách, řešit společné věci atd.
Já jsem vyrostala v bytě a spoustu těchto věcí nevnímám a nevadí mi.
Dřív jsem myslela, že budu navždy v bytě v Brně… Jenže nakonec jsme se přestěhovali mimo, na menší město – asi 10 tis. obyv., do bytu. Trochu jsem měla obavy, ale jsem tu šťastná a do Brna bych nešla zpátky ani za nic. Jen když jedu s kámoškou třeba do kina a jedu vlakem a vidím ve městě ty partičky a bezdomovce a poblitý chodníky a davy lidí, další zas načančaní…
Dřív mi to nepřišlo a dokonce jsem ten ruch měla ráda. Teď mi to tam i smrdí… I po dvou hodinách jsem ráda, že se vracím domů. Tam byl i v noci hluk, tady jak se setmí, tak je klid, v noci ticho…
Pro nás je toto teď ideál, máme tu školky, školy, celkem aktivní lidi, takže spousta akcí, mateřské centrum, kroužky, i to kino atd. Navíc je tu i krásná krajina, lesy, prostě i takto se mi tu moc líbí.
V naší ulici jsou samé mladé rodiny, spousta dětí, lítají venku a jsou šťastné. Malí si hrají s velkými, na hřišti i na poli a mně se to strašně líbí. Ve větším městě je to o strach, švagrová nepustí ani desetiletého syna sama ven (a v jejich okolí se nedivím), je to taky izolace. Jak píše Lien.
Teď je pro nás toto asi ideál, i pro děti. Ale přiznám se, že čím dál víc mě to táhne k takovému životu jak píše Lien… Ráno zatopit (jeden čas jsme s manželem bydleli v chatě bez vody a elektřiny, uprostřed lesů, do práce šlapali 2km na vlak a i když to bylo dočasné, ráda na to vzpomínám), nakrmit zvířata atd. Takže pokud se odsud někdy budu stěhovat, tak to bude spíš ještě blíž přírodě než naopak.
Ono se to i špatně odhaduje předem. Já jsem opravdu měla trochu strach, jestli mi to malé město nepoleze na nervy, jestli mi nebude chybět větší komfort (přece jen tu není v ničem takový výběr), ale je mi to úplně jedno a naopak jsem objevila jiné a zásadnější věci (třeba to noční ticho).
Je dobře, že to nemusíš rozhodnout ze dne na den, ono to rozhodnutí třeba ještě uzraje nebo se vám do cesty připlete nějaká zajímavá jasná nabídka a bude…
Zuzino přesně tak, když jsme byli v pubertalním věku, tak jsme byli vetší parta a podnikali různé věci – ať už šlo o sport či nějakou tu diskošku atd. a přesně jak píseš, vždycky jsme se vraceli všichni a i naši byli klidnější, když věděli, kolik nás tam jede… a později ti starší, co už měli řidičák a hlavně půjčené auto od rodičů 🙂 tak jsme začli jezdit do kina nebo na bazén atd. prostě jsem ráda, že jsem měla takové fajn dětsví a dospívaní…ve městě tehdá číhalo daleko víc nástrah…my byli tehdá jaksi mimo dění 😀
Lussy vždycky si nějakou zábavu najdeš – i na vesnici…ale myslím, že to je hodně o zvyku, když tam žiješ od narození, tak je to o nečem jiném, než když se na vesnici přestěhuješ…
Zuzi, jenže větší děti už můžeš nechat jezdit i za tmy samotné – když ovšem něco jede.
A ta “naše“ ves, to není satelit, tady se bydlí už hodně dlouho. Ale nikomu to asi žíly netrhá. Možná tu jsem za exota….
za sebe si myslím,že jde fakt o to,jak je ta vesnice velká.Na úplné samotě bych taky žít nechtěla.Zárověň si nedovedu představit,že bychom bydleli ve velkém městě.tam je dle mého i těch nástrach více a na to, abych se musela zavřít po příchodu domů do bytu,protože do nějakých sadů,na hřiště atd bych stejně musela jet hodinu tramvají nebo trolejbusem,to mi za to to pohodlí asi nestojí.Už to je ztráta času.Když jedu od nás do toho většího města,možná působíme jak ,,burani ve městě“ protože vidím, podle mě malé děti co bravurně přestupují na ten či onen spoj a ví že 105 jede tam a tam,a já to třeba nevím :-)ale určitě vím,že po setmění bych pro to svoje dítko stejně do kroužku jela,tak jak to dělám i teď.A co vzpomínám na svoje mládí,tak jsme byli jedna banda,co jsme se domluvili a chodili na zábavy a třeba i 8 km pěšky a nikdy se nestalo,že bysme někde někoho nechali.Víc jsme drželi při sobě.Kdysi,když se dcera zpozdila ze školy,tak kolem sebe mám lidi,kteří ví,kdo je moje dcera a nebyl takový problém ji dohledat,ve městě by asi nikoho nezajímalo která je ta od Zuziny.Ono asi ani ty satelity není až tak ideální bydlení.Právě proto,že si každý žije na svém,ale neřeší se chodníky ani osvětlení.A k tvojí příhodě s tou kamarádkou…co je tak těžkého sejít se se spřízněnou dušičkou i jindy než pracovně a jen tak pokecat.už to asi nebude tak hrozné.Ale pokud se jen zavřu v baráku tak budu sama i v bytě o velké rozloze a čekat na manřela až dorazí z práce:-(