Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vesnice versus město
Ahoj holky,
musím se Vám svěřit, co se mi (resp. mě a manželovi) honí hlavou.
Bydlíme na vesnici 10 km od města (16 000 obyvatel), 30 km od okresního města a 40 km od kraje Prahy – Ruzyně.
Já pocházím s vesnice z domku, manžel bydlel do 16 let v paneláku a pak na vesnici, ale v bytě.
Když jsme spolu začli uvažovat o společném bydlení, o bytě nás vůbec nenapadlo uvažovat. Máme rádi přírodu, pobyt venku, zvířata. A tak jsme koupili domek, kde teď bydlíme, už je to 11 let. 3 roky jsme ho dávali dohromady, prakticky jsme ho postavili od základů znovu. U domu je 1 500 m2 zahrada.
To jsme od začátku věděli, že bude pustá, protože nějaké pěstování brambor a spol nás teda nebere.
Před 8 lety jsme se sem nastěhovali, šťastný, že jsme ve svém. Po roce jsme si koupili vysněného psa – berňáka, za půl roku druhýho.
To byl takový první impuls, kdy jsme si poprvý řekli – pane bože, proč jsme dům koupili zrovna tady? Není tu vůbec žádná příroda – les, polní cesta nic, kam by se dalo se psy jít. Všude jen velká pole. Takže jsem s nima chodila po polích a riskovala, že nás zastřelí myslivci nebo po vsi na vodítku. Do lesa jsme jezdili autem o víkendech.
Po 5 letech bydlení zde se nám narodila dcera – a to už jsem odhalovala další mouchy. Kromě přírody tu nejsou skoro nikde chodníky. Takže procházka s kočárkem se rovná nerváku, kdy uskakuju před náklaďákama do příkopu a po návratu kočár vypadá jak když jsem projela hnojištěm.
Když malá povyrostla, došlo mi, že tu vlastně není ani dětské hřiště a to jde zde i 3 přidruženými obcemi přes 1 000 obyvatel – máme poštu, školu, školku, nákupní středisko,vlakové nádraží.
Tak jsem jezdila na plavání a do mateřského centra s malou do města.
Skoro před rokem se nám narodil syn. Malá začla od září chodit do školky. A já mám čím dál větší depku.
Školka má otevřeno do 15.30, ale ideální je vyzvednout dítě do 15.00.
Jelikož jsou děti od sebe 2,5 roku, vyjde to, že jeden rok budou chodit do školky současně.
Do práce se nemám kam vrátit, už jsem vymyslela i variantu práce z domova, protože vozit malou do školy do města, malýho do školky a pak zase vyzvedávání, to bych musela najít práci max. na 4 hodiny abych to odjezdila. Když jeden onemocní ,tak nevím jak bych to dělala. Manžel je v práci od nevidím do nevidím.
Prostě to na nás najednou padlo a nechceme tu být. Rozhodně ne za pár let, až půjdou děti do školy.
Kolikrát tu čtu, jak svážíte děti z kroužků v sedm večer a honem děláte úkoly.
Na to dům se zahradou nepotřebujeme. to je dobrý, když jsou děti malý, ale pak? budou chtít za kamarády ze školy, do kroužků a jediná možnost bude ta, že je tam odvezu autem.
A já se nehodlám smířit s rolí celoživotní taxikářky.
Notabene, projedeme neskutečný peníze už teď.
Takže co nás napadlo?
Odstěhujeme se do města, do bytu. Tady to prodáme a mělo by to vyjít tak, že za co prodáme dům, pořídíme byt. Tím se zbavíme hypotéky (ještě by zbylo i na její doplacení), ušetříme několik tisíc za benzín a možná by nám stačilo jednou auto. I kdyby ne, nebudeme muset jezdit nakoupit, cvičit, k některým doktorům.
Pejskům je 7 a 6,5 roku, takže dokud budou žít se neodstěhujeme. Ale jinak nás tu nic nedrží.
Omlouvám se za román, děkuju všem kteří dočetli do konce a všem kteří napíšou nějaký důvod proč tu zůstat nebo proč nejít do města.
Jarm, proč zbabělec? Nemám k tomu co dodat nového, vše jsem už napsala.
Podle mě je lepší i lacnější bydlení ve městě. Ne městečku, kde není ani plavání pro děti. Prostě je pohoda mít to všude kousek, mnoho možností využití volného času pro sebe i pro děti, fungující MHD, obchody, školy i lékaře v dosahu. Více pracovních příležitostí.
Ale každá to máme nastaveno jinak. Líbí se mi, cos napsala – jsem šťastná tam, kde se rozhodnu být šťastná. Je to můj život, ne přežívání.
A k tomu OV – to mělo vyznít úplně jinak a bylo to o něčem jiném, co jsem nechtěla tady veřejně pitvat, viz můj další OV 🙂
Lussy, doufám, že Ti tato debata k něčemu pomůže, když už k ničemu jinému, tak i tím, že se můžeš vypsat, podívat se na vše z různých úhlů pohledu a třeba to při kávičce (na terasce :-)) ) probrat s manželem. Za mě – díky za ni, i mě to doufám trochu posune.
No, “vození kočáru“ je jen symbol…
Symbol toho, že mám prostě holky na 99.9% furt na starosti já…
Kdy mi bylo na vesnici úzko, když choť odjel a já zůstala s holkama na noc sama.
Když choť odjížděl, měla Any 38,6°C.
Nebylo to poprvé a vždycky jsme to zvládli.
Ale tentokrát jí ta horečka lezla ke čtyřicítce.
Byla noc, já sama doma s tříletými dvojčaty. Nemocnice v pár km vzdáleném městě. Bez auta – i když tehdy by mi nebylo k ničemu ani auto k dispozici – neřídila jsem.
A taky jsme to zvládly.
(Tak nevím, jestli bych se neměla začít chovat víc jako “neschopná“ a na muži závislá ženuška…)
😉
No nic, já jdu radši cvičit.
Nechám prostor ostatním – ať už “uvězněným na vesnici či ve městě“…
😉
Jarm,přesně takovou odpověď jsem od tebe čekala 🙂
Já se cítím být optimistickým realistou, momentálně dost melancholicky naladěným. Toť vše.
O vození kočárku si taky můžu nechat jen zdát – malému bude rok, jedna babička vozila jednou, druhá vůbec. Ale to už jsme někde jinde a tohle je prkotina zase pro mě.
Lussy, asi už budu protivná, ale ono je to možná taky o životním naladění.
Já jsem prostě optimista.
Já byla na dvojky hodně dlouho v podstatě sama – choť nás zabezpečoval materiálně, a teda v nutných případech vozil autem (mimo město).
Ale neznala jsem, aby si někdo holky vzal v kočárku ven. To až teď – můžu dát holky na pár hodin ke tchyni, když jedu do školy.
Jedné ségře dojeli moji rodiče na týden dva, když potřebovala, a děti pohlídali.
Druhé ségře děti vyzvedávají, vodí, hlídají.
Můj život se fakt scvrknul na práci, péči o děti a dům, studium.
Teď jsem si od října vymínila hodinu týdně na cvičení – po osmi letech.
Moje výhoda je, že já to “dobře snáším“. Je to můj život, ne přežívání.
A ke zdraví dětí – do roka jsem nevěděla, jestli budou holky “normální“, jestli se nerozvine nějaká skrytá vada. Ty zbylé “drobné“ zdravotní komplikace jsou proti prognózám během těhu a po porodu prkotiny.
A prásknu Jovanku – psala mi ještě OV. A já klidně zopakuji, co jsem psala jí (ve zkratce). Zažila jsem bydlení ve městě i na vesnici. To i to má své pro i proti. A já byla spokojená ve městě a jsem spokojená i teď. A začínám si myslet, že to je prostě hodně o mé nátuře.
(Jen mě ničil ten panelák s výtahem, kam se nám nevešel rozložený kočár, takže jsem s dvojkama, když mi začaly zdrhat z ohrádky a já tak nemohla sjet dolů jen se složeným kočárem, byla odkázaná na nevelké sídliště plné výrostků a jejich produktů všude kolem.)
Jarm,
já s Lůcou první rok jezdila taky min. 1x týdně po doktorech.
Ale na mě se asi podepisuje to, že už jí jsou tři a pořád to nemá konce. K tomu Mára.
Je to asi černobílé vidění, ale ten svět se mi prostě scvrkává na odvoz jednoho, druhého nebo obou dětí k doktorovi.
Lucy chodí 1x za 3 měsíce na alergologii, 2 x za rok do Prahy na neurologii, v prosinci jdeme poprvé na oční, 1x za rok kardiologie, zubař 2x za rok je samozřejmost.
Mára začal s alergologií, teď čekáme na výsledky, oční teda zatím vypadá 1 x týdně cvičení a 1x za 3 měsíce k doktorce, 2x za rok neurolog v Praze (to je objednávám dohromady, stejně jako na alergologii), 1x za rok kardiologie, 1x za 3 měsíce ultrazvuk žaludku kvůli refluxu. Vyšetření sluchu jsem po 4 neúspěšných pokusích vzdala a cysty v mozku se mu vstřebaly, tak to taky odpadlo pravidelné vyšetření ultrazvukem.
A naštěstí rehabka jezdí k nám domů cvičit s oběma dětma.
Neříkám, že když budeme bydlet ve městě(ať už v bytě nebo domě), že děti budou zdravotně OK, ale prostě by to pro mě bylo organizačně jednodušší.
A já jsem necelý rok po porodu zdravotně pořád rozhozená a všude jen slyším, že mi nemůžou pomoc. A tak hledám jak se dostat k někomu alternativního zaměření, kdo by mi třeba ulevil. A když se po 4 měsících někam dostanu, tak omarodí jedno nebo druhý dítě a nemá je kdo hlídat a já zase čekám několik měsíců a tak pořád dokolečka dokola.
Zbabělčce.
😛
Když něco nakousnu, tak to dopovím.
Když “nechci dráždit“, tak nedráždím a mlčím.
😉
Dovolila bych si Jarm odporovat, ale chci nechat Lussy v klidu 🙂
Bami, na mě nemáš.
Já mám zubaře vedle sebe ráno po probuzení.
Tedy většinou.
Lussy, asi žijeme v jiných světech.
Když se holky narodily, tak ten první rok jsme fakt jezdili tak týden co týden buď do 20 km vzdáleného města nebo do 40 km vzdáleného města.
A to jsme bydleli ve městě, které je železničním uzlem.
Ovšem to bych s holkama sama stejně nedala.
Vůbec mě o tom nenapadlo přemýšlet.
Ještě mě tak napadá, že i když jsme bydleli ve městě, tak jsem s holkama neabsolvovala plavání kojenců – protože u nás stejně nebylo.
A já neměla jak se dostat do většího města – chotě s autem jsme si šetřily na nezbytná vyšetření a ošetření.
Kino tu už taky není (leda letní), divadlo taky ne.
Teď jsem přemýšlela, kde budem výhledově kupovat noty – prodejna hudebnín už taky skončila…
Takže stejně budem muset dojíždět kvůli spoustě věcí.
A to už jsem radši v klidu a zeleni.
Lussy, taky přeji, ať to hlavně dopadne dobře, to je asi teď nejdůležitější.
Držím palce!!!
lussy dnes jsem na tebe myslela u zubaře jsem byla za 5 minut pěšky….
no hlavně at to oční dopadne líp než si myslíš držím palečky…