Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vysvědčení - radost nebo starost?
Máme tady začátek léta a dětem se rychle blíží konec školního roku.
A s tím také vysvědčení za celoroční práci dětí.
Pro někoho je to radost, pro jiného starost a jak je to u Vás?
- Těší se děti na Vysvědčení?
– A jak se na vysvědčení těšíte Vy jako rodiče?
– Jste přísní kvůli známkám na Vysvědčení?
– Dostanou děti za vysvědčení nějakou odměnu?
– Trestáte děti za známky na vysvědčení?
– Máte tento den slavnostnější?
– Děláte tento den pro něco děti něco speciálního?
!!!!!Tato diskuze je součástí projektu „Pojďte si povídat“. Zapojit se do ní můžete ale i mimo tento týden.
Budeme rádi, když k tomuto tématu napíšete alespoň 250 slov a svůj příspěvek pošlete do pátku (01. 7. 2011) jako článek – http://www.vasedeti.cz/poslat-novy-clanek/. Bude-li mít hlavu a patu, rády ho zveřejníme na hlavní straně.
Příští týden vybereme jednoho autora článku nebo účastníka této diskuze, který dostane malou odměnu (viz. článek http://www.vasedeti.cz/tipy-a-rady/co-kde-a-jak-na-vd/pojdte-si-povidat-v-cervnu-2011).!!!!!
Tak já samozřejmě nemyslím nechat dítě flákat bez zájmu o cokoliv a ještě ho v tom podporovat.
Jako dítě jsem nastupovala školní docházku o něco dříve, psychol. posudek zněl je možné, ale nedoporučuji, vzhledem k sociální zralosti. Moje matka se ale přesto rozhodla, že půjdu. V první třídě jsem se začala opět počůrávat, pamatuji si, že jsem měla problémy s psaním (také v posudku bylo prvky dysgrafie, ale tenkrát na to nikdo nekoukal). Brácha byl levák a psal krásně, takže jsem to denně slyšela. Pamatuji si, jak se s námi “učila“ maminka. Mě po každé napsané závorce přiletěla facka (byla každá jiná, to je fakt, ale líp jsem to nesvedla) a brácha měl zase problémy si třeba zapamatovat básničku, tak toho mlátila pokaždé, když popletl slova nebo se odmlčel :-(. Byli jsme oba jedničkáři dlouho dobu, pak začaly přibývat dvojky, ale trojky až na střední škole. Doteď si vybavuju, jak jsem přes slzy v očích ani neviděla na papír, ucpaný nos a strach brečet, abych nedostala ještě víc a totéž můj bratr.
Tak za takovou cenu jedničky prostě ne, ať má klidně čtyřky, pokud jí to lépe nepůjde.
Musím ještě tedy dopsat, že jakmile matka přestala do učení zasahovat a změnila se škola /ze základky na střední/, učení mě bavilo (tedy ne úplně vše) a učila jsem se zcela dobrovolně a ráda a s učiteli jsem vycházela perfektně. Dokonce na prvním rodičáku hodnocení znělo “to je jedno, jak se bude učit, ta se v životě neztratí“. Jiná učitelka mi zase na písemku napsala “Píšeš jako prase, ale hlavně, že to umíš :-)“. A je pravda, že i když jsem se v životě ztratila mnohokrát, vždycky jsem se zase našla, na nalézání se ale jistě nemá podíl vyučovací metoda mojí maminky nebo učitelů na ZŠ. Bohužel 🙁
zavo já myslím že jsi to napsala moc hezky…a dojmulo mě jak hezky jsi v posledních řádkách napsala jací jsou tvoje děti lidé :-d moc krásné a ráda bych toto jednou o těch svých také prohlásila zatím jsme pubertáci a já s tím bojuju ale doufám že jednou tohle prohlásím o těch svých ….
Virenko 😉 My tu pizzu “pro Lukyho“ máme takhle dvakrát do roka – v lednu a pak v červnu ;-)On se vždycky strašně těší a ví, že ten den je jen jeho. Malá je ve školce, muž i já jdeme dřív z práce a společně zajdem na tu pizzu a pak třeba projdem město…Jinak, chystáme se, že do toho rituálku později zapojíme i malou 😉 Pravda je, že v tomhle směru nemám moc nač vzpomínat, …na oběd jsme nikdy s našima společně nechodili, do cukrárny taky ne, ale nic jim nevyčítám, vychovávali nás, jak uměli nejlíp…tak jen doufám, že moje děti vzpomínat budou..;-)
Než jsem dopsala, naskočil příspěvek od Virenky a Zavy, musím jen napsat, že tak nějak to také myslím a souhlasím. 🙂
A ještě ta odměna za vysvědčení. U nás je vždy, většinou dortík a pak třeba knížka. Taky to vnímám jako tečku za prací, něco se povedlo, něco třeba ne, ale myslím si, že dítě je třeba motivovat k dalšímu kroku.
Nuninko, k tomu, co jsi prožila se snad ani vyjadřovat nemusím. To je už trošku mimo moje chápání a neumím si to vůbec představit, takové tresty za známky, to je otřesné. 🙁
Jinak bych celkově po přečtení reakcí souhlasila s bamiskou, nebo se k ní alespoň názorově asi přiblížila nejvíc.
Opravdu to nejde udělat tak, že se dítěti nebudeme vůbec věnovat. Od první třídy to chce pravidelnou přípravu na školu, sednou si, přečíst, napsat, povyprávět si. Za děti úkoly nedělat, nechat je pracovat samostatně, ale i tak nelze jen přijít, podepsat úkol a hotovo. Děti mají za úkol právě i to čtení a je třeba, aby si k nim v klidu rodič sednul, poslouchal a pak po přečtení nejlépe ještě kladl otázky, o čem čtení bylo, zda dítě pochopilo text apod. A tato příprava od první třídy se nám do budoucna několikanásobně vrátí. Je to dle mého velice důležité.
Starší dceru mám už na SŠ, ale i tak je někdy, třeba když vím, že budou psát velkou písemnku, nutnost ji doma “přezkoušet“. Což je fajn třeba v literatuře. My měli na SŠ úžasnou profesorku, schovala jsem si své zápisky a ty nyní vytahuji právě pro svoji dceru, která je naopak ráda, když to s ní projedu, včetně mých poznámek. Kolikrát ty poznámky jsou přínosnější, než dlouhý text z učebnice. Takže i nyní, na SŠ se občas s dcerou “učíme“, já třeba tu literaturu, manžel zase dějepis a samozřejmě, když je to nutné i jiné předměty.
Ano, známky nejsou všechno. Pochopila jsem to docela brzo, ale pořád tam ta tendence lepších známek je. Když vím, že dcera lajdačí, že na to má, aby měla lepší známky, je mi to pak líto. Naštěstí už je ve věku, kdy sama ví, že pokud chce do budoucna na její vysněnou školu, musí se snažit už nyní a nejde to házet za hlavu. Má ještě řadu dalších aktivit a mám až nyní pocit, že už sama ví, co chce, pochopila a snaží se. Když má hodně tréninků a ví, že ve škole něco letí, většinou se jí povede to vytáhnout. A to je právě to, na co jsem čekala a co je dle mého hodně důležité. Ten fakt, že sama chce. Ne kvůli nám, ale kvůli sobě.
Letos bude vysvědčení pěkné a jsem spokojená, i když jedna známka tam bude trošku zbytečná, ale nevadí. Jsem ráda především za ten fakt, že pochopila, že je na SŠ a naučila se studovat.
Lien, toho co ty píšeš, bych se já, jako rodič dost obávala. Ano, souhlasím, že známky nejsou všechno. Na druhou stranu vidím dnes a denně, co dokáže výchova ke škole v duchu, nic se neděje, kašli na to, známky nejsou důležité….atd. dokázat s dítětem. Toto dítě, jmenovat nebudu, bylo vychováváno podobně. Ano, pěstování soutěživosti se tobě s tvým postojem nelíbí. Ale z toho dítěte je nyní človíček, kterému je úplně všechno, ale opravdu úplně všechno fuk. Neučí se, snaha žádná, protože proč, když to v životě nebudu nikdy potřebovat? Kam se dostanu na další školu mě nazajímá, je mi to jedno, co budu v životě dělat atd. To jsou ty názory a tohle mi přijde taky šílené. Myslela jsi to možná jinak, jen dávám tento příklad, nechci se tě dotknout a taky nepíšu, že takto budou vypadat tvoje holky! Myslím si, že být lepší a pracovat na tom, není nic špatného a tohle je opravdu na nás, rodičích, ukázat to dětem, že to jde a že snaha se cení.
Docela mě překvapil výsledek státních maturit, kdy na předních místech dopadla SŠ s W pedagogikou. To považuji za dobrý posun. Odpůrci W pedagogiky neustále kritizují, že je to fajn pro MŠ, ale tyto děti pak nebudou s vrstevníky z jiných SŠ srovnatelní a budou “propadat“ na VŠ. Jak se ukázalo, nemusí to tak být.
Juj a jsem už dlouhá, že?
Když udělám závěr, myslím si, že to vysvědčení je opravdu i z části nás rodičů.
Tak se taky musíme “odměnit“, za tu trpělivost atd., ne? 🙂
Jé Virenko, takhle nějak to myslím… neumím to tak krásně říct. Jde o to, udělat maximum, prostě se snažit získat vědomosti a neházet hned flintu do žita nebo na to kašlat.. Každý je jiný a pro každého je “výborná“ jiná známka.
Šárko, to jsi mi připomněla i moji realitu, ano, od takové třetí třídy prostě brali dobré výsledky doma jako samozřejmost, u nás dárky nebyly. Tohle bych já ale svým dětem nerada předala, protože pracují ve škole stejně jako každý jiný, prostě práce byla, je odvedena a skončena a nějaký rituálek k ukončení etapy vytvořit chci. O pizze vážně uvažuju od příštího roku, až budou školáci oba 🙂 nezřízeně totiž pizzu milujou a oba si to vždycky přejou jako jeden z narozeninových dárků :D.
Pokud jsi Lien rozhodnutá, že tvoje děti nebudou potřebovat vzdělání, souhlasím. Já nechci, aby mi děti vyčetly, že nemohly studovat a opravdu známky jsou jakousi vypovídací hodnotou. Nedokážeš posoudit, jak se tvoje dítko chová, vyjadřuje ve škole, v kolektivu, protože je to úplně jiné (dobře, MŮŽE BÝT úplně jiné) než s mamkou za zády. Vědomosti získané na ZŠ jsou stavebním kamenem pro další studium. Pokud po absolvování školy budou moje děti chtít pást krávy, ať je pasou, ale základ v době, kdy oni o sobě samy nerozhodnou, protože to neumí, jim musím dát já. Samozřejmě hraje roli, jestli si dítě sedne s kolektivem, s učitelem, ale i to bych měla jako rodič umět ovlivnit. Nebo aspoň chtít. Pokud dítě uvidí, že “je mi to jedno“ (rozuměj, mám teorii, že na tom nezáleží), proč by se učilo, snažilo. A není škoda, zahodit určitou inteligenci? Nemyslím doučováním drilování za každou cenu. Poznatek dcery z doučování různých dětí na různých stupních a z různých předmětů je ve finále ten, že nejsou hloupí (občas se naskytne výjimka, tam by se měli rodiče zamyslet nad vyšetřením poruch mozku a myšlenky na další studia se vzdát), jen jim tu látku neumí nikdo z jejich okolí vysvětlit. Opravdu někdy stačí málo a je změna ze 4 na 2. Je to malý argument? Je škoda, aby chytré dítě mělo špatné známky (které jsou až důsledkem špatných znalostí), když stačí “pár hodin“. A pokud má špatnou učitelku, o to spíš musím podat pomocnou ruku, vysvětlit, v hodně zlých případech změnit třídu, školu… Asi nikoho s opačnou teorií takhle přes písmenka nepřesvědčím. Chtěla jsem jen říct, že nad špatnými známkami na vysvědčení se musím zamyslet hlavně sama nad sebou. Bami, jednou větou říkáš, že za zhoršené známky syna může učitel, spolužáci, psychika a současně víš, že jsi na ně neměla čas… Nemůžeš se obvińovat, situace u vás byla taková, jaká byla, jinak to nešlo. Jen si teď uvědomuješ, co je potřeba udělat.
Celé moje povídání je o vzdělání, o vědomostech. Mám trochu pocit, že tu s Lien mluvíme o dvou různých věcech. To, jaký bude moje dítě člověk, ho nenaučí škola žádná.
Troufám si říct, že ze mě už mluví zkušenost. U obou dětí jsou vidět výsledky, nejen na poli vzdělání a znalostí. Jsou i skvělí lidé. Snad to tak zůstane:-) Člověk nikdy neví, čeho se můžou chytit, ale to už ovlivnit nemůžeme. Proč neovlivnit to, co můžeme?
na konci měl být smajlík a nevím, co selhalo, asi jsem nechtě přidala někde mezeru 😕
Nuninko, tvůj příspěvek mě přiměl k reakci (jsem doma, u nás se zvrací 🙁 ), mám za sebou taky leccos s nevlastním otcem, ale s vysvědčením jsem to prožívala přeneseně s mladším bratrem. Já jsem potíže neměla, necítím se být šprtkou, ale jaksi v těch školních letech mi bylo dáno, v těch vysokoškolských už na mě zase nikdo nehartusil, protože všichni doma skončili vyučení. Mladší bráška byl ale mnohočetný dys- a vím hodně dobře, kolik práce jim dá, aby zvládli na trojky to, co jiní mají při průměrném intelektu bez velké dřiny. S ním jsem makala denně, maminka na to nebyla, asi tomu ani nevěřila, že by to mohlo být lepší. A je fakt, že se mnou on dělal líp, i přísnost ode mě nesl líp než od milované mámy. Ale bylo to denně spousta času a v tomhle s Bami souhlasím, že dítě nějak handicapované má vysvědčení z mnoha úhlů pohledu spíš za tu práci, kterou si s ním dali – učitelé i doma. Řemen našeho táty v tomhle nevylepšoval ale vůbec nic.
Já sama u dětí vysvědčení neřeším vůbec, ale zatím starší potíže nemá, tak asi spíš teprve uvidím s prvními nic moc známkami. Vím o sobě, že řeším blbé známky v průběhu roku, řídíme podle toho práci. Nefandím dlouhému učení, ale chci, aby se naučili pravidelně pracovat, aby jim bylo jasné, že pravidelná práce je nutná k dobrým výsledkům. Kdybych měla zahradu, zkoušela bych je to učit třeba u práce na zahradě, tam by taky viděli výsledky. Ale nemyslím, že bych u trojkového dítěte řešila, jak docílit dvojek nebo líp. To mi nepřijde důležité, spíš bych řešila kudy tudy, aby neztratil chuť k učení se novému, což při horších známkách v našich školách je spíš ořech než oříšek.
Dáreček je u nás kniha, touží po ní a těší se, hádají, co bude :). Dostává už i mladší, protože taky pěkně maká s logopedií a při nic moc výsledcích není jak jinak podpořit motivaci něco dál dělat. Já osobně vnímám vysvědčení u svých dětí jako ukončení jedné pracovní etapy, za výsledek v ruce zaslouží malou odměnu (zmrzlinový pohár, knížku – tak u nás), ať už je ten výsledek jakýkoliv, pokud ten človíček pracoval. Pokud ne, nevím, co bych dělala, jak bychom podpořili to ukončení etapy. Trestem ale určitě ne 8-O…