Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
🙁 nemám to komu říct
Nemám to komu říct, tedy ne tak docela, ale kamarádkam se k tomu přiznat nechci a snad i vy pochopíte proč zůstávám v anonymitě :-(.
Zcela neočekávaně jsem přišla do jiného stavu a i když jsem normálně menstruovala, dnes mi má doktorka potvrdila těhotenství – z čehož bych se měla radovat, ale není to tak. Bohužel budu muset na interupci. Dvě děti už s manželem máme a bohužel jsme v současné době v tak nepříjemné finanční situaci,že jsme se společně s manželem rozhodli pro toto řešení. Vlastně jsem se tak hlavně rozhodla já a můj muž mě podpořil, ale býval by mě podpořil i kdybych se rozhodla pro těhotenství.
Dříve jsem to dost odsuzovala – ono je to vždycky jednodušší, když se vás to netýká. Vím, že pochvalu bych za to nezasloužila a pyšná na sebe nejsem, ale zároveň mám pocit, že jsem udělala co bylo v mých silách – chránila jsem se antikoncepcí – jenže zpětně si vzpomínám, že jsem prodělala nějakou střevní virozu, která asi tohle všechno zavinila. Zjištění těhotenství ve mě vyvolalo takovou hrůzu, že si to snad ani neumíte představit – zároveň mám strach ze zákroku, na který musím už v pátek.
Prosím o morální podporu a krapet soucitu – není mi lehko a na kritiku moc připravená nejsem. Děkuji
ahoj anonymní..ani já tě nebudu odsuzovat,jen ti chci napsat,že jsem si prožila to samý co ty,takže moc dobře vím,o čem píšeš a jak ti je..měla jsem v tu dobu už docela velký děti (15+10let),když mi MUDr.řekla,že jsem těhotná(mě bylo v tu dobu 37let)..byla jsem jak omráčená,odcházela jsem s brekem a “rozumově“ jsem věděla,že si mimčo nechat nemůžu,i když toho budu litovat po zbytek života..MUDr.mi dala týden na rozmyšlenou..celou tu dobu jsem nespala,nemohla jíst,chodila jsem jako tělo bez duše,protože moje srdce mi říkalo něco jinýho než rozum..přesto rozum stále převažoval,moje rozhodnutí bylo“potrat“-slovo,který se mi špatně vyslovuje i píše..čím víc se blížil den,kdy jsem měla sdělit MUDr.rozhodnutí,tím víc jsem cítila,že převažuje srdce nad rozumem..a pak se to stalo..den před odchodem k MUDr.jsem měla sen-jako živej,v kterým jsem viděla,že se mi narodila holčička..a bylo jasno,jak vše dopadne..i když jsem věděla,že na vše zůstanu sama,miminko jsem si nechala..za 9 měsíců se mi narodila zdravá,krásná holčička a já jsem dodnes ani na vteřinu nezalitovala,že jsem si jí nechala..takže se přikláním k Padmé a její mamince..když jsou děti dvě,vejde se mezi ně i to třetí :)..samozřejmě ti přeju,aby si se rozhodla podle srdíčka,totéž tvůj muž..hodně štěstí při rozhodování 🙂
Zuzino,
věř, že jsem rozhodnutá – čím víc o tom přemýšlím, tím spíš si myslím, že dělám momentálně “správnou“ věc, ale samozřejmě mám strach z možných komplikací, že mi bude zle a to nejen fyzicky. Já to opravdu tak nějak cítím jako správné rozhodnutí – a to bych ještě před pár dny si ťukala na čelo – kdybych četla příběh kohokoliv jiného. Kdo to nezažije asi nepochopí a já bych taky nechápala. Vím, že bychom to s pěnězi zvládnout museli, ale už teď žijeme z měsíce na měsíc a neušetříme nic, ani dovolenou letos neplánujeme, nemáme za co. A vždycky jsem razila názor, že si každý má pořizovat tolik dětí, kolik uživí a né se spoléhat na stát, aby se o něj a mimčo postaral.
Anonymní, odsuzovat tě nemá nikdo právo a nikdo rozumný to ani neudělá. Ale nevím, chtít, abysme tě v tom svorně podpořily, to mi přijde naivní. Patřím k těm, kteří by za tohle dali hodně, takže se na to dívám z jiné strany a i když to svým způsobem chápu, říct ti “jasně, v pohodě“, tak to rozhodně nemůžu. Čekat jednoznačně schvalující reakce na takovou věc asi nelze.
Milá anonymní asi chápu jak ti je a tohle rozhodování patří k těm nejtěžším v životě ženy.I když kdo nezažil nepochopí.Přesto bych řekla,že s touto variantou nejsi smířená a v tomto by se žena měla rozhodovat srdcem.Přeji ti ať je tvé rozhodnutí jakékoliv, ať to zvládneš a dopadne vše tak jak má.Držím palce
Milá anonymní, odsuzovat, ani kritizovat Tě nebudu, bylo by to dost hloupé počínání, stát se to totiž může kdykoli a jakékoli ženě. Chápu Tvé překvapení a chápu i rozpaky.
Nicméně – odpusť, že se ptám, ale proč cítíš strach? Tedy pokud Tě k tomu nevedou závažné zdravotní potíže či nějaká rodinná anamnéza (k tomu strachu).
Osobně bych se přikláněla k tomu vzít v úvahu dvě věci – tou první je věk (kolik Ti je let) a tou druhou je zdravotní stav.
Pocházím ze tří dětí, mám dva sourozence a moje maminka vždycky říkala, že kde jsou děti dvě, vejde se i třetí :-). Třeba na tom něco bude :-).
Je mi jasné, že je to těžké rozhodování a chápu, že Ti není “do zpěvu“. Netroufám si radit, to totiž dost dobře nejde, to rozhodnutí je na Tobě…
Milá anonymní, dovedu si představit, že tvé rozhodování musí být strašně těžké, ale jen ty se musíš rozhodnout a jen ty víš, že tě to bude navždy mrzet. Dovedu tě pochopit, protože stát se něco takového mně v současné situaci, rozhodla bych se stejně a důvodů bych měla několik. A taky vím, že by mě to nikdy mrzet nepřestalo. Tak ti jenom držím palce, ať všechno co nejlépe zvládneš a ať oba vzniklou situaci dobře ustojíte. Protože určitě ani pro tvého muže to není snadné rozhodování. A na závěr bych dodala, že jsem toto nikdy neodsuzovala, protože mi nepřísluší soudit druhé. Sama nejsem dokonalá a věřím, že normální ženě takové rozhodnutí vždycky způsobí velkou bolest. PaKo.
Ježečku, děkuji i tobě moc.
Já cítím určitou nespravedlnost – protože se moje tělo rozhodlo mít mimčo a jiné maminky by daly kdo ví co, za to, aby mohly prožívat tuto radost – byla jsem hodně rozlobená, smutná, vzteklá, litovala jsem sebe a všechny maminky, které marně touží…je to nefér. My to neplánovali a dalo by se říct, že pro to poslední dobou ani nic nedělali – moc radovánek nebylo.
Manžel je stejně nerozhodný jako já, kvůli financím by musel jít pracovat na loď, takže bychom se doma moc neviděli. Řekl mi, že jsme teď v hodně špatné situaci, probrali jsme pro a proti – myslím, že se mu částeně ulevilo, že jsem se pro interupci rozhodla.
A tebou zmíněnou adopci – neumím si představit odložit narozené dítko, do kterého bych měla čas se 9. měsíců zamilovávat. Ale neumím si představit, že bych dítko někde odhodila – to ne Proboha!!!
Lien, i tak děkuji, ale já to prostě teď tak cítím, že je to jediné východisko a vlastně jsem nechtěla ani myslet na to, co bychom dělali, kdybych na takový zákrok už jít nemohla.
Ale naprosto s tebou souhlasím – lépe řečeno bych souhlasila, kdybych v té situaci nebyla já. On to z té druhé strany vidí člověk prostě trochu jinak. Já se z obou svých těhotenství strašlivě radovala a teď necítím nic, vlastně jen strach – jak to všechno dopadne.
Já ti určitě nebudu nadávat, jak jsi nezodpovědná, jak to můžeš udělat…. atd. To určitě ne. Je to tvé rozhodnutí a pokud ho máte doma zvážené a je toto rozhodnutí jediným východiskem, tak ti držím palce, ať jsi co nejdříve v pořádku. Určitě to je lepší, než kdyby jsi porodila a dítko hodila k popelnici, nebo do vody!!
Je to nepříjemné řešení, nepříjemné dilema a nezáviděníhodná situace. Sama nevím, co bych dělala. Ikdyž… Když jsem podruhé otěhotněla, tak to taky nebyla růžová situace a finančně je stále horší. Ale nepřemýšlela jsem ani jednou o tom, že bych šla na potrat. Prostě jsme se shodli, že to nějak zvládnem a šetříme nejvíce na sobě a stravě. Zatím žijeme 🙂
Ale napadlo mě, co třeba donosit a dát k adopci? Opravdu jen nápad, protože já pokud bych donosila, tak nedám z ruky 🙂 Takže asi blbý nápad, protože jsem z tvého příspěvku pochopila, že děti máš ráda.
Drž se a opatruj se. Do pátku ještě můžeš přemýšlet…
Možná se zkus zeptat muže na jeho názor neovlivněný Tebou. Jak píšeš, podporuje Tě v každém rozhodnutí, tak ať se neohlíží a řekne bez ohledu na Tebe. *
no tak já asi moc soucítit nebudu, ani odsuzovat, jen napíšu, že toho budeš do smrti nebo spíš ještě déle litovat, že žádný důvod není döst velký k takovému činu a pokud slovo musím v poslední větě nemá být ve skutečnosti CHCI, tak v pátek nikam nechoď.
Je to těžké, vím že jste nechtěli, ale “vyšší“ záměr byl asi jiný, opravdu si to rozmysli, vrátit se zákrok nedá a nakonec nic není tak horké, jak se uvaří.