Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
V nemocnici s dětmi
Slovo “nemocnice“ ve mě vzbuzuje pocit smutku, ale i obrovské naděje.
Kdyby uměly nemocniční zdi mluvit, kolik životních osudů by nám asi prozradily???
Moc ráda si přečtu Vaše řádky, kdy Vám spadly kameny ze srdíček. Ale i řádky, které zrovna štěstím zářit nebudou…ale i to je život.
Pojďme si povídat o nemocnicích a Vašich zkušenostech jak přečkat s dětmi nebo i s dopělými tyto nelehké chvilky.
!!!!!Tato diskuze je součástí projektu „Pojďte si povídat“. Zapojit se do ní můžete ale i mimo tento týden.
Budeme rádi, když k tomuto tématu napíšete alespoň 250 slov a svůj příspěvek pošlete do pátku (29. 4. 2011) jako článek – http://www.vasedeti.cz/poslat-novy-clanek/. Bude-li mít hlavu a patu, rády ho zveřejníme na hlavní straně.
Příští týden vybereme jednoho autora článku nebo účastníka této diskuze, který dostane malou odměnu (viz. článek http://www.vasedeti.cz/tipy-a-rady/co-kde-a-jak-na-vd/pojdte-si-povidat-v-dubnu-2011).!!!!!
tak já už mám pocit že nemůžu napsat nic víc než už jsem tu napsala tolikrát vždyt to rok prožíváte se mnou, článek jsem psala ale byl otisknut o tom motole dřív….takže nic vypsisovat nebudu 😀 to jste rády co
jen na kontrolu jedem 4května tak jsem zvědavá, musím se obrnit trpělivostí protož je to vždycky na celé dopo a to mě teda ze srdc e nebaví a je náročné tam malého udržet….
Když mi na mejlík přišla zpráva o novinkách na těchto stránkách a tam bylo téma “V nemocnici s dětmi“ nemohla jsem jinak, než taky přidat pár svých zkušeností.
Mám 2 děti – Ondrášek (5 a 1/2) a Julinka (skoro 3roky). První byl v nemocnici Ondrášek. Bylo to loni v létě(čerstvě mu byly 4 roky). Udělalo se mu špatně, zvracel, průjem, vysoké teploty i přes 40! U dětské doktorky nic nezjistili – prý je to virová chřipka a za pár dní bude zase dobřa. Za pár dní mu bylo sice dobře, ale pak se stav ještě víc zhoršil. Opět návštěva dětské lékařky a ta už si nevěděla rady a tak nás poslala do nemocnici. Tam se potvrdila klíšťová encefalitida (tu DL vyloučila). Takže následovala lumbálka a šílené nervy, aby se to povedlo… Nejhorší pro mě bylo, že jsem nemohla být já osobně s ním. Julince bylo 16.měsíců a já jí ještě kojila. Asi jsem to moc prožívala, ale chtěla jsem vědět všechno, co se v nemocnici dělo, co Ondrášek dělal, jak to snášel… Musela jsem se hodně přemáhat, abych jim každou hodinu nevolala! A ten týden, co tam byli byl pro mě nekonečný!
Po druhé byla v nemocnici Julinka. A to celkem nedávno – letos v březnu. Byl začátek března, my byli na karnevala ve školce, na karnevale u nás… A pak začala Julinka zvracet a zvracet. Zvracela 14 hodin a neudržela v sobě ani vodu, čaj a ani Coca-Colu. Takže následovala hospitalizace v nemocnici. U nás zrovna dětské oddělení malovali, v další nemocnici měli plno, takže třetí nemocnice. Po vyšetření v nemocini mi jí odnesli s tím, že bude na JIP a já tam s ní být nemůžu, protože pro mě nemají místo! Asi si dovedete představit ty nervy, když vaše 2,5 leté zlatíčko má být někde v cizím prostředí, s cizími lidmi úplně samo. Zlatíčko, co je zvyklé být s vámi 24 hodin! Noc pro mě byla nekonečná. Ráno jsme si volala do nemocnice pro informace a řekli mi, že už mají místo a že můžu přijet. Ta radost! Obě jsme to setkání obrečely 😀 Pak nás přendali na samostatný pokoj. No, pokoj je asi silné slovo. Byla to taková špeluňka, která byla od vedlejších špeluněk oddělená jen skleněnou zástěnou, která byla počmáraná bílou barvou a ta byla místy seškrábaná. Bylo tedy od vedle vše vidět i slyšet. O jídle ani nemluvím. Julinka měla rotavirovou infekci a měla hodně pít. Ale copak mohla, když jí ten hořký čaj nechutnal a nic jiného jí nedali? A na závěr mi dostala ošetřující lékařka. Když přišla na vizitu, řekla, že už můžeme domů. Tak mi se sbalily a čekaly na propouštěcí zprávu. Pak přišla sestřička a chtěla ještě kontrolní moč a doktorka nám přišla oznámit, že nás nepustí! Tak my byly už sbalené a natěšené domů a ona nám oznámí, že tam máme ještě zůstat! To si to měla rozmyslet, náž nám to slíbila! Nakonec jsme se domluvily, že nás tedy pustí a my další den navštívíme svojí dětskou lékařku.
Julinka je od té nemocnice na mě hrozně citově závislá! Pořád má strach, že jí zase někde nechám samotnou! Takže doufám, že už žádnou zkušenost s nemocnicí mít nebudeme. Přeji všem hlavně hodně zdravíčka!!!
Ahoj Soudal a všichni ostatní :))
pokusím se sepsat sem svoje pocity z nemocnic,ale než začnu u dětí,začnu u sebe,protože strach a panika se ihned odrazí na dětech a hlavně na personálu.
Takže,já jsem strašpytel,bojím se tak,že když mám jít k doktorovi,nedej bože do nemocnice,tak už musím být vyloženě na umření,jinak mě tam nedostanete ani heverem,ale i na mě došlo a párkrát jsem si v nemocnici poležela.
Jenže, jak překročím práh nemocnice a vidím,že spousta lidí je na tom hůř,stává se ze mě bohužel
,,statečná ženská,,která prostě nikdy nebrečí,všechno vydrží a pořád tvrdí,jak je jí už dobře:)) a tak si nechám brát krev na 10x od nezletilé žákyňky a ikdyž mám noční košili už celou červenou od krve,pořád se usmívám-když mi při operaci rozřízli močový měchýř,také jsem nic neřekla,však i mistr tesař se utne..atd.atd.
ale běda,když jdu do nemocnice s dítětem!!!
to je vše hned jinak…
Poprvé jsem byla s našim Kubou,bylo mu 5let,měl velké dýchací potíže a k tomu zápal plic..100x si můžu opakovat,že vše co lékaři dělají,dělají pro jeho dobro,ale..když vidím,jak dítěti,které sotva dýchá cpou do krku prášek ve velikosti lentilky,on se dusí,brečí..nedokážu mlčet,personál se tím pádem cítí dotčen,vždyť přeci 5leté dítě by mělo být schopno spolknout prášek,další problém nastal při inhalacích,kluk ječel,nespolupracoval,pořád volal ,,mamí pomooc,,natahoval ruce a já se na vše dívala,stála jako solný sloup a jen řvala a řvala..dopadlo to tak,že mě z nemocnice vyhodili.Chápu to,když jsem odešla,syn už si tolik nedovolil,strachy dělal vše jak měl a za pár dní byl doma,jenže tohle trauma a selhání si nesu sebou celý život.
Že jsem ho opustila,když mu bylo nejhůř..
a tak,když jsem měla nastoupit s mladším synem /byly mu tenkrát necelé 3roky/do nemocnice,byla ve mě malá dušička,ale už to bylo jiné,vzala jsem z domova spoustu hraček,pohádek,,skoro jsme se tam přestěhovali,,sestřičky nechali na mě,abych malému dávala léky,personál při vyšetření byl perfektní,vše brali jako hru a šlo jim o jediné,aby se dítě nebálo,sice malej taky ječel,ale vždy jen chvilinku a pak jsem si ho vzala do náruče a byl klid.Za těch 14dní jsme tam byli už jak doma,Radeček panu primáři říkal strejdo a ten byl ochotný s ním skákat po posteli,když tedy pěkně vydrží sedět,než si poslechne bříško.
/pan primář mi neskákal po posteli,jen malého držel :))/
Prostě bomba!
jenže pak jsme jeli ještě na operaci kýly,do jiné nemocnice..šla jsem tam s ním už s úsměvem,však už jsem vytrénovaná!
Zase jsem sbalila mraky hraček,čekala příjemný personál a ono ouha,vše bylo naopak.
na hračky tam nemají místo,stejně si malej nebude moci hrát..pokoj byl dvojlůžkový,takže když jsme přijeli,probouzelo se tam z narkozy dítě po operaci,umíte si představit jaké to bylo,křik ,pláč..já oči navrch hlavy,malej se k pláči okamžitě přidal,číst pohádky se mu přes křik vedle v postýlce nedalo a tak jsme jen koukali, byli potichu aby ten brouček odvedle usnul a všechno zaspal.Jenže on neusnul celý den a ani celou noc..jen plakal a já věděla,že druhý den tohle budeme ,,my,,!!
Ráno šel můj malej na operaci a pak to začalo u nás!!celý den a celou noc..2dny v kuse jsem nespala.Další den prospal on i já a třetí den jsme šli domů.Nechápala jsem to,dělali mu tříselnou i pupeční kýlu najednou,nedokázal se skoro ani posadit,natož chodit a oni nás poslali domů?!
Ano poslali,syn neměl po operaci žádné problémy a teď už se to bude jen hojit..a mají plno,potřebují postele.Prostě jak na běžícím páse,nezapamatovala jsem si jediné jméno,ani jednou nepřišel stejný doktor,stejná sestra..
Tak nevím,je to ve mě?je to v druhu nemoci,kterou dítě má?je to v personálu?je to ve velikosti nemocnice? nevím,ale 26.6 jde Radeček na operaci mandlí,už teď jsme se rozhodli,že s ním půjde manžel,já už na to prostě nemám..:((
Přeji Vám všem,aby jste byli vždycky jen v té mé ,,prostřední,, nemocnici,ale hlavně,ať jsou Vaše děti i Vy jen a jen zdravé.pa pa nadi
p.s.prostřední nemocnice je v Brandýse nad Labem
PRO NUNINKA..
Píšete,že jste byla s dcerou na odstranění nosních mandlí..nám doktorka oznámila,že nás to čeká taky 🙁 mám z toho strach a nevím jestli to není zbytečná operace..měly jste nějaké problémy???Můj syn je alergik a má inhalátory,které musí užívat denně ale není to že by měl nějaké záchvaty..má to jen pro prevenci,aby se mu roztáhly průdušky..Dýchá víc pusou než nosem a chrápe..a proto nás doktorka poslala na ty mandle…manžel je proti a já nevím,jestli máme s tím souhlasit nebo ne..Prosím o radu..Děkuji
Tak já můžu akorát napsat, že jsem nikdy v nemocnici s dětmi nebyla, kromě narození a nějakých vyšetření, prostě mám zatím to štěstí, že nás pobyty v nemocnicich minuly a doufám i minou.
Já v podstatě ani nemůžu srovnávat, já jsem tam byla celkem asi 4x a vždy max.na dva dny a vždy ve stejné nemocnici, kde jsem byla vždy spokojená 🙂
Jéje JanaK, tak jsem právě odeslala román. Podle délky článku, začnu kopat zákopy taky….jsem to opět nějak stručněji nezvládla 🙂 Napiš polohu tvých zákopů, příjdu Ti pomáhat 🙂
Paťko vím, že ztráta mimíska je hodně bolestivá…taky jsem si tím prošla 🙁
Ale co takhle srovnat porodnice-nemocnice v Opočně a v Benešově??? Třeba by to některé mamince mohlo pomoci.
Já jsem byla v nemocnici akorát na Mělníku, když jsem potratila a potom v Opočně, když se narodila malá a pak v Benešově, když se narodil malý.Jinak naštěstí nikde.
to abych si pořídila nějaký zákop :-DD
Děkuji za první vlaštovičky…odezvy 🙂
Chtěla bych Vás všechny poprosit, aby jste si dodali odvahy a zkusili svůj příběh – zkušenost poslat jako článek.
Myslím si, že každá zkušenost ať dobrá či bohužel špatná si zaslouží svoji vlastní diskuzi pod článečkem.
Nuninko musím s tebou naprosto souhlasit, že vidět svoje dítko ve stavu, kdy musí být na monitorovacích přístrojích nebo bez je prostě strašná.
Bokul už se těším na článeček…i když jak si myslím, nebude asi s dobrými zkušenostmi. Ale i tak ho budu vyhlížet 🙂
Markittka.p neumím si představit, že bych musela nechat svoje děti v nemocnici a nehladit je, netulit se k nim v těch jejích těžkých chvilkách.
Jednou jsem na dva a půl dne musela odejít z nemocnice od 6 měs. Domči a ty dny jsem prostě jen přežívala. Byla jsem úplně mimo, prostě jsem jak.si nevnímala běh světa kolem sebe. Už nikdy v životě bych tento pocit nechtěla zažít!!!!!
JanaK tak jsem úspěšně dočetla 🙂 Protože už toho máme docela za sebou s Domčou taky hodně, tak bych i řekla, že Venda patří k těm dítkům co prostě bohužel pochytají co kolem nich projde, ale zároveň mají daný do vínku jakousi pokoru a klid v dušičkách.
Byla bych moc ráda, kdyby jsi sesumírovala nějaký ten článeček. A i když se píše, že by měl mít hlavu a patu, tak si myslím, že si to tu všichni nějak přeberem. A když neee, tak tě budem bombardovat otázkama.
Jéje suodal, to by byl román 🙂
S Bárou super, zažila jen porodnici a musím zaklepat, doteď žádné větší trápeníčko (akorát jeden úraz, ale ani s ním jsme v nemocnici neleželi).
Zato Vašek, kromě pár nemocnic jsme byli snad všude ve středních Čechách 😉
Vemu to v rychlosti popořádku:
Začalo to už po porodu – ten byl super a docela jsem si ho užila, ale hned druhý den Vendovi vyletěla žloutenka a jeli jsme do Kladna, tam absolvoval v necelém týdnu zašívání pupku pod narkózou. Pak “byl klid“ (zato já měla trable se žlučníkem), bohužel jen do vánoc, kdy ten náš kolotoč doopravdy nastal. Měl horečkový záchvat, na pohotovosti mi nevěřili, ale alespoň mi dali čípek, kdyby něco. Hned další den zase záchvat, ale oobr a my šupajdili do Brandýsa, no a do léta jsme tam byly každý měsíc buď se záchvatem nebo s nějakou prkotinou. Mezitím jsme absolvovali větší vyšetření na Bulovce, kde samozřejmě nic nenašli. Přes léto klid a kvůli častým apnoým (nevim jak se to píše) musel v roce a půl na operaci nosních mandlí – kvůli věku do Motola (musela jsem být na ubytovně, protože nebyl kojen), za další měsíc opět Bulovka, kdy nevěděli co mu je, tak jsme byli týden na infekčním – nakonec našli zápal plic, pak zase chvíli klid a na jaře zas záchvat, naštěstí bez nemocnice (ukecali jsme to na ambulanci), do září opět dobrý, ale z těch mnoha antibiotika mu najednou zčernali zuby, takže znovu operace v Motole, tentokrát zuby. Od té doby se mi to už trochu mate, sem tam kvůli nějaké viróze zas v nemocnici a jinak dobrý).
Bohužel až do července 2009, kdy dostal záchvat přímo v hasičárně a zase jsme šupajdili do Brandýsa – našli mu kde co (od šelestu po zvětšená játra), pak zase chvíli klid a loni v lednu opět nosní mandle, tentokrát na Bulovce, moc to nepomohlo a téměř po roce krční mandle opět na Bulovce.
Já doufám, že už to bylo naposled, myslím že máme vybráno.
V každé nemocnici se najdou úžasní i příšerní lidičky, akorát jídlo je všude stejný 🙂 Za ty léta jsem se ale už něco naučila – vždycky mám právo být se svým dítětem (za něj zodpovídáte dokonce i na JIPce) a když není místo, spím třeba na zemi pod postýlkou (takhle jsem vegetila necelý týden na infekčním)
– pokud mi cokoliv není jasné, tak se ptám a ptám a ptám, dokud se to nedozvím, tzv. ohraná deska, ono to totiž někdy jinak nejde
– pokud se mi cokoliv nelíbí (většinou chování lékařů, sester), nejdřív se snažím dohodnout se přímo s dotyčným a pokud to nejde, tak jdu “vejš“ (třeba v Brandýse je úžasný primář, kterého manžel už několikrát “držel pod krkem“, na horečkující, uřvané dítě po febrilním záchvatu řve “Co vyvádí, ať je zticha“ a na mě štěkal “Jestli zůstanu, tak musim bejt na židli“)
– jo a věci do nemocnice mám sbalené za pár minut, včetně DVD, CD, přípradně přehrávače 😉
– různé zákroky už znám nazpaměť a občas já utěšuju sestřičky, že je to normální, narkózu zvládáme dobře, já dopředu hlásím, že se pere a že bude potřeba zklidnit
– je to zvláštní, ale Venda se nikdy před tím ani teď doktorů nebojí, v roce bezvadně otevíral pusu na špachtli a řval áááá, jediné co teda nemusí, tak jsou jehli (na Bulovce zkoušeli napíchnout kanylu a propíchali mu obě ruce a nic)
Gratuluju všem, kteří dočetli až sem, bylo by toho ještě víc, jenže mě myšlenky skákají jedna přes druhou, tak je to nepatrně zmatené. Jestli bude čas, zkusím měnší článek s hlavou a patou 😀
Moto na závěr – nebojte se nemocnice 🙂 dokonce i pobyt tam může být hezkou vzpomínkou