Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
V nemocnici s dětmi
Slovo “nemocnice“ ve mě vzbuzuje pocit smutku, ale i obrovské naděje.
Kdyby uměly nemocniční zdi mluvit, kolik životních osudů by nám asi prozradily???
Moc ráda si přečtu Vaše řádky, kdy Vám spadly kameny ze srdíček. Ale i řádky, které zrovna štěstím zářit nebudou…ale i to je život.
Pojďme si povídat o nemocnicích a Vašich zkušenostech jak přečkat s dětmi nebo i s dopělými tyto nelehké chvilky.
!!!!!Tato diskuze je součástí projektu „Pojďte si povídat“. Zapojit se do ní můžete ale i mimo tento týden.
Budeme rádi, když k tomuto tématu napíšete alespoň 250 slov a svůj příspěvek pošlete do pátku (29. 4. 2011) jako článek – http://www.vasedeti.cz/poslat-novy-clanek/. Bude-li mít hlavu a patu, rády ho zveřejníme na hlavní straně.
Příští týden vybereme jednoho autora článku nebo účastníka této diskuze, který dostane malou odměnu (viz. článek http://www.vasedeti.cz/tipy-a-rady/co-kde-a-jak-na-vd/pojdte-si-povidat-v-dubnu-2011).!!!!!
keen, děkujem za poklonu ale já myslím že poklona patří všem mámám které mají své děti rády…mylsím, že kdyby to potkalo kohokoliv tak se s tím prostě musí porovnat nic jiného nejde a nemysli také řeším prkotiny to je prostě normální at je to rýma, nenapsanej ukol, malá lež… a kdyby se nestalo to co se stalo tak řeším jen tohle ale s Jeníkem prostě přibyla jedna starost,ale ono to prostě splývá a neřešíš jestli opruzená prdelka je větší průšvih jak držkování puboše 🙂
suodal, bami – děkujem 🙂 – vím, že oproti vám, řeším jen prkotiny – jste skvělé mamky a je fajn, že děti mají právě vás.
JanaK tak to cítíme úplně stejně!!! Raději chci být u svého dítka a prožívat s ním všechno…i když jen psychicky. Ale myslím, že je to pro ně strašně velká podpora.
Moje mamka je v tomhle neuvěřitelná anti-hrdinka. Jednou se mi cosi udělalo na paži a dr. na kožním mi to měla jehlou vyškrábnout – vypálit. Mamka se sbalila a utekla raději čekat do čekárny. Bylo mi cca 10-12 let…v tu chvíli jsem se začala bát milionkrát víc než před tím. Ještě teď si vzpomínám co mi v tu chvilku projelo hlavou za myšlenky…jako by se to stalo před pár minutami.
Až se mi narodila Domula, tak jsem se zapřísáhla, že tohle v životě svému dítku neudělám!!!…ať se děje co se děje.
Na druhou stranu jí i chápu…někdo to opravdu nemusí ustát, když ….
Králíčku máš můj obdiv, že jsi dokázala pracovat na onkologii.
Naše endokrinoložka byla jednou na onkologické ambulanci a my za ní museli jít. Když jsem tam viděla ty děti, fakt mi bylo strašně!!!
Při tom bych jim tak chtěla všem pomoci od toho svinstva.
Keenspeed přidávám se k Bamisce…to je prostě super. Tak ať vám oboum tahle “nezkušenost“ vydrží pěkně, ale pěkně dlouho!!! 🙂
keen tichá závist a přání at to tak je i nadál k tobě letí…
Krásný podvečer 🙂
Přidávám další odkaz na článeček od Bamisky:
http://www.vasedeti.cz/vase-pribehy/kam-nechodi-slunce/nemocnicni-denicek/
Bamisko, děkuji ti moc, že jsi nás nechala nahlédnout do Vašeho soukromého deníčku.
Ahoj, můj příspěvek bude asi nejkratší a jediný.
Já osobně jsem byla v nemocnici 2x – když jsem se narodila a když jsem sama rodila. Jinak nikdy nic, pouze návštěvy a to taky většinou v porodnici.
Takže ťuky ťuky, doufám, že nám to vydrží.
Ale držím palce všem maminkám i tatínkům, a hl. dětem, aby ten pobyt byl vždy co nejkratší, a co nejvíc v pohodě.
Suodal,protože jsem zažila s dětmi dřívější dobu,kdy jsem musela dítě po příjmu převléct do naškrobeného pyžamka a pak mi ho s řevem rvala sestra z náručí a odnesla rychle pryč a i tu dnešní,kdy si doneseme pyžamka svoje,může si vzít sebou i hračku na kterou je zvyklé a hlavně my maminky,tam můžeme být s těma našema drobečkama.Určitě nemůžeme zabránit různým nepříjemným úkonům,ale jsme tam když je dítě potřeba utěšit.
Asi před 21lety jsem pracovala jako pomocný personál v nemocnici,napřed na interním odd. a později na kojeneckém,které bylo určeno pro děti do 1 roku a na onkologické amb.Určitě je to dnes pro děti i jejich maminky mnohem lepší.Zvláště u miminek,kdy je potřeba aby mělo maminku nablízku a cítilo její kontakt a zvlášť o to více u nemocných dětí.Určitě je to i pro lékařský personál přínos,dítě se cítí s mainkou bezpečněji a je klidnější.A tím probíhá i lépe léčba.Sama jsem dávala nyní 23 letého syna na trhání nosní mandle asi ve 3 letech a ještě nyní slyším ten jeho pláč.Brečel celé tři dny po přijetí a to tak moc,že si vyřval hlasivky.S mladším jsem byla také na trhání a ten sice také brečel,ale protože měl hlad a nesměl jíst.
Suodal, já jsem vždycky byla a vždycky budu a kdyby mě pustili i na ten sál, tak tam s nima půjdu taky, už jsem si zvykla a zatim mě žádný zákrok “nepoložil“ 🙂
Víte kdy mě bylo nejvíc ouvej? Je to zvláštní, ale vždy u Báry, s Vendou jsem asi byla nějaká vít otužilejší.
Bára si jako dvouletá opařila ruku a při převazu se mi zhroutila, tam mi bylo ouvej, protože i doktor nevěděl co má dělat, dokonce mi řekli, že si ji mám naložit a odvézt někam na neuro (na otázku co když mi zas cestou omdlí mi sdělili, že ji mám proplesknout – to je přístup, co)
Od té doby vím, že bolest a krev nejsou její silnou stránkou a jsem už na to připravená – třeba hned po odběru krve do ní futruju samotný sirup, jinak mi opět klesne k zemi, což při její výšce – něco přes 140 cm – je docela problém.
No a podruhé mi bylo ouvej trochu z jiné stránky, asi před rokem na sonografii na Bulovce. Děcka byli na kontrolním sonu kvůli enurése a Bára tam začla tak strašně vyvádět, že než jsem jí spacifikovala, byla jsem spocená jak myš.
P.S. manžel radši vyklidí pole, u cizích mu to nevadí, ale u vlastních mívá problém, jo a nejhůř je to u zubaře, to ho nemůžu dostat ani do čekárny 😀
Tak zatím žádná reakce na otázku??? 🙂 🙂
Tak vám dám alespoň odkaz na článek od Bublais o svém Kubíkovi:
http://www.vasedeti.cz/vase-pribehy/kam-nechodi-slunce/s-nadorem-jsme-se-nakonec-poprali/
Krásné ránko 🙂
Zuzina mě přivedla na další otázku…spíš pro lékařský personál.
Najde se tu další človíček, který je přímo z lékařského prostředí????….ať už současný nebo minulý.
A kdyby ano, byla bych mooooc ráda, kdyby jste se s námi podělili o svoje zkušenosti z té “druhé strany“. 🙂
Zuzi, nemohla by ses trošku víc rozepsat o svých pracovních zkušenostech????
A otázečka pro nás nezdravotnické rodiče 🙂 ….. “Chcete být u všeho s vaším dítkem nebo raději čekáte na chodbě???“