Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Po kom to dítě je???
Jéééééé ty jsi, ale hodná holčička, jéééé, ty jsi, ale zlobivý chlapeček, ty uplakaný, ty chytrá, ty nadaný……..určitě všichni známe tyhle věty, buď zazněly z naších úst a nebo z úst druhých.
Kolikrát se pozastavíme a popřemýšlíme o tom, po kom to naše dítko vlastně je?????
Zajímá mě, jaké a po kom mají vaše děti vlastnosti, které buď milujeme a nebo z nich šílíme.
!!!!!Tato diskuze je souástí projektu “ pojďte si povídat“ a zapojit se do ní můžete i mino tento týden.Chcete-li k tomuto tématu rozepsat více, můžete svůj příspěvěk poslat do pátku (14.1.2011) poslat i jako článek, bude-li mít hlavu a patu a aspoň 250 slov, rády ho zveřejníme na hlavní straně. Příští týden vybereme jednoho autora článku nebo účastníka této diskuze, který dostane malou odměnu(viz.článek http://www.vasedeti.cz/tipy-a-rady/co-kde-a-jak-na-vd/pojdte-si-povidat-v-lednu-2011/!!!!!
Babofko, no vidíš, moc dobrá otázka……..zkusím odpovědět na druhou polovinu, někdy v životě se prostě tohle stane, že otcem dítěte není tatínek, který s dítetem žije, ale taky se někdy stane, že maminka to dítě zplodí s mužem víc, jak 80% typově stejným, vlasy, oči, rysy ve tváři, takže tady by v podstatě nikdo nehádal, že dítě není jeho………..opak je třeba otec tmavovlasý, maminka blondýnka, tam ty geny zafunguji bud na podobu maminky a nebo tatínka………….pak třeba rodiče pátrají, kdo z jejich předků měl např.rezavé vlásky a přitom maminka ví, že dítě má tatínka jiného a tam je rezavá třeba přímo maminka ploditele dítěte……………já tuhle situaci naprosto chápu/ nebudu se o tom rozepisovat/…………takže, i když vím, že to dítě je někoho jiného, tak se držím, vím, že bych určitě ublížila té mamince, ono to je hodně citlivá záležitost a vracet třeba vzpomínky maminkám, které udělaly kdysi třeba chybu velkého kalibru nemá smysl……….takže pouze probíráme vlastnosti……………….jéééé, já se do toho už motám, nevím, zda tohle někdo pochopí, co jsem tím chtěla říct:-)
No ty vlastnosti……….ono vlastně něco se zdění po rodičích, ale můj dojem je pořád takový, že zbytek vlastnosti v dětech vypěstujeme my, my jsme ti, kdo ty vlastnosti bud udrží a nebo rozvineme dál…..další etapou je dítě, které prochází určitými fázemi vývoje a za tu dobu, co sem chodím, tak třeba většina dětí kolem dvou let má období vzdoru, vzteku a zlosti………..tahle vlastnost se snad ani moc podědit nejde, jen jí rodiče korigují……..pak je období imaginárních kamarádů, prostě tady si myslím, že v každém z nás se najde aspon kousek každé vlastnosti a už záleží na nás, jak s ním naložíme.
A ono říct, ty zlobíš, ale tvůj tatínek taky zlobil, máš to určitě po něm, ano, ale jen opravdu trochu, prorože, at mi nikdo neříká, že nezlobí každé dítě, každé zlobí, jen prostě omíláme fráze, to máš po tatínkovi, to po mamince.
Tak a ted mi to vvyraťte, jsem se do toho zamotala, že už nevím, co jsem se napsala:-)
Ahoj holky, nedá mi to a musím se taky zapojit do diskuze. Mari, doufám, že ti tímto diskuzi příliš nenaruším a neodvedu jiným směrem 😉 Pokud ano, předem se omlouvám…
Asi každá z nás má ve svém okolí a zná dítě, o kterém ví, že se nenarodilo jednomu či oběma rodičům, kteří jej vychovávají.Já sama mám ve svém okolí několik dětí adoptovaných. Někteří vědí, že nejsou pokrevně spřízněni se svými rodiči, někteří nevědí. Někteří tatínci si zas myslí, že jejich dítě je jejich a ono není. A jen maminka (a její nejlepší kamarádka) ví, kdo je tím pravým tatínkem. I takové věci se v životě stávají.
A můj dotaz? Jak se vy sami stavíte k těmto situacím a zejména ve chvílích, kdy maminka například prohlašuje, že jejich syn je “celý táta“ (ten který jej pochopitelně nezplodil), má po něm vlasy, oči, či sportovní nadání. Jak reagujete ve schvílích, kdy létají kolem vašich uší podobné příměry a přehlídky genetických dispozic?
Kde se ten řidičák ukazuje????
Sodal, díky, díky, přiznám se, četla jsem tenhle příspěvěk u vás v diskuzi, občas, když nemám, co číst, zabloudím i k vám, no nechtěla jsem psát, jak jsi mě rozesmála, nejsem přece škodolibá bába………a dnes jsi mě zase rozesmála a spotila jsem se i za tebe:-)
Jinak musím napsat, že já v pubertě byla děsně urážlivá a netolerantní, prostě princezna………v začátcích života s mým nynějším manželem jsem mu to dala děsně pocítít, netolerovala jsem mu nic, urazila jsem se kvůli každé blbině………….přešlo mě to po našem rozchodu, začala jsem znát toleranci, lecco mě nenamíchlo a neurazilo………s manželem jsme se dali dohromady a jsem nyní hodně tolerantní, což mi myslím i hodně lidí z mého okolí zneužívá.
jéé suodal, ukaž řidičák :-DD
Tak které vlastnosti jsem se zbavila a co na sobě miluju mě zrovna teď nic nenapadá.
Ale co na 100% nesnáším a hlavně to nesnáší přítel a moje blízké okolí je to….že dělám všechno na poslední chvíli. Tedy oprava…DĚLALA!!!!! Nikdy jsem si nedávala nesmyslná Novoroční předsevzetí, ale letos jsem si jedno dala. Byla to ta opravdu poslední kapka. Dovolím si to sem překopírovat z ADHD diskuze.
A jak jsem strávila poslední den v roce???!!!! Klasikou sobě vlastní!….vyřizovala jsem si řidičák na poslední chvilku!
Ráno jsem si volala na dopravku a byli tam do 11 hod. Super…ještě fotku. Tak jsem vyškemrala foto od přítele. Neměla jsem umytý vlasy a tak jsem se nechtěla fotit. Jenže jak jsem tu fotku držela, tak jsem jí přejela po kalhotech a udělala si přes celej ksichtík šrám. Takže nic, ale přítel tvrdil, že mi to vezmou…já jsem byla jiného mínění. A tak jsme se přesto těsně po desáté vydaly do města. Bylo 10:42 když jsem si vytiskla pořadový lístek. Super…nikdo přede mnou:o) A najednou mi můj šestý sebedestruktivní smysl říká…tu fotku u sebe určo nemáš!!!! Mezi tím přišla nějaká paní. A tak jsem obrátila svou velikou, bílou kabelku naruby, abych zjistila, že ji opravdu nemám…jsem se spotila až na…Tak jsem pokorně vytočila číslo svýho miláčka, abych mu oznámila, že jsem tu fotku někde vytratila! „Laďouši, ty jsi fakt pohroma“. Ale přesto jsem šla za slečnou do kanclu a ta mi poradila, že v drogerce fotí. Jenže bylo za 10 min. 11 hod. A tak mi řekla, že tedy na mě počká…uffff. Tak jsem vylítla z dveří a letěla přes celý náměstí do drogerky. Po cestě v plném trysku jsem volala miláčkovi, že je to super, že slečna na mě počká, ale musí mi sdělit, kde se s malým právě nachází, neboť nemám u sebe peníze na foto. Penízky jsme si předaly v potravinách a já odlítla dál. Konečně drogerka…hurá a mám super čas…co na tom, že mi připadalo, že je venku + 40C a já jsem spocená:o) A jak sahám na kliku, tak na mě ze dveří čumí nápis…31. 12. 2010 z technických důvodů zavřeno…hrůza!!! Naštěstí jsem si vzpomněla, že v bývalým Prioru (nápis tam visí do dnes) se taky fotí. Tak letím o 150 m dál, abych zjistila, že paní je oblečená, ve dveřích má klíče a chystá se k odchodu. Velice uříceně jsem na ní vybafla, že potřebuji foto na řidičák. No nechtějte vědět, jak jsem vytřeštila na sebe oči, když jsem se zhlídla v zrcadle. Bože můj, normálně to není žádná sláva, ale teď…vlasy neumytý v culíku, nos celej červenej, uši mi zářily – jak to Machovo ucho , když sjíždí po zábradlí a dýchání se podobalo staré lokomotivě…prostě hrůza!!! Ale pořád jsem se utěšovala, že to třeba nebude tak hrozný….fakt jsem se jen utěšovala. Realita byla ještě děsivější!!!!!
Ze sedmy fotek jsem vybrala tu nejménně odpudivou. A letěla znovu na dopravku přes celý náměstí. Slečna na mě čekala u vrat, protože už bylo po 11 hod. a myslela si, že mi někdo zamče a nedostanu se k ní. Tak jsem celá udejchaná žuchla na židli a začala vypisovat žádost. A slečna po mě chtěla občanku a tu úžasně odpuzující fotku na které si nejsem vůbec podobná…připadám si na ni jako „Kalamity Jane“, ale ve skutečnosti jsem celkem uchazející normální ženská. A tak jsem vytáhla peněženku, že jí dám občanku, ale…ouha. Občanka tam nebyla!!!! Slečna se začala smát, mě se opět zrychlil tep a připadala jsem si jak magor…a ještě ke všemu blonďatej:o) Nikdy občanku nevydělávám a tak jsem nastolila výraz umazlenýho koťátka s tím…jestli by to nešlo bez té občanky. Nešlo…zněla krátce a výstižně odpověď.
Bože já jsem fakt debil…lítám tady jak éro, přemlouvám všechny, vyhodím 100,- Kč za fotku na které je cizí ženská a proč????….proto, abych zjistila, že nemám OBČANKU!!!! Pak mi můj sedmý smysl…“pud sebezáchovy“ napověděl, že jsem si ve středu byla vyzvednout něco na poště a potřebovala jsem k tomu občanku. A že jsem ji strčila do kapsy u riflí. Nenápadně s vyděšeným výrazem jsem si sáhla do pravé zadní kapsy a … nic. Protože jsem v podstatě levák, tak jsem každým milimetrem svého těla doufala v to, že bude v té levé kapsičce. Lidi…ona tam byla:o))))
Tak jsme se tomu se slečnou obě zasmály, po mě tam zůstala obrovská díra v zemi…z toho jak mi spadl kámen ze srdce, že jsem tu občanku v kapse měla. A jak jsem v cca 11:20 31.12.2010 vycházela celá uřícená z „dopravního odboru“ tak jsem si říkala….tohle byla poslední kapka mých vyřizovacích schopností na poslední chvilku….už nikdy víc!!!! Moje novoroční předsevzetí je, že „nebudu nic nechávat na poslední chvilku!!!!!“
A kdybych na to náhodou někdy zapomněla, tak se stačí podívat na fotku v řidičském průkazu:o))))))
Mari, jsem rak, takže šílím téměř z naprosté většiny mých vlasností.
Tak třeba mě šte, že se mi hrozně často a hlavně z ničeho nic mění nálady, takže jsem úplně bez důvodu najednou naštvaná, takže se to učím korigovat, ale je to fakt těžký a asi by moje okolí mohlo vyprávět 🙂
Co mě taky zlobí je, že mám hodně nápadů, jen mi nějak chybí energie k jejich dokončení. Na příklad mám vymyšlené návhry na dřevěné věšáčky s různými zvířátky, jen chybí ta konečná fáze (přenést na dřevo, vyříznout, namalovat a nalakovat), pro různý spolky a kroužky vymýšlím programy na odpoledne, jen je neumím “dotáhnout“ – třeba mi dělá velký problém oslovit a zaúkolovat lidi.
No a s tím souvisí i další problém – s kontaktu s lidma mám takový menší strach. Jsem prostě rak, který je rád zalezlý ve své ulitě, tak mě i pitomý zvonící mobil mě naprosto odrovná, prostě tenhle typ komunikace nesnáším (o něco lepší je to s kamarády), lepší je to s osobním kontaktem a úplně nejlepší je internet 🙂
Na druhou stranu když už z tý ulity vylezu, tak se neskutečně ráda bavím 🙂 Miluju humor – spíše takový ten “inteligentní“ – jako Cimrmani, Semafor, atp. Poslední dobou mě zaujala hra Ireny Pavláskové Hrdý Budžes, takže jsem ukecala mamku a v únoru jdem na představení. To jsem ale už odbočila od tématu – nepatrně 😀
Holkýýýýý, tak pište, at je o čem číst:-)
Pat, no malá je stejná, taky našpulí pusu, ale nechám jí, určitě jí to přejde, mě to takypřešlo věkem:-)
Jinak malý taky chápe, co po něm chci, i když nemluví, odnese, donese, prádlo špinavé taky vyhodí, dokonce už sám jí, což mě překvapilo, malé jsem v jeho věku ještě pomáhala:-)
Soudal, jsem ráda za tak dlouhý příspěvěk, aspo to tu žije a díky za rady, jak na vztekající dítě, tady pak už můžeme jen doufat, že je to brzy přejde:-)
Zkusím další otázku, která mě napadá: měli jste někdy vlastnost, které jste se s přibývajícím věkem zbavili a nebo máte vlastnost, kterou na sobě milujete a nebo ze které šílíte????
Mari, díky:o) Vůbec mi nevadí, že nebudou nadaní na zpěv, sport atd. Hlavně když budou šťastní a spokojení i třeba jako “popeláři“….pak budu šťastná já dvojnásob:o))))
Protože teprve teď mám trošku čas si to všechno v KLIDU pročíst, tak bych ráda přidala malinkou radu nebo spíš poznání ke vztekání a k agresi.
Taky jsem u Domči zkoušela všechno možný. Ale u ní nefunguje dodnes nic. Ale je to všechno daný tou její nemocí. Co ale začíná jakž-takž fungovat je vybití a vyvztekání boucháním polštáře do postele nebo do zdi.
Psychiatrička mi vysvětlovala, že moje představa o vybití vzteku se naprosto může rozcházet s pocitem dítěte. To co pro mě může být jako naprosto uvolňující a “odstresující“ pro Domču to vůbec nemusí být příjemné.
Dospěly jsme v podstatě k tomu tak, že uděláme boxovací pytel, aby do něho mohla mlátit. Bylo vidět, že jí to zas tak příjemný není…takže v té chvíli vypětí naprosto o ničem, protože to nechtěla použít. Navrhovala jsem ji i PET-lahev nebo staršího, většího plyšáka…to se jí taky moc nezdálo. Ale na polštářek docela slyšela. A velká rada od doktorky byla ta, že mám jít párkrát s ní… jít si do toho polštáře bouchnout, třísknout s ním o postel nebo o zem.
Podle mě, to dítě si to nějak neuvědomí v tom vzteku, že by mohlo jít si do něčeho kopnout nebo s něčím mlátit. Má prostě vztek a nevidí x neslyší. V podstatě to dítko to musíme naučit, tak jako třeba, že když se mu chce čůrat, tak se musí na záchod:o)
Domču jsem v jejím afektu doslova musela vzít pod pažama a “odtáhnout“ ji s úsměvem a slovy: “Pojď jdem se vyřádit na Haně Montaně.“ Jednou rukou jsem objímala Domulu a druhou začala tím polštářem bušit do postele. Pak jsem jí ten polštář doslova vnutila do ruky a tou její rukou jsem tím polštářem mlátila dál do postele. V podstatě to skončilo tak, že jsme se obě rozesmály. Udělala jsem to tak ještě jednou a výsledek byl stejný….společný smích.
Začala jsem se k tomu docela dost skepticky stavět, že tohle fungovat nebude. Ale ouha…za chvilku Domču opět něco vykolejilo a ona sama ten vztek ze sebe šla vybít polštářem o zeď. Tehdy jsem pochopila, že teď to byl ten správný “odstresující okamžik“.
Zkuste nabídnout svým dětem něco jiného…ať si samy vyberou co jim bude příjemné – s našimi názory se to může naprosto rozcházet. A i důležité je tomu dítku to ukázat, tak jak jsem šla já s Domulou.
Když to popravdě přiznám, tak to první bouchání polštářem jsem prožívala tak divně. Docela jsem se jakoby i styděla tím polštářem mlátit o tu postel…bylo to fakt divný. Ale pak jsem si dodala kuráž, že když to Domče pomůže, tak pro ni udělám cokoliv…divný x nedivný.
Na Honzíka platí se sbalit a odejít se slovy: Já jdu raději pryč a ty, až se uklidníš, tak přijď. A jeho slova jsou…jooo běž pryč!!!!! :o))) Tímhle předcházím spoustě konfliktů.
A omlouvám se zas za ten elaborát…já to jaksi neumím napsat stručněji:o)))
Mari
to že je chytrá jsem myslela tak, že umí celou abecedu.Podepíše se s paměti , zatím jenom jméno a umí do třiceti počítat.Plus a mínus asi do 15.Myslím si, že by mohla si pomalu začít číst, když umí všechna písmenka, ale nechce se jí.Mě se nikdo, tak nevěnoval a písmena jsem neuměla žádný a snad, ani počítat ne.Tak proto jí vidím jako chtrou.
Vzteklá je jako, když jí něco řeknu, aby něco udělala a našpulí hubu a občas vzteky i do něčeho bouchne.
No a Na Patrikovi se mi líbí, že pěkně papá.Snaží si po sobě uklidit a když už nemluví, že mi třeba ukáže co chce.
Třebas když se jde koupat, tak mu řeknu, aby si vzal ty špinavé věci a hodil je do koupelny do koše na prádlo a hodí to tam a i plínu si hodí do kuchyně do koše, když mu řeknu.
Teď mě pokouší protože se naučil plivat a když mu řeknu, aby to jídlo neplival, tak plive vesele dál. Taky ty koberce zase vypadaj.