Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
S dětmi nebo bez?
Zdravím 🙂
Mám takové téma k úvaze, které mi běhá hlavou už nějaký ten pátek. Jste z domu (a děláte to tak i se svou rodinou) zvyklí, že na oslavy, dovolené apod. se chodí/jezdí bez dětí?
Posledním implusem k založení této diskuze bylo pro mě pozvání od manželových rodičů na oslavu jejich narozenin, přičemž “děti raději nechejte doma“. Na dovolené se tam taky jezdí bez dětí – pokud to tedy “má za něco stát“, protože s dětmi “si to neužiješ tolik“. My jsme tam s mužem za exoty, protože děti taháme skoro všude – jednak nemáme hlídání na takhle dlouho (nebo nechceme nikoho tak dlouho obtěžovat), a hlavně, když jsme někde sami (znáte naše svatební cesty), stokrát za hodinu si řekneme “to by se dětem líbilo“ nebo “příště je vezmeme tady“ apod. a v konečném důsledku litujeme, že jsme jeli sami (i na těch svatebkách se nám strašně stýská).
Když jsem byla malá, všechno se odehrávalo za přítomnosti nás, dětí. Nevadilo (zejména nám ne), když jsme šli spát o něco později než obvykle, o to to bylo pro nás lepší. Dospělí (i cizí, např. na svatbách) se s námi bavili, tančili s námi, dělali srandičky, prostě jsme tam patřili.
Nechci nic řešit nebo tak, je to jiný kraj, jiný mrav (teď nemyslím zeměpisně), jen mě zajímá, jak je to jinde 🙂
To jsem ráda, že to vidíme podobně. Už jsem si připadala divně 🙂
Pozvání nebylo “přijďte bez dětí“, ale “všichni už mají hlídání zařízené a bude to tak lepší“.
Takže tak.
Jednou jsem zařídila rodinnou oslavu tak, že jsem pronajala mateřské centrum – děti měly velkou plochu a spoustu hraček na hraní a my jsme mohli hodovat, ale nějak se to neujalo…. jednodušší asi je děti někam udat.
Co mě spíše vytáčí, jsou právě narozeniny dětí – na některé ani děti nechodí (nemyslím oslavence, ale sestřenice). Prostě se šoupnou rodičům, aby dospělí měli klid. Takže moje děti už to taky nebaví. Majda říkala, že ani ty dárky nechce, za tuto cenu, že se s ní stejně nikdo nebaví….
A taky bylo dobré, když moje skoro-švagrová vymyslela, že je nás hodně a tak budeme slavit jen narozeniny dospělých. Tož to jsem tedy šílela a do takového projektu se tedy v žádném případě nehodlám zapojit. Buď všichni, nebo jen děti, nebo nikdo. Naštěstí je muž na mojí straně 🙂
Za pár měsíců mám narozeniny já a vůbec nemám chuť to nějak řešit….
Děti patří k nám, ne že je kvůli oslavě někde odložíme. Myslím, že by jim to bylo líto a já bych si tu oslavu stejně pak ani neužila.
Tak stejně volno, dovolená. Tu si pak všichni užíváme společně.
Říct, že nás někdo z rodiny pozval, ale bez dětí, tak nikam nejdeme.
dovolenou bez dětí si neumím představit. my na dovolenou jezdíme právě kvůli dětem. ale u oslav to chápu, i u rodinných. ale to spíš proto, že nemám andílky a oslava s nimi by byl spíš boj o přežití:-)
Jovanko, tak mi to příjde zcestné. Děti jsou přece součástí naší rodiny, tak se s nima musí počítat, ne?
Taky jsem milovala jako dítě všechny “mecheche“ a že naši jich se mnou absolvovali nespočet. Ty podvečery ve sklípku mezi kouzelníkama jsou pro mě nezapomenutelné. Samozřejmě byly víkendy u babičky, ale i jsem s nima dost jezdila.
A u nás je to stejně tak. Buď nás chcete s dětma, nebo smůla. Ne že bych hlídání neměla, ale nemíním ho zneužívat. Když mohla malá s nama, tak šla (jela). Stačí naše sobotní divadla a sem tam nějaká večerní akce.
Rodinné oslavy jsou většinou od odpoledne a mám i to štěstí, že Janička byla první pravnouče, Lucka je druhé :o), takže jsou na ně všichni natřepaní a těší se na ně. Svatby jsme absolvovali tak, že kolem deváté jsme Jáju vezli na hlídání, do té doby byla u všeho.
A dovolené? Manžel tvrdí, že má konečně přes rok týden, kdy si Jáju (holky) užije. Takže na dovolenou bez dětí určitě ne. Dovolenou plánujeme pro děti.
Vlastně jednou jsme byli předloni na tři dny v Alpách, ale to byla vyjímka, Janička ještě nelyžovala.
A když byla příležitost, tak jsem si já udělala “dovolenou“ bez rodiny – 2x jsem byla na týden koncertně se sborem. To byl úžasný relax, ale stejně jsem to obrečela, že malou nechávám “na pospas“. :o)
Takže tak. Souhlasím s tebou, prostě s dětma.
Jovanko, osobně by se mi takové pozvání na oslavu dotklo. Vůbec to, co jsi napsala nemůžu pochopit. Vždyť je to rodinná oslava. Děti do rodiny nepatří?
U nás se samozřejmě scházíme všichni, tedy i děti a program oslav, či jiných setkání, se přizpůsobuje potřebám i těch nejmenších dětí.
Pokud si rodiče vyjedou jednou za čas bez dětí, je to úplně jiná situace. Však víš, že taky s manželem vyrážíme, sami, na dva, tři dny.
napsala jsi to hezky tak nějak to cítím i já, mě přijde sobecké jet na dovolenou bez dětí a pak jim vykládat jak jsem se měla a co tam bylo…možná víkend pro sebe s manžou bych ještě pochopila , sice jsme ho ještě takhle nevyzkoušeli, ale třeba to jednou bude příjemná vzpruha manželství…ale dovolené, oslavy, výlety podnikáme společně….kdybych chtěla fungovat bez nich tak si je nepořizuju….
Zdravím 🙂
Mám takové téma k úvaze, které mi běhá hlavou už nějaký ten pátek. Jste z domu (a děláte to tak i se svou rodinou) zvyklí, že na oslavy, dovolené apod. se chodí/jezdí bez dětí?
Posledním implusem k založení této diskuze bylo pro mě pozvání od manželových rodičů na oslavu jejich narozenin, přičemž “děti raději nechejte doma“. Na dovolené se tam taky jezdí bez dětí – pokud to tedy “má za něco stát“, protože s dětmi “si to neužiješ tolik“. My jsme tam s mužem za exoty, protože děti taháme skoro všude – jednak nemáme hlídání na takhle dlouho (nebo nechceme nikoho tak dlouho obtěžovat), a hlavně, když jsme někde sami (znáte naše svatební cesty), stokrát za hodinu si řekneme “to by se dětem líbilo“ nebo “příště je vezmeme tady“ apod. a v konečném důsledku litujeme, že jsme jeli sami (i na těch svatebkách se nám strašně stýská).
Když jsem byla malá, všechno se odehrávalo za přítomnosti nás, dětí. Nevadilo (zejména nám ne), když jsme šli spát o něco později než obvykle, o to to bylo pro nás lepší. Dospělí (i cizí, např. na svatbách) se s námi bavili, tančili s námi, dělali srandičky, prostě jsme tam patřili.
Nechci nic řešit nebo tak, je to jiný kraj, jiný mrav (teď nemyslím zeměpisně), jen mě zajímá, jak je to jinde 🙂