Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Porodit nemocné dítě?
Ahoj a dobrý den Vám všem,
četla jsem článek na http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina pod názvem “Porodím nemocné dítě“. Je to smutné čtení, nicméně je to ze života. Nastávající maminka se dozvěděla o nepříznivém zdravotním stavu svého miminka (Downův syndrom) a rozhodla se, že si miminko nechá a těhotenství nepřeruší.
Zajímá mě Váš názor:
Nechala byste si těhotenství ukončit v případě, že je Vaše dítě vážně nemocné? Nebo byste vědomě porodila nemocné dítě?
Ne že bych se nikdy nad tou otázkou nezamyslela, nakonec moje práce mě k vyjasnění vlastních postojů nutí. Ale i když jsem profesí deformovaná (s jinými tu otázku řeším hodně často), myslím, abyste snad raději netahaly čerta za ocas…
Můj pohled je v tomto téměř totožný s Jarmuschčiným – myšlenka tvoří skutečnost, na některé věci si myslet zakazuju a kázeň myšlenek není z těch nejlehčích úkolů, které jsem kdy zvládla. Ale toto prostě ne… Člověk se vždycky rozhoduje na základě své životní situace a ta je v neustálém vývoji, současné uvažování o postojích není podle mě k ničemu někdy v budoucí době, kdy je opravdu třeba rozhodovat a řešit.
Tak trochu zastávám názor Jarmuschky.Nedokážu říct jak bych se rozhodla.Ale znám boužel ten druhý příběh se špatným koncem.Znám pani který doktoři doporučili potrat.Neznám název vady s kterou se chlapeček narodil ,ale pohled na něj vyvolával lítost a to se snažím hledat velice mírný výraz.Rozpadlo se jí manželství ,protože to manžel nezvlád.A chlapeček ten asi ve 12letech zemřel.V tomto případě měla poslechnout doktory.Dnes má další dvě zdravé děti.Nevím jestli bych dokázala se starat o takto postižené dítě.
Jsou otázky, které odmítám řešit “preventivně“ – protože zastávám názor, že už jen tím, na co myslím, si pomalu programuji budoucnost…
Lussy, moc děkuju za Tvůj příspěvek, Tvé vlastní zkušenosti a za Tvůj názor.
Babofko, dííííky. Mě to téma taky zaujalo.
Říkám si, jestli je to dobře nebo ne, že zasahujeme nebo se snažíme zasahovat do všeho… Zas na druhou stranu si říkám, když už ta možnost je (včasné odhalení event. vážné nemoci, deformace, postižení), proč ji nevyužít…
Každopádně děkuji za Vaše reakce.
Padmé, díky za zajímavou otázku. Já se nad tímhle zamýšlela hodně v době, kdy jsem byla těhotná a DR. mě poslal na genetiku. Už tehdy ve mnně uzrálo rozhodnutí, že ať by mi řekli jakýkoli výsledek, na amnio bych nešla za žádný svět. Nedokázala bych jít na interrupci. A zabít dítě jen proto, že není dokonalé.
Genetika dopadla v pořádku, ale já si stejně až do porodu nebyla jistá, jestli skutečně je všechno v pořádku. Připravovala jsem se psychicky i na variantu, že testy netesty, mimčo prostě může mít nějakou vadu. Nejde totiž “jen“ o Downa. Nechci se rouhat, a vím, že to asi bude znít divně, ale trochu jsem si i přála, aby nějak handicapované bylo. Protože si myslím, že pak člověk objeví spoustu netušeného (v sobě i okolí), naučí, povznese ho to někam, kam rodiče zdravých dětí nemohou dospět. I přes nemálo bolestných okamžiků.
Padmé,
tak zrovna co se týká Downova syndromu, tak bych na potrat nešla. Když pominu to, že testy jsou ne zrovna 100 % spolehlivé, jak píše Matilda, na tento syndrom se neumírá a neumím si představit, že bych šla na potrat “jen“ proto.
To samé rozštěp patra, teď jsem někde četla, jak je maminka zdrcená, že šla na potrat kvůli rozštěpu patra, tak to mi tedy upřímně hlava nebrala. Moje babička měla rozštěp rtu a patra a kromě toho, že jsem jí špatně rozumněla, jsem to vůbec nebrala jako hendikep.
Nebo když mě u prvního těhu poslal Dr. na ultrazvuk srdce ve 20.tt, kvůli manželově vrozené vadě, s tím, že kdyby to vypadalo špatně, že by se ještě stihl potrat. Tak jsem ho ujistila, že samozřejmě chci zdravé dítě, ale kvůli nemocnému srdíčku se miminka tedy nevzdám. Navíc, když jsem měla vedle sebe manžela, kterému prorokovali že se 18 let nedožije a jemu bylo nějakých 34, v dětství úspěšně operovaný a dnes bez jakýchkoli následků nebo problémů, vyjme jizvy přes celý hrudník, třísla a zápěstí.
Jiná otázka by samozřejmě byla, kdyby mi řekli, že miminko je tak vážně postižené, že nemá třeba nějakou končetinu nebo orgán a jeho nemoc není slučitelná se životem. To by bylo velmi těžké dilema.
Víš, já s malou půl roku musela cvičit Vojtovu metodu a na klinice v Praze jsme u neurologa potkávali tolik nemocných dětí, že mi bylo úplně trapně tam chodit, nám proti nim vůbec nic nebylo. Pamatuju si nádhernou okatou holčičku, vypadala jak malá indiánka, krásně mluvila, běhala a až pak jsem si všimla, že levou ručičku má zakrslou. Měla jí jako mimiko když se narodí, tak slabou a tak krátkou, jinak jí vůbec nic nebylo. Neumím si představit, že taková krásná šikovná holčička by se nenarodla, protože rodiče by se zalekli toho, že prakticky bude bez jedné ruky. Nota bene, na spoustu věcí se v těhotenství ani nepřijde (bamiska by mohla vyprávět).
Prostě všechno má svůj rub a líc a asi je dobře, že se rodiče můžou o takových věcech rozhodnout. Ono zase aby se miminko narodilo a bylo nemilované, brané jako přítěž a skončilo v ústavu… Ale zase si říkám, proč mu brát právo na život. Je to strašně těžký…
Ahoj Matildo, děkuji Ti za Tvůj názor. Já vím, že se pod tou otázkou skrývají i jiné otázky… však proto jsem to “hodila do placu“… Taky nad tím uvažuju, co bych dělala… jestli bych měla odvahu přivést na svět “nemocné“ dítě…
Ahoj Padmé, víš, tahle tvoje otázka v sobě skrývá ještě spoustu dalších podotázek… Podle toho, co já vím, tak Downův syndrom není smrtelný a děťátko, ač takto těžce postižené, je schopno v milující rodině prožít krásný a plnohodnotný život. Pár takových dětí jsem poznala, ony opravdu vyzařují sluníčko, stačí se jim podívat do očí, jsou tak čisté a zároveň mají v sobě úžasnou dětskou moudrost po celý život.
Takže pokud můžu za sebe říct, za prvé, fakt nevím, jak bych se v dané situaci rozhodla, protože jsem se před nutnost takového rozhodnutí naštěstí a díky bohu nikdy nedostala.
A za druhé, jinak bych se rozhodovala v případě, že mi lékař řekne, že dítě bude nemocné, nebo postižené, ale bude žít a já vím, že lékařská věda spěje k značným objevům, co se léčení týká, mílovými kroky. Na druhou stranu, kdyby mi řekl, že děťátko má vadu neslučitelnou se životem a bude umírat po porodu a já ani nikdo na světě mu nebude moct pomoci, tak v tomhle případě bych asi neměla vnitřní sílu tohle absolvovat a zvolila bych pro mě tu poslední možnou variantu – tedy potrat.
Ahoj a dobrý den Vám všem,
četla jsem článek na http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina pod názvem “Porodím nemocné dítě“. Je to smutné čtení, nicméně je to ze života. Nastávající maminka se dozvěděla o nepříznivém zdravotním stavu svého miminka (Downův syndrom) a rozhodla se, že si miminko nechá a těhotenství nepřeruší.
Zajímá mě Váš názor:
Nechala byste si těhotenství ukončit v případě, že je Vaše dítě vážně nemocné? Nebo byste vědomě porodila nemocné dítě?