Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Porodit nemocné dítě?
Ahoj a dobrý den Vám všem,
četla jsem článek na http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina pod názvem “Porodím nemocné dítě“. Je to smutné čtení, nicméně je to ze života. Nastávající maminka se dozvěděla o nepříznivém zdravotním stavu svého miminka (Downův syndrom) a rozhodla se, že si miminko nechá a těhotenství nepřeruší.
Zajímá mě Váš názor:
Nechala byste si těhotenství ukončit v případě, že je Vaše dítě vážně nemocné? Nebo byste vědomě porodila nemocné dítě?
Takže osobně na žádná taková vyšetření nechodím, protože nevěřím, že mi mohou (lékaři, či nějaké výsledky nebo vlastně kdokoli) sdělit budoucnost. Pokud by se mi mělo narodit dítě, které zemře nebo bude postižené, dověděla bych se to až ve chvíli, kdy situace nastane. A jsem takto naprosto spokojená. 🙂
Moc Vám všem děkuji za Vaše názory. Jsem ráda, že jste napsaly.
Děkuji za diskuzi.
Kukačko (nepřihlášená), děkuji za Tvůj úhel pohledu, to je jedna z věcí, která se mi honí hlavou – takže díííky, že jsi napsala…
Ahoj holky, původně jsem ani nechtěla psát ale nedá mi to i když jak koukám asi tady budu vyjimka…
Odivuju Vás všechny co tak pevně víte, jak byste takovou situaci řešily… já totiž vůbec ne a proto si to raději ani nechci představovat a přiznám se, že jsem dokonce nedávno doktorovi který mi nabízel redukci dvojčat, řekla,že jediný důvod pro redukci by bylo nějaké postižení dítěte např Down. syndrom a horší…
Bude to asi sobecké ale já si totiž narozdíl od vás nedovedu představit, že se “ obětuju“ jednomu dítěti, když bych měla doma ještě další…taky to vše záleží jakou máte podporu rodiny, můj manžel má v tomto bohužel jasno… a bylo by to pro mě HODNĚ těžké rozhodování a nevím jak by dopadlo…
nehledě na to, že sociální dávky v tomhle státě jsou hrozné , vím o čem mluvím, protože jsem se téměř 2 roky celodenně starala o totálně ležící babičku, kterou jsem musela každé 2 hodiny polohovat, aby neměla proleženiny…
A taky jsem měla ve svém okolí dítě s DS a jak tady někdo psal, jsou lehké formy a jsou hodně těžké formy tohoto onemocnění,jako ten můj případ, kdy to dítě okolo 2 let zemřelo… 🙁
A stejně je spousta onemocnění které žádné vyšetření neodhalí, nebo se projeví až po porodu, nebo úrazem a tak souhlasím s Jarmuschkou, Virenkou… že nechci nic přivolávat stejně to nakonec může dopadnout úplně jinak…
Přeju všem krásný den :-))
kobzol, omlouvám se za nešťastnou formulaci. “Přála si“ je silné slovo a nevystihuje přesně, co jsem chtěla říct. Nechci tady rozebírat podrobnosti ze své rodiny a mého těhotenství. Jen říkám, že je pro mě přijatelnější variantou mít dítě, které není “dokonalé“, než ho zabít. Rozhodně to není lehké, mít takové dítě. O to víc obdivuju všechny ty, kteří to zvládají. A co víc – i s úsměvem na tváři.
Vidím to i tak, že “zabiju-li“ dítě, které čekám, třeba už ani žádné další příště se konat nemusí. A nebo může, ale se stejným výsledkem a stejným dilematem.
Nevím, co sis prožila ty. Nikdy jsem tě tu ještě nezahlídla a nečetla tvé zkušenosti a názory.
nepřihlášená babofka
Pardon, nepřihlášená Kukačka.
Napíšu pár řádek za sebe – vystudovala jsem dvě “pomáhající profese“. Na vejšce jsem dělala mj. osobní asistentku paní na vozíku, mezi zdravotně handicapovanými mám pár svých přátel… A možná proto vidím, jak ten život mají zkrátka daleko složitější. Moje stejně staré kamarádky na vozíku bojují každý den s lidskou hloupostí, lhostejností, nebo ( a to taky není žádný med) s lítostí, podceňováním. Málokterá má hodného partnera, hezkou práci, děti (nebo alespoň jedno z toho). Asi namítnete, že záleží na osobnosti člověka, jaký je, atd. Ano, to jistě záleží, ale bohužel, člověk s handicapem to bude mít vždycky v těchle věcech složitější. Např. získat práci je v dnešní době těžké pro zdravého člověka, natož pro člověka s nějakým omezením. Partnerů, kteří by “unesli“ mít po boku “postiženého“ (píšu to teď hnusně, ale je to tak), taky moc není. Ti lidé mají prostě tu startovní čáru někde jinde. Takže otázka by pro mě nezněla, jestli budu mít sílu vychovávat postižené dítě, ale jestli to svému dítěti chci udělat, aby si neslo do života takový handicap, aby se celý život muselo vyrovnávat s tím, že ten start prostě bude mít o kus dál a že se bude muset daleko víc rvát. Vůbec nevím, jak bych si odpověděla, a jsem, jako skoro všechny maminky tady, ráda, že ani odpovídat nemusím.
kobzol trochu uhnu proč sem tam nepíšeš podle toho co jsem si ted přečetla tak sem koukáš , nějak jsem tvou přezdívku tady nazahlédla častěji, tak to naprav :-)) nic o tobě nevím jen podle toho příspěvku to nemáš jednoduché tak třeba sem tam sem písnout ulevit si a nebo se jen potěšit by malinko pomohlo :-d
Babofko,
tohle myslíš vážně – “…to asi bude znít divně, ale trochu jsem si i přála, aby nějak handicapované bylo…“???
Rouháš se neskutečně, je vidět, že jsi se nemusela rozhodovat, protože říct toto před člověkem, který se rozhodnout musel a to vcelku jednoznačně (vzhledem ke všem výsledkům vyšetření) je téměř výsměchem. A jak tak čtu články, tak jsou tady maminky, které si musejí prožívat neskutečné starosti právě s handicapovaným dítkem.
A mnoho dalších, které nemají šanci od něj odejít ani na chvíli, nemají možnost pomoci, jsou neskutečně unavené, doslova melou z posledního a ty napíšeš takovou větu?!
Ty opravdu netušíš, jaké štěstí je mít zdravé dítě. Ale možná je pro tebe handicap i to, že má odstávající uši, nebo alergii. V tom případě bych to chápala, ano, opravdu to je také handicap.
Nechci nikoho urazit, chodím sem ráda, ale nikdo nemůže říct, jak se zachová v hypotetické situaci. Tady si představuju, jak to zvládnu a chci dítě za každou cenu, postižení mi nevadí, ale ve chvíli, kdy budu v té situaci, tak se zachovám třeba úplně jinak. Zvlášť v situaci, kdy výsledek už není schopen říci, v jakém stadiu postižení bude, tzn, DS je mírná forma, kdy lidí mohou pracovat, myslí jim to pomaleji, ale dobře. Ale taky je forma, při které je to postižení natolik těžké, že je z něj ležící nemocný, ruku v ruce jde v dosti dg. také poškožení nebo nevyvivnutí části srdce a dítě umírá záhy po porodu, nebo do pár let. A na tohle začne každý myslet až když stojí s výsledky v ruce, proto nemůže nikdo dopředu říct, jak se zachová.
Ta druhá, těžší varianta, je mé dítě.
Snad jen Ájíkovi bych věřila její rozhodnutí, ale jen proto, že z diskuzí znám její přesvědčení.
Holky, nerouhejte se, nemalujte čerta na zeď a buďte vděčné za zdraví svých dětí!
Moc Vám všem děkuji za Vaše příspěvky a názory.
Mile jste mě překvapily.
Souhlasím s tím, že ani prenatální diagnostika není vševědoucí… Matka příroda umí věci… Tím chci říct, že předem nic není jisté a stoprocentní.
Ještě jednou díky.
Padmulko…. já odpovím jen sporadicky, můj názor znáš jistě předem – potrat jistě ne 🙂
Jednak samozřejmě z přesvědčení a za další – jak psaly holky,zrovna Downa bych neviděla jako “tak strašnou“ diagnózu, také znám několik lidí s tímto postižením a jsou to opravdu sluníčka s velikým srdcem, nehledě na to, že dokáží žít vcelku plnohodnotný život a spoustu věcí se naučit. Mnohem hůře bych asi nesla dítko trvale upoutané na invalidní lůžko, v podstatě miminko na doživotí. Ale i přes to bych nemocné dítko zabít prostě nedokázala. Víš, já jaksi nevidím rozdíl mezi dítětem před a po narození – je to lidská bytost, bezmocná, tak či tak odkázaná na rozhodnutí okolí.
Naštěstí jsem v těhotenství žádné velké obavy mít nemusela, všechny testy vždy vyšly vpořádku – a opak jsem si prostě nepřipouštěla.Jsem za to nesmírně vděčná, protože vím, že bych se asi hodně nervovala. Asi bych chtěla mít jistotu, takže bych amnio asi podstoupila, proto, abych byla připravená. Ovšem o potratu mám jasno – ne.
A velmi mě potěšilo, že tuto variantu v podstatě všechny vnímáte až jako to nejkrajnější řešení 🙂
Tož tak za mě 🙂