Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nejbližší človíček
Ahoj a dobrý den Vám všem,
musím se přiznat, že jsem dnes zapadla po uši do nějakého splínu a ne a ne se z něj vyhrabat.
A tak mě napadlo, že se někomu vypovídám… a ejhle… moje kamarádka už odjela na dovolenou a není tu a s manželem “to“ probírat nechci…
A tak se ptám:
“Máte vedle sebe človíčka, kterému řeknete úplně, ale úplně všechno nebo si necháváte “něco“ pro sebe?
Máte svoje tajemství?“
Přeji krásný zapršený den všem.
🙂
Ahoj Padmé,když jsem byla mladší a méně zkušená,tak jsem měla kamarádku-nejbližšího človíčka-,věděla toho strááášně moc.Poté co se znovu vdala a odstěhovala,už to nějak není ono.Asi tím,že s jejím novým manželem jsme si moc do oka nepadli,návštěvy ustali a tak nějak i potřeba té druhé.Čím jsem starší tak si tak nějak tvořím ochranný val,aby nikdo nevěděl úplně všechno,protože ,,cokliv řeknete může být použito proti vám“ bohužel je to tak a naučil mě to život,ale pár přátel kterým můžu zavolat,když je mi ouvej pořád mám.Tož tak..
Mariko, děkuji za napsání.
Já to mám malinko jinak než Ty – nepotřebuju ventilovat takové ty každodenní starosti – jen sem tam občas … něco niterného… Ale něco máme stejné – taky mám věci, které jsem neřekla a vím, že ani neřeknu…
K té plkárně – nestíhám, ani psát, ani pročítat, tím, že chodím do práce a vy “naplkáte“ velké množství – nedá se…
Peťko, díky za napsání – klidně i měň téma – úplně v pohodě.
Když jsem se nad tím tak pozastavila, tak jsem v podstatě “typ domácí“, málokdy jdu posedět a společnost lidí nijak zvlášť nevyhledávám, nemám potřebu být v ruchu a šumu.
A když už tady píšete i o virtuálním přátelství. Musím napsat, že nedávno mi dost pomohla urovnat myšlenky v hlavě zrovna jedna miloučká osůbka z VD. A to jsme se na “živo“ viděly vlastně jen jednou. 🙂
Nechci Padmé brát téma, ale to virtuální kamarádství mě docela zajímá. Zda se někomu stalo, že si s někým psal, měl pocit, že toho človíčka zná, že je fajn a realita byla úplně jiná? Nebo naopak?
Padmé, zajímavé téma. 🙂
Když nad tím tak přemýšlím, mám to tak nějak podobně jako Jarmuschka.
Když mám opravdu něco důležitého, co mě vážně žere, co mi bere sílu a vrtá v hlavě, většinou se to nějak spláchne a řeší se starosti jiných. I se mi stává, že mi kamarádka na mé chmury řekne…ále, ty si nemáš na co stěžovat, co mám říkat já…a jsme hned někde jinde.
Mám dvě kamarádky, kterým můžu říct všechno a nebojím se, že by se to obrátilo proti mně. Cítím to tak, že pokud by se zeptaly, řeknu snad opravdu vše. Problém je v tom, že se nevidíme často, ač nebydlíme daleko. Ale vím, že můžu kdykoliv napsat mejlík a odpověď mi přijde. A to si myslím platí i naopak. Pokud má jedna z nich nějaký problém, snažím se pomoct co to jde. I se mi stává, že mi jejich starosti šrotují v hlavě, jak nad tím přemýšlím, že zapomínám na své. Což je vlastně taky pozitivní. A zajímavé je i to, že s jednou z těchto kamarádek se znám hodně moc dlouho. Hodně jsme spolu kamarádily, pak roky nic a nyní to mám tak, že když každý den nevidím alespoň řádek ve své emailové schránce, už si říkám, co se děje? 🙂
Možná se mi budete smát, možná si říkat, že to je hloupé. Ale ten človíček, kterému říkám vše a který mi nejvíc pomůže, toho mám doma. 🙂
Tak jednu takovou osůbku mám, sice není po ruce, když bych zrovna potřebovala, tak to dusím v sobě, ale když se vidíme, tak si všechno řekneme, vypovídáme se, postěžujeme si……..pár kamarádek, kterým můžu taky cokoliv říct, i ony mě, ale není to ono……..tajemství mám, které jsem nikomu, ani nejblížším neřekla:)))))
V podstatě mi chybí kamarádka, kterou bych vidělala denně a mohla se vypovídat z denodenních starostí……měla jsem takovou, asi 3 roky zpátky, byla to a je moje sousedka, ale prostě jsme se nepohodly, tím naše denodenní plkání skončilo………takže bych někoho takového potřebovala:)))
Jinak mám dost velká kamarádka je diskutárna na VD, tam se ze svých splínů vypíšu a je mi hned lépe na dušičce:))))
Padmé, neboj, zase bude líp, splíny mám dost často, bourám se jimi třeba pár dní sama a najednou zase svítí sluníčko……takže hlavu vzhůru, třeba už svítí:))))
Jarmuschko, ono to asi vyznělo “nešťastně“, já to tak nemyslela, bylo to míněno s humorem a nadhledem, asi jako ve smyslu: když cítím, že to “moje“ není tak důležité nebo že ten druhý potřebuje pomoc víc než já, tak se prostě “stáhnu“ (neventiluju své potíže) a naslouchám.
Nebývá to často, ale někdy se mi stane, že bych se potřebovala “vybublat“…
Padmé, no, já se necítím přebita… když cítím, že někdo potřebuje mou pomoc.
Ale je pravda, že se často setkávám s tím, že druzí lidé mě neposlouchají, nenechají často dokončit myšlenku.
Dřív mě to trápilo, ale už jsem si zvykla. Zbytečně bych se trápila.
NO a jinak – já jsem docela samotář, nemám potřebu stálé společnosti, spíše naopak. Takže třeba nemám ani velkou potřebu “odložit“ děti a jít se bavit.
Lussy, děkuju za odpověď.
Nějak se nemůžu dneska “porovnat“…
Čoveče, Padmé,
mě ani nechybí. S mojí povahou by mi to nevyhovovalo. Kdybych chtěla říkat někomu všechno, tak mu to prostě řeknu, ale jsou věci, které mi vyhovuje nechat si pro sebe, nebo maximálně jen naznačit.
Pro mě je to takový “nebezpečný“ aby o mě někdo věděl všechno, připadala bych si taková ohrožená, ne že bych apriori dotyčného podezřívala že ty informace použije nějak proti mě, to ne, nejsme paranoidní. Ale prostě by mi vadilo, že jsem se někomu odhalila až na dřeň.
Nota bene, myslím, že ani člověk sám o sobě nikdy všechno neví, jsou situace, kdy se o něco líp pozná a kolikrát sám sebe nepoznává :-). Tak ono to asi ani nejde, aby někdo jiný věděl o mě všechno, když to nevím ani já.
Lussy, díky za napsání, ty jsi to napsala úplně přesně tak, jak to mám já, taky mám několik blízkých lidí a podle toho, o co se jedná, to sděluji… nicméně nikoho, kdo by věděl vše, jaksi komplexně…
Ono to není tím počasím… bohužel…
I když – vymlouvat se na to můůůůžu…
Jarmuschko, děkuji za napsání, už se mi také stalo, že jsem něco chtěla (nebo potřebovala) řešit a byla jsem v dialogu “přebita“ silnějšími kartami… jo, jo, to je život, jááá vííím…
Sluníčko?
Vím. Znám. Myšák Stuart Little.
Za každým mrakem je schované sluníčko.
Holky, a chybí vám někdy ta osoba? Že byste chtěly mít “někoho“ takového? Blízkého? Mám na mysli: nejbližšího?