Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zážitky z auta
První:
Ve čtvrtek ráno byla hustá bílá mlha. Toho cyklistu jsem vůbec neviděla. Nejen, že neměl žádnou červenou odrazku či blikačku, ale ještě navíc byl oblečený do světlého (bílého) oděvu – dokonale splýval s prostředím.
Nezajela jsem ho, vyhnula jsem se mu, ale ještě v práci jsem měla srdce až v krku.
Druhý:
V pátek ráno jsem vzala svého prvního stopaře – mladý kluk na cestě od nás ze vsi, asi mu ujel autobus. Jel do školy.
No, pocit nic moc, asi to byl můj první a poslední stopař.
Třetí:
V pátek jsem musela jezdit s našema brigádnicema místo řidiče. Což občas jezdím a nevadí mi to. Ale jezdím běžně Fabií, ať už krátkou nebo dlouhou. Ale ani jedna nebyla volná, tak jsem musela Octavií. Byla jsem lehce nervozní (nejezdím aktivně ještě ani rok), ale že už jsem řídila tu naši, tak jsem si troufala. No, ale tu a tam mi to chcíplo. A zdálo se mi, že ten motor zní tak trochu jinak.
Jedna z brigádnic (jsou to důchodkyně) měla řeči (asi jako když jsem loni koncem května začínala vůbec jezdit) – nic lichotivého. Druhá prohlásila, že mám nervy – že jí se stát něco podobného, tak auto nechá stát v křižovatce a zmizí. ;oD
No, odjezdila jsem, co bylo potřeba. Pak jsem se kolegyni v kanclu svěřovala, že mi to chcípalo, a ona mě uklidnila, že jí taky. A to jezdí autem rozhodně déle než já.
A pak mi šéf prozradil, že ta Octavie je nafťák a že se s nima musí trochu jinak.
Takže mám za sebou svou premiéru s naftou.
Vím, je to prkotina, ale udělalo mi to radost (zase mi trošku – trošičku stouplo sebevědomí).
Přeji i vám spoustu šťastných kilometrů za volantem.
Jaruš, ty jsi super řidička!
Já stopaře zásadně neberu, snad jen kdyby to byl někdo známý, ale cizího bych do auta nevzala. V dnešní době člověk fakt neví.
A Ti kolaři, už se to zas vyrojilo, manžel říká, že je to verbež. – Ale myslí to samozřejmě ironicky, sami taky jezdíme na kole. Dnes jsme jeli autem a v dálce jsme viděli cyklisty ve výstražných vestách – opravdu je nešlo přehlédnout, zářili na dálku. Ty vesty bych nařídila povinně.
Dneska jsem jela po práci na otočku do Olmika, do knihovny.
Docela dlouho se za mnou držela velká modrá dodávka.
Když mě kousek před sjezdem na Olomouc předjížděla, osádka na mě s úsměvem mávala (bratia Slováci). Zlepšilo mi to náladu. ;o)
A když jsem jela zpátky a chtěla vjet na dálnici, jel zrovna kamion. Uhnul mi do levého pruhu. Zařadila jsem se, za chvíli ho předjela a blikla na poděkování. Myslím, že bliknul taky.
Asi mám na cestách štěstí spíš na takové pohodáře.
Tak je přeju i vám.
Jarmuschko, svezla jsem už tři stopaře. Poslední byl zážitek. Jela jsem do Štramberka (z NJ). Po cestě vidím stopovat starší paní, neváhala jsem zastavit. Hned jak jsem hodila blinkr doprava, že zastavuju, vzápětí jsem toho pěkně litovala. Budu psát tak, jak jsem to “viděla já“: Naprostá socka, už od pohledu nelibé vůně, no nic, přece neodjedu, že… Nastoupila a říká: “Prosím můžete vzít i támhle syna? Stopuje o kus dál!“ Já srdce až v krku, říkám jí: “A proč nestopujete spolu?“ Nevěděla, co má říct…. No budiž, zastavila jsem i u něj… a že jestli je vezmu do Kopřivnice. Já, plná nechuti, zlosti sama na sebe, že zastavuju každému jsem odsekla, že jedu pouze na Štramberk a že v Rybím je vysadím, že nemám čas. Já vzadu tašky s věcmi, kabelku, v ní peníze a klučina zna zadním sedadle se Sárou. Za minutu se mě nevoňavá dáma nervózně ptala: “Nevíte kolik je hodin?“ Já v nervozitě řekla o hodinu víc. Pak jsem se opravila… V hlavě ty nejpříšernější předtuchy, že mě podřežou… Omyl :o) V Rybím poděkovali a vystoupili :o))) Ufff, spadl mi ze srdce kámen! Nic se mi nestalo! Ale Feldu jsem musela ještě nějakou chvíli větrat :o((( Baba smrděla příšerně!
Jinak s dieslákem mám větší zkušenosti než s benzínem (sice mám Feliciu na benzín, ale odjezdila jsem autoškolu většinu času v diesláku a kamarád mi po autoškole půjčoval svůj Citroën,taky diesel). Je to jiné, navíc měl sakra citlivou spojku, ale chcíplo mi to jen jednou, na cestě, na které nebývá provoz, jen jsem se točila a zkoušela, jaký přístup autíčko ode mě chce :o) Takže to, že mi v autoškole strčili pokaždé jiné auto a já se příšerně nervovala, nakonec k něčemu asi bylo :o)))
přiznám se, že při prvních řádcích jsem čekala nějakou vtipnou historku z mailu, zápisky od policajtů a pod.
až na konci mi došlo, že je to ze života… 🙂
dneska je prostě další blbej den a moje natvrdlost stoupá.
Ač cyklistka,dávám Vám za pravdu:) Však ono v tom provozu není žádná sranda jezdit.A na mé začátky na silnici radši nevzpomínat.Kolikrát byl Petr ze mě blízko k infartu. No už jezdíme většinou po cyklosteskách a já se snažím jezdit div né příkopy.
Podotýjkám,že mám kolo vždy osvětlený a na sebe beru nic tmavýho:)
Jinak seš dobrá a jen tak dál…
Šikulka! Fakt ti fandím.
Já dneska jela jen z obchodu domů a fakt nic moc. 🙁
Jinak cyklistům se taky říká silniční hmyz, což mi někdy přijde opravdu výstižné.
(Nic proti nim)
Jarmuschko, jsi šikulka!
Cyklisty bych na cestě zrušila. Mi jednou jeden na silnici, co vypadá jako dálnice (i takové u nás máme) přejel před autem zprava doleva (!!!) – jet o trochu rychleji, tak je on mrtvý a já zavřená….
Na brblající kolegyni kašli, co dokázala ona, že blbě kecá???
A za stopaře se přimlouvám, já tak procestovala hodně moc, ale taky mám kolikrát strach….
První:
Ve čtvrtek ráno byla hustá bílá mlha. Toho cyklistu jsem vůbec neviděla. Nejen, že neměl žádnou červenou odrazku či blikačku, ale ještě navíc byl oblečený do světlého (bílého) oděvu – dokonale splýval s prostředím.
Nezajela jsem ho, vyhnula jsem se mu, ale ještě v práci jsem měla srdce až v krku.
Druhý:
V pátek ráno jsem vzala svého prvního stopaře – mladý kluk na cestě od nás ze vsi, asi mu ujel autobus. Jel do školy.
No, pocit nic moc, asi to byl můj první a poslední stopař.
Třetí:
V pátek jsem musela jezdit s našema brigádnicema místo řidiče. Což občas jezdím a nevadí mi to. Ale jezdím běžně Fabií, ať už krátkou nebo dlouhou. Ale ani jedna nebyla volná, tak jsem musela Octavií. Byla jsem lehce nervozní (nejezdím aktivně ještě ani rok), ale že už jsem řídila tu naši, tak jsem si troufala. No, ale tu a tam mi to chcíplo. A zdálo se mi, že ten motor zní tak trochu jinak.
Jedna z brigádnic (jsou to důchodkyně) měla řeči (asi jako když jsem loni koncem května začínala vůbec jezdit) – nic lichotivého. Druhá prohlásila, že mám nervy – že jí se stát něco podobného, tak auto nechá stát v křižovatce a zmizí. ;oD
No, odjezdila jsem, co bylo potřeba. Pak jsem se kolegyni v kanclu svěřovala, že mi to chcípalo, a ona mě uklidnila, že jí taky. A to jezdí autem rozhodně déle než já.
A pak mi šéf prozradil, že ta Octavie je nafťák a že se s nima musí trochu jinak.
Takže mám za sebou svou premiéru s naftou.
Vím, je to prkotina, ale udělalo mi to radost (zase mi trošku – trošičku stouplo sebevědomí).
Přeji i vám spoustu šťastných kilometrů za volantem.