Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Maminkou v každém věku
Na úvod bych chtěla tlumočit, co napsala mamia v jiné diskuzi a co bylo popudem k založení této diskuze:
Docela by mne zajímalo, jestli sem na VD chodí také nějaké „starší“ maminy které, jako třeba já v pětapadesáti musí řešit počínající puberťácké nápady a úlety svého ne vnuka, ale syna. Přiznám se, že někdy je to nad mé síly a hlavně nervy. Ale vždycky, když mne to přejde, musím se tomu smát a tím víc si uvědomím, jak jsem šťastná, že ho mám. Možná by to byl námět na novou rubriku.
Tím vás nechci separovat bokem od ostatních, spíš vytvořit jakýsi prostor pro setkávání, kde si budete moci vyměňovat své zkušenosti, dojmy, pocity. Určitě vás ale rády uvidíme i v ostatních diskuzích.
Zuzino, já tě plně chápu. Taky nám říkali, že máme malému pořídit ješt brášku. Ale mně už bylo 35 a kousek, ten první pokus o rok dříve taky nevyšel, a opravdu si taky říkám, že bych si do smrti chtěla užít i něco jiného, než jen starost o děti. Už tak mi bude skoro šedesát než se ten nejmenší postaví na vlastní nohy a taky se pak budu těšit radši na vnoučata. Ale nikomu bych nic nevyčítala, každý sám ví, jak to cítí. Já jsem vždycky věděla, že chci tři děti, jsem moc ráda, že se tan malý nakonec povedl, ale už je to opravdu konečná.P.
Já se možná nešikovně vyjádřila,do diskuze o starších maminkách..ale když se mě někdo zeptá jestli půjdeme do třetího mimíska a já řeknu,že nechceme,tak se na mě dost lidí podívá jak na sobeckou matku a následuje věta,vždyť dneska je normální mít dítě i ve 40:-)já to nikomu neberu,myslím,že je to každého věc,ale já se opravdu těším,až budou děti trochu větší a já si zajdu do kina na premiéru když ji hrajou a ne když si seženu hlídání,těším se na poznávací zájezdy s dcerou a spostu dalších věcí,které by nebyly kdyby jsme šli do dalšího mimča…své děti miluju,dáváme jim s manželem co je v našich silách a možnostech,ale jako starší matka bych jim asi nestačila.
Všem kdo chcete miminko v kterémkoliv věku to přeji z celého srdce,ale já budu radši potom babička:-)))
Zuzino,není důvod tě kamenovat.Opravdu záleží na každém jak se na to cítí.Já si také pořád říkala,že už nechci další a pak jsem zjistila,že mě doma někdo chybí.Tak to vyšlo sice až na druhý pokus,ten první skončil bohužel už v 18 týdnu.Ale teď má malej už 4 roky a je ho všude plno,ale neměnila bych.
Proč bychom kamenovaly, je to jen na každém jak se cítí na to mít dítě v pozdějším věku nebo necítí.
Já sice nepatřím ke starším maminkám,ale snad mě neukamenujete,když vím,že další dítko nechci.Měla jsem malého ve 32 a to těhotenství mi dalo zabrat daleko víc než ve 24.Ale je to čistě individuální věc.Mamka měla sestru v 36,ale pravda s dost starším parnerem..Puberty mé sestry se nedožila,ale tatínek si užil až nad hlavu a asi to je i tím věkem toho tatínka,že dítko je jinak vychovávané.Když se sestřička narodila taky se známé od mamky divily,že kočárek není ode mně.ale že má prcka.Vím,že sestra byla velmi chtěné dítko,ale únava na mamce byla dost znát,z druhé strany byla na malou více trpělivá než třeba na nás když jsme byli malý my.
Zapoměla jsem se podepsat. Všechny zdravím Magda.
Moc vám všem děkuji za podporu. Taky se těším, že si to ve svém věku budu více užívat. Poprvé jsem rodila v 21, ze všeho jsem byla vyplašená,na blízku nepříjemná tchýně… Ani jsem se nestačila rozkoukat a po 18 měsících jsem rodila znovu. Následujících pár let to byl pěkný šrumec, manžel stále v práci – kariéra, ani nevím jak jsem to ustála. Teď se zdá, že je vše klidnější, tchýniny výpady už ignoruji, manžel zdá se pochopil, že kariéra není vše, tak už jen aby se to povedlo.
Králíčku4 : taky mi to vloni nevyšlo.
Jovanko: právě taková slova potřebuji slyšet, díky.
Zavo:nikdy není nic jistého, ale říkat si dopředu, že to špatně dopadne je hloupost. Život je jeden velký risk.
Všem přeji kdo ještě chce miminko, aby se mu to podařilo a vše proběhlo v pohodě. Já určitě každému fandím a také jsem si tu poslední vysloveně užívala, ano vyrůstá skoro jako jedináček, ale zas se ji můžu věnovat víc než těm starším co byly těsně za sebou. Mám na ni čas a možná i hodně ne snad přehlédnu, ale neřeším. Není to sice s ní jednoduché, ale nedala bych ji ani za nic.
Já byla mladší maminka. Ještě do 40 jsem si říkala, že třetí už ne, ale kdyby osud chtěl.. Jenže teď už se bojím. Co když se to stane? Nevím, jak bych se dokázala s potratem vypořádat.
Tak vidím, že se diskuse na téma “matkou v každém věku“ pěkně rozjíždí. Mému Jakoubkovi bude za týden deset a protože už jsem opravdu v “babičkovském“ věku, vnímám tu jeho počánající pubertu trošku hůř jen proto, že asi tou babičkou ještě nejsem. I když bych už dávno mohla být – mým starším dcerám je totiž už 35 a 27 let. Ale snad se taky ještě dočkám. U dcer jsem jejich pubertu vnímala tak nějak automaticky – prostě to bylo, a já hlavně byla mladá, tak to mělo celkem jiný průběh. Vzhledem k mému věku jsem víc starostlivá, navíc se od jeho narození snažím držet ve výchově jakési mantinely a já jsem doma “ta přísnější“. Můj muž je o 13 let mladší a Kubík je jeho jediné dítě, tak si dovedete představit, jaký přístup k výchově má on a moje usměrňování (Kuby i jeho) se často mine účinkem. Občas mi připadá, že mám doma puberťáky dva. O tom, že taky dva bordeláře a shodou okolností i paličaté berany, ani nemluvě. Někdy je pozoruji a oni si jsou tak strašně moc podobní, hlavně chováním, že se tomu musím smát. To se jen tak nevidí. Prostě bojuji nejen s počínající pubertou, ale i s tím, že oni “chlapi“ vidí spoustu věcí zcela jinak než já. Já řeším “maličkosti“ a oni by nejradši neřešili nic. Řeknu vám, že někdy je to běh na dlouhou trať a občas si myslím, že to nezvládnu. Stokrát jsem si řekla, že to a to řešit nebudu, že tohle budu přehlížet, že se na to a to vykašlu, ale když ono to kolikrát vůbec nejde. Tak začínáme stále od začátku… Nejlepší na tom je, že já se třeba rozzlobím, vymýšlím tresty, nervy mám na pochodu, ale stejně přitom vím, že se ničím jen já a ubližuji jen sama sobě. Počítání do deseti nezabírá, dělat, že to nevidím – to mi nějak nejde, protože já to prostě vidím a přijdu na všechno! Ani nevíte, jak mě to kolikrát štve! Hlavně potom! No a ti moji kluci to vědí a tak se naučili buď nereagovat nebo se začnou smát a z “mého“ problému je nakonec jejich vítězství.
Občas se tedy užírám tím, že jsem nevyhrála, ale stejně vím, že je to moje zlatíčko, které bych nedala za nic na světě a jsem šťastná, že ho mám a všechno mu stejně nakonec odpustím. Takže vlastně se nakonec stejně zachovám jako ta hodná babička.
Jeje, já toho zase napsala! A to jsem celá já. Jak mám klávesnici pod rukama…
P.S. pro Petru: Chtěla jsem se přihlásit mým starým heslem a nešlo mi to. Můžu si ho nějak zaktivovat nebo změnit?
Díky
mamia