Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Přátelství aneb divadlo a já
Ahoj holky, tak a je to tady! Jak mnohé z vás před rokem prorokovaly…
Jen se letem světem vrátím do loňské historie – vezmu to telegraficky – kamarádka mě “hodila přes palubu“ kvůli mužskýmu, prostě se zamilovala a na naše kamarádství se jaksi “vy…..“ Předtím jsme dlouhou řadu let spolu chodily do divadla a nevynechaly ani jedno představení, tímto svým rozhodnutím všechno zrušila. Do divadla jsme přestaly chodit, přestala se mnou mluvit, dokoncela se to dostalo tak daleko, že mě přestala oslovovat (křestním jménem).
No a teď se konečně dostávám k nové události:
potkaly jsme se jako obvykle v práci na chodbě
a ona mě pozvala na kafe! Že prý bychom si mohly dát kafíčko, popovídat si, že by si se mnou ráda promluvila… a tak dále…
A zase jsem “mimoň“… 😉
Přiznám se, že jsem se loni hodně trápila, opravdu to bolelo. Jenže teď už jsem “z toho“ venku. Já jsem to “uzavřela“. Pro sebe.
A co teď? Dá se ztracená důvěra obnovit? Dá se to vrátit zpátky (přátelství)?
Zajímá mě Váš názor i Vaše zkušenosti.
Jinak Vám přeji krásný slunečný den.
Lien, celou dobu na to myslím taky tak, ale zase bych to neuměla napsat. Podpis pod tebe! Určitě není na místě si myslet, že kamarádka je tak trochu sobeček, když jsem na tom stejně..
Každopádně Padmé (a měla to opravdu těžké) se posunula dál, holky si spolu dokázaly povídat hned tři hodiny a určitě se takto neviděly naposledy, no krása, lepší konec (začátek) to mít nemohlo 😉
Lien, děkuji za tvá slova. V pohodě, už se nenimrám, ani v sobě neživím žádné negativní pocity, co se stalo, stalo se a už se nedá odestát.
Nevím a nejsem si jistá, že bych to formulovala “závislostí“, to slovo mi připadá příliš silné, to, že máš někoho ráda, ještě nemusí znamenat, že jsi “závislá“, si myslím já…
A přiznám se Ti zcela upřímně a otevřeně, že v tuhle chvíli bych neuměla definovat “skutečné přátelství“, myslela jsem spoustu let, že ho “mám“… A bylo to zjevně špatně. Asi už nechci. Alespoň v tuto chvíli ne…
Padmé, jsem ráda, že káva proběhla a že jste si dost věcí vyříkaly. Nevím co ti napsat, nevidím tak jednoznačně chybu na jedné straně, asi jste ji trošku udělaly obě, hlavně tím, že jste si neřekly, jak moc potřebujete v tom období podporu. Ale určitě je pozitivní, že si v klidu dokážeš představit život bez ní, třeba byl tohle ten pravý smysl celé situace. Ono kamarádství a závislost jsou dvě odlišné věci, možná se závislost musela odporoučet, aby mohlo přijít skutečné přátelství. K tomu je ale také nutné, přestat se nimrat v tom, kdo komu proč a jak ublížil, nikdo nikomu nijak, nebo všichni všem, prostě se to stalo, vem co je na tom dobré a zbytek neživ ani ve své mysli. Však vím, jednoduché je to říkat a velesložité skutečně prožívat.
Ájíku, děkuji za Tvoje slova.
Bylo to zvláštní období (to loňské jaro)… Jsem ráda, že je to za mnou, bylo toho opravdu hodně a měla jsem pocit, že nemám daleko k tomu, aby mi “podjely nohy“.
A máš pravdu – i když jsem někdy smutná a někdy si pobrečím, jsem optimista, no spíš nezdolný optimista.:-)
Babofko, děkuji za napsání.
Díváme se na to hodně podobně (nebo možná stejně). Já už dneska vím, že můžu žít bez ní. Co mi taky zbývalo, než se to naučit… A tím jsem teď uvnitř silnější, vím, že není čeho se bát, přesně jak jsi to napsala: život jde dál.
🙂
Padmé, kamarádka je trošku sobeček, co? 🙂 Taky si na to období živě vzpomínám, jak se ti hroutilo snad všechno kam ses podívala… To ona tě měla podržet… No nic, ať už to “jen“ nepřiznala, nebo skutečně nepochopila, život jde dál. Některé přátele máme mít jen na chvíli, pak už pro náš život (nebo my pro jejich) nemají přínos. A s některými to prostě má být na déle, i na celý život… Myslím, že tohle “řídí“ “někdo/něco“ za nás. Ať už tomu kdokoli z nás říká jakkoli… Bůh, osud, karma, náhoda, …
Padmé…. sluníčko, moc dobře si na VŠECHNY ty peripetie vzpomínám – fakt to jednoduché nebylo, ale myslím, žes to ustála se ctí a bez ztráty optimismu – to je hrozně důležité 🙂
Jinak – jsem ráda, že jste se sešly a popovídaly si, jen mě trochu překvapila reakce tvé kamarádky…. Noooo, jsou ty vztahy někdy zapeklité, každý pochopí konflikt po svém a nedorozumění je na světě. Tak uvidíš, jak to bude pokračovat dál, ale jak víš sama – zatím od toho asi nic moc nečekej. Ale třeba se to kamarádce ještě rozleží a dojde jí to… anebo taky ne 🙂
Hlavně se TY drž – a jistě tě hřeje vědomí, žes udělala, co šlo 🙂
Mariko, Mankaš, Bamisko, děkuji.
🙂
Jen dovětek – to loňské jaro “opravdu stálo za to“. Ty, které sledují tyto stránky, vědí.
Můj syn měl v té době veliké potíže se spolužáky ve škole, buď já nebo manžel jsme byli téměř denně ve škole a v konfliktní situaci buď s učitelkou nebo vychovatelkou.
Nakonec jsme to vzdali a zařizovala jsem uprostřed školního roku přestup na jinou školu (na soukromou).
Moje mamka byla v té době v nemocnici a dostávala chemoterapie.
Do toho onemocněla moje švagrové – našla si bouličku v prsu.
A k těm všem nervům, nevyspání a starostem ještě přišlo to s tou mojí kamarádkou….
Nevím, kdo koho měl držet nad vodou….
To nic, jen tak nahlas přemýšlím a u toho mi ťukají prstíky na klávesnici…
tak jsem ráda, že se věci objasnili, jen je škoda, že jste to každá svým způsobem viděli jinak a nepochopila tě co a jak, ale je dobře že jste si to vyříkali a ty z toho máš dobrý pocit a zbytek ukáže čas co a jak a já přeju at je to jen a jen dobré a žádný mráček se už neobjeví
jé tak to jsem ráda za tebe, že to dopadlo relativně dobře, jen škoda, že kamarádka neuznala svou chybu…Ale přesně jak píšeš, do ničeho se nenuť, pokud kamarádství má pokračovat, tak bude, to ukáže čas. Tak přeju aby to šlo ke spokojenosti vás obou!