Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
společné spaní
Pokusím se stručně popsat problém.2letá dcera spí od narození mezi námi v manž.posteli což by mi zas až tak nevadilo ,ale co mě začíná už vyloženě štvát je to že nedokáže usnout sama jak přes den tak v noci.A to je uspávání min.na hodinu(co já bych za tu hodku stihla věcí).Ale kdykoliv řeknu budeme s tatkou hned vedle,vem si panenku nebo necháme svítit,otevřené dveře atd.spustí neskutečný řev.Po dobrém po zlém nic nepomáhá.Říkám si že už je na to dost velká a toto už bysme si mohli odpustit.Poradte jaké máte zkušenosti vy a jak to udělat?
mamina
Ahoj, já považuju spaní ve společné posteli s rodiči za normální, možná proto, že já sama jako malá jsem tak taky spala :-). Naší dceři jsem dala k naší posteli její postel, ať má svůj vlastní prostor a je zároveň u nás, ale pak jsem její postel vrátila zpět do pokojíčku- stejně spala nejraději přitulená u nás. My si to užíváme, za chvíli vyroste a už se nebude chtít přitulit. Na uspávání u nás funguje říct, jak ji máme rádi, říct pohádku a zazpívat ukolíbavku. Když uspává manžel, stačí přečít pohádku a usne.
Musím říct, že je to hodně individuální. Moje starší holčina se mnou v posteli nikdy nespala. Do dvou let jsem jí měla v ložnici v postýlce vedle sebe, od dvou let je sama v pokojíku a v pohodě. Zato mladší – uřvánek, spinkala se mnou v posteli (nebo dost často v pokoji v křesle, aby se ségra s tatínkem mohli vyspat) asi do 9 měsíců. Peklo. Od té doby spala v ložnici, část noci u sebe v postýlce, část noci se mnou. Kolem druhého roku šla do pokojíku za ségrou – nejpozději ve 2 v noci dorazila za mnou do ložnice. Já se kolikrát ani nevzbudila, tak jsme chrněli spolu. Všichni mi to hrozně vyčítali, že je rozmazlená, že si na sebe pletu bič… A ejhle, kolem pátého roku, jako když utne. Spí sama, do postele se přijde pomazlit až ráno a to taky ne každý den. Takže klid. Myslím, že to přejde.
A pokud jde o uspávání – já holkám před spaním 30 – 45minut čtu a pak u nich v pokojíku zůstávám. Mám odzkoušeno, že za 10 minut jsou tuhé (neusnou-li při pohádce). A když nestíhám nebo je to prostě potřeba, jdou chrnět samy a nemají s tím problém. Ale já ten rituál usínání miluju, ale to jsem holt já. Rituály jsou pro mě a mou rodinu opravdu důležité.
pokud bude chodit do školky, bude tam potom mít problém se spaním:-( odpoledne by spát měla. aspoň chvilku. jinak u nás pomohlo, že si sYnek sám vybral postýlku a povlečení, a ze dne na den prostě chtěl jen do své.
radka
Milé maminky všem vám děkuji za dobré rady a informace a snad vás potěší že jsme se s manželem dohodli že malé koupíme svou postel do pokojíčku a zkusíme to tam.A také jsem ji přes poledne přestala dávat spát a večer se nám usínání zkrátilo na 10-15min.je více unavená a tak to jde rychleji akorát si říkám zda to není špatně jestli by přece jen 2leté dítě nemělo přes den spát.Nyní vstává v 7hod.a večer chodí v 19hod.spát.ještě jednou děkuji.
mamina
no já budu asi oproti ostatním nepříjemná, nejsem proti spaní když je mimi malé a člověk v noci kojí a sám usne a nechce se vstávat , ale takhle velké děti jsem měla už ve svém pokojíku přes chodbu a bylo to v poho, také jsem uspávala přes oběd pohádkou nebo chvíli s nimi ležela, ale tohle mi opravdu přijde o pohodlnosti rodičů a jsem přesvědčená, že čím dýl se to odnaučí tím hůř to jde….děti si zvykají rychle, ale odnaučit je to těžké, buď se kousneš a vydržíš, možná si i pobrečíš a odnaučíš jí to a nebo holt budeš chodit spát takhle ještě dlouho…
Taky přispěju svojí troškou do mlýna 😉 Zjistila jsem, že potřeba uspávání je velmi individuální. Starší dcerku jsem musela uspávat ještě po čtvrtém roce, u mladší si nějak nevybavuju, že by vyžadovala, aby u ní někdo byl až dokud neusne.
Problém podle mě nemusí být ani v tom spaní v manželské posteli. Naše Anička spávala skoro vždycky ve své postýlce nebo pak už i ve velké posteli, ale prostě tam odmítala sama usnout. Nepomáhalo vůbec nic (rituály, vysvětlování, pohádky o holčičce, co spinkala sama…), „nechat vyřvat“ neexistovalo – při jednom pokusu se málem začla dusit, jak se v afektu nenadechovala, vážně to nemělo cenu.
Když už byla trošku větší, tak jsem jí oznámila, že tam s ní budu, než usne, ale nechá mě číst. Pověděla jsem dvě pohádky, zazpívala písničku a vzala si knížku a četla si. Přečetla jsem tak toho opravdu hodně :-))) ale bylo to fajn a vyhovovalo to asi oběma.
Až kolem čtvrtého roku jí přestalo dělat problémy, když jsem si odskočila na záchod – do té doby spouštěla srdcervoucí pláč i kvůli tomu, když jsem se jen na chvilku vzdálila. Asi po čtvrt roce jsem využila jejího zlobení v posteli a řekla, že budu sedět jen na židli u postele. Druhý den se to opakovalo a zlobení se stupňovalo, tak jsem nechala otevřené dveře do kuchyně a řekla jí, že než se uklidní, tak si uklidím v kuchyni, protože už jsem taky unavená. Chvíli protestovala, ale nakonec to vzala. Takhle jsem měla nutnou práci několik večerů za sebou a časem usnula dřív než jsem udělala, co jsem zrovna oznámila 😉 No a nakonec milá Anička začala usínat sama v pokojíčku 😉 Dodnes jsem přesvědčená, že to prostě chtělo svůj čas, než k tomu sama dozrála.
NO a ještě jeden postřeh – žádná změna se nepodaří, dokud na ni není dítě dozrálé a hlavně dokud maminka není 100% odhodlaná. Pokud ve vás ještě vrtá červík pochybnosti, jestli je to správné rozhodnutí, děti to vycítí a využijí své příležitosti 😉
mamino, nebudu vyjadřovat svůj názor na spaní s dítětem v posteli, protože toho se tvůj netýkal. K tvému dotazu – jak ji odnaučit, nabízím:
1) uspávat jako doposud a doufat, že časem si dcerka vyžádá sama spaní ve své postýlce a sama vás pošle pryč…
2) v posteli povědět pohádku, pomazlit, dát dobrou noc a odejít. nechte jí třeba otevřené dveře, aby malá věděla, že jste vedle v pokoji, slyšela vás, jak si povídáte a měla jistotu, že jste jí opravdu nikam neutekli. Popř. na vás i viděla.
3) připravit jí nový pokojíček (nová výmalba, nová „velká“ postýlka, nový usínáček…) a navnadit ji na úžasné spaní v jejím novém království. Protože velké šikovné holky už spí ve vlastním pokojíčku.
4) tip mojí švagrové – když malá spí až do rána ve vlastní postýlce ve svém pokojíku, spánková víla jí nechává na okně nějaké dobroty (oblíbené sušenky, bombóny, apod.). Už večer se na příchod spánkové víly připravují a připomínají si její noční kontroly a sladké odměny, které rozdává šikovným dětem…
A stejně jako holky přede mnou říkám – buďte trpělivá a z nového rituálu neslevujte! Pevné nervy a ať se podaří! 🙂
Ahojky, každý si to se spaním zařizuje, jak mu to vyhovuje. I my máme svou dcerku rádi, v posteli s námi ale nespí ani nikdy nespala pravidelně. Spinká s námi, pokud jí není dobře nebo jí trápí nějaké zlé sny. Jinak, když byla úplně maličká, tak měla svou postýlku přiraženou k té naší, tak abych na ni dosáhla. Když jsme se přestěhovali a zřídili ji vlastní pokojíček, tak bezproblémů začala spát sama. Tehdy jí byly necelé dva roky. Uspávání se mění podle věku, někdy stačí pohádka, někdy delší povídání, někdy padne za vlast ani neví kdy. Je to o úpravě spacího režimu přes den. Nyní v necelých třech letech občas nejde spát přes poledne, takže večer usne, jako když ji do vody hodí. Jiné to je, když protáhne poledního šlofíka, tak občas je uspávání na dlouhé lokte. Je ale pravda, že se spíš přikláním ke klidnému partnerskému večeru. Tj. když uspíme, tak si rádi uděláme prostor taky pro sebe. Manža občas velmi brzy ráno vstává, tak si nedokážu představit, že bych do desíti uspávala, pak mu dala jen pac a pusu a zase ahoj 🙂 Režim je tak jako tak pro dítko důležitý do budoucna. Jakmile začnou chodit do školky je dobré je naučit chodit brzy spinkat, přecejen by dítko mělo naspat minimálně deset hodin v kuse, aby bylo fit 🙂 Tak šťastné uspávání a osamostatňování ve spinkání MAMINO 🙂
Horempádem
tak sem taky dám svůj názor: rodiče s dítětem spí jen pro svoje pohodlí. dítěti to rozhodně neprospívá.
BTW: náš nejmenší se mnou spával až do nástupu do školy.
radka
Qinty,máme to jako Sonča……….partnerský život v obýváku:)a usínáme v objetí se svými zlatíčky:).
A jen by mě zajímalo,co si představit pod pojmem…chtějí jenom budit dojem perfektních rodičů,co vše obětují dětem….
Netroufám si o sobě tvrdit,že jsem perfektní rodič,ale….se svými dětmi trávím 24 hod denně,7 dní v týdnu,manžel každou chvilku,kdy není v práci,babičky nám nefungují,cizím lidem bych je taky nepůjčila,vše se řídí potřebami a chutí našich dětí a ještě…….si je na noc bereme do postele:):).Užíváme si to a je to pro nás nejhezčí období života.
Lenka