Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
neposlušnost
Dobrý den, mám 2 letého syna a venku mě vůbec neposlouchá, doma je to lepší , ale taky žádná sláva. Snažím se mu vše vysvětlit, ale on to vůbec nebere a pomůže jedině zakřičet nebo dát na zadek. Nechci ho bít,ale už vážně nevím jak na něj. Tak co dělám špatně. Jsme třeba venku a on se vrtá klacíkem v kaluži, tak mu říkám ať to nedělá, že bude mít mokré nožičky, to vůbec nebere , dělá že neslyší, pak musím zvýšit hlas , pak křičím a nakonec, když už do té kaluže dupe, tak dostane na zadek. Nebo nechce chodit, prostě se někde zasekne u nějaké „zajímavé“ věci a nic s ním nehne. Schválně šlape v blátě, máchá si rukavice v kalužích, dokonce pil vodu z lavičky, leze na plory, zdrhá mi na cizí zahrady, všechny dvířka od zahrádek se pokouší otevřít….. Co mám dělat, na kočár ho dát nemůžu,tam mám mimčo.
Lucie
Ahojky, já jsem na tom stejně už přes rok. Akorát na Kubíka taky to odlákání pozornosti moc nezabírá. Ale občas mu jako uteču a čekám za rohem koukám na něj. Ale většinou to působí jen ten jeden den.
Posledních pár dní máme pro změnu fňukací období. Jak mu něco zakážu nebo ho okřiknu,tak se rozbrečí, lehne si na zem a nic ho neutěší, ani objetí.
Tomášek z toho má legraci, začne po něm lézt (ještě nechodí) a to jediné ho zase nahodí.
Ahoj Lucko, taky se přidám k ostatním. Mám syna (20měsíců) a prožívám to samé, co ty. Jít ven je pro mě taky horor. Bohužel žádnou jinou radu než ostatní nemám. U nás taky někdy pomáhá odlákání (hlavně na kočičku, pejska, traktor nebo autíčko). Bohužel často nezbývá než ho vzít do náručí a odnést. Jak přitom malý řve ani nemusím popisovat:-)
Moc vám všem děkuji za rady, vážně jste mi pomohly, hlavně tím, že vím, že v tom nejsem sama , a že je to „normální“. Matušenko, tak to se k nám ještě nedostalo, aby se válel po zemi, tak pevné nervy. Ale jak píšeš, já si taky kolikrát říkám, hlavně, že je malej šťastnej. Jinak to odlákávání taky praktikuju, ale kašle mi na to, už mám na trase do města pár bodů , na které lákám ( vláček, kočička, hřiště,…) Takže ještě jednou děkuji a budu se snažit být trpělivá. Nechci ho bít ani křičet, nelíbí se mi to, ale prostě to občas nezvládám, je fakt , že problém je i čas, většinou totiž spěchám, takže si udělám na procházku víc času a uvidíme, snad to půjde.
Lucie
Ahoj tak unás je to horší nepomáhá odlakání prostě nereaguje na nic když si postaví hlavu tak jedině zabirá ho odnest.A když nechce jít a chce se nést a já odmítam tak si lehne na zem no něco úžasnýho.Doma je to v pohodě,ale jít ven to bývá o nervy.A jít do krámu třeba do Teska v polovině vyleze z vozíku a běhá mezi regály.Takže jeden nakupuje a druhej ho hlídá a pokladna to je horor.Mám ho na ramenou a uklízím nákup.Náš Máťa je prostě poděs,ale kdyby jste viděli jakou má radost že ho honíš mezi regály no protě celý Tesko Ví že tam jsme.
JEště k těm radám, zkus jeho pozornost odpoutávat něčím jiným, na ho upozorníš. Třeba ptáček, kamínek na chodníku, kamarád. A co se týče toho křiku, tak zkus opak. Zvyš hlas, když to dobrém nepůjde, pak ještě trochu přidej, ale když už to bude opravdu na řev, tak zkus ten hlas naopak ztišit, ale důraznost zachovej. Mně se to osvědčilo a děti (3) časem vypozorovaly, že když zvolím tento tón, tak je lepší honem udělat to, co mají. Já totiž nějak nesnáším uřvané matky. Neříkám, že jsem občas nehoukla, ale křičet pořád a neustále nemá stejně význam, protože děti to berou jako normál. S nějakým tím „na zadek“ taky souhlasím, protože žádný normální rodič nemlátí dítě bezdůvodně. A hlavně to chce hodně trpělivosti. O té už teď můžu klidně hovořit, když mám děti velké. To ta trpělivost přijde nějak sama, ale je pravda, že trošku pozdě.
Držím pěsti, asi všechny jsme si tím prošly.
Qinty
Mám pocit, že jste popisovala mojí dcerku!!! Úplně stejné příznaky. Bylo mi řečeno odborníkem, že musím vydržet – je to období vzdoru, poznávání a stanovování mantinelů. Takže usměrňovat po dobrém, nenechat si vše líbit, případně maximálně plácnout po zadečku, když je nejhůř.
Souhlas s Ájíkem(jako vždy, holt jsou vidět ty zkušenosti:-)))
Pokud potřebuješ, aby se přestal šťourat v louži apod.nedocílíš toho křičením nebo bitím. Tím ho jen rozbrečíš a rozčílíš. To bití bych vůbec nedělala. Může se stát, že malej pak bude podle tvého vzoru mlátit svého mladšího sourozence. Vím jsou to nervy, ale musíš se naučit ho nějak přesvědčit. Já třeba malému něco slíbim. Něco na co víš, že ho nalákáš. Třeba, že tam dál jsou většinou nějací ptáčci, tak se podíváte jestli tam zase jsou apod. Musíš prostě odvést pozornost, nebo spíš převést na něco jiného. Ale nech ho zkoumat, je ještě malý na to, aby šel nějakou trasu bez toho, aby se u něčeho zastavil. Je dobře že je zvídavý. To, že vždy neposlechne, to je v tomto věku ještě normální(později teda taky, počkej až bude v pubertě, to budeš ještě s láskou vzpomínat:-)))
Máš to komplikované malým věkovým rozdílem tvých dětí. Já si nechávala odstup větší, není to pak tak náročné na nervy:-)))
Přeji ti hodně trpělivosti, budeš jí potřebovat celé dětství a i v dospělosti svých dětí:-))))
Jak radí Ájík, pokud se ti nelíbí, co dělá a nereaguje na slovní nesouhlas, tak ho od té činnosti odvleč. Dát mu na zadek není dobré řešení, to si nech, až vběhne na silnic.
Taky mám dva prcky, první půlrok byl šílený, Kuba se mnou musel chodit za ručičku a malou jsem nosila v šátku, abych měla jistotu, že někam nezdrhne. A občas se vozil v kočárku i on.
Luci, a nebude to trošku ze žárlivosti?:-)
Neboj, všechno se časem urovná! Myslím, že si tímhle prošlo víc maminek. Já jsem to naštěstí nepoznala. Mám děti 3 roky od sebe a nějaké žárlení nebylo.
Lucie, asi tě moc nepotěším, ale bude třeba vydržet 🙂
Tvůj syn právě objevuje svět, zjišťuje, co se dá dělat s vodou, s blátem :), s klackem… je to úplně normální. Neposlouchá, protože je pro něj veledůležité daný objekt dozkoumat a ty ho rušíš 🙂 Já vím, zní to hrozně, ale věř, že to patří k normálnímu vývoji dítěte. Chápu, že je to náročné na nervy, zvláště pokud máš ještě malé miminko – ale uvidíš, se synem bude domluva čím dál lepší. Když budete na procházce, zkus nepospíchat, nech ho, ať zkoumá a sleduje a až budeš potřebovat odejít, zkus to pomalu. Bude to jistě ještě hodně náročné, ale zlepší se to.
Já momentálně taky bojuji s tříletým prckem, venku je sice celkem v pohodě, zato doma ho pořád „sundávám“ z oken, ze zábradlí, ze stolu, na zahradě se taky babrá v kdečem…. je to malá neřízená střela a jsou to někdy boje… ale projít si tím musíme.
Buď ve výchově důsledná, vysvětluj (že vodu z lavičky pít nesmí, moc by ho bolelo bříško, do cizích zahrádek se nechodí…) Já vím, že to všechno určitě děláš, ale tady opravdu pomůže jen důslednost, trpělivost – a vydržet! :)Držím palce, ať to přežijete ve zdraví! 🙂