Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Druhé narození mých dětí...
Dojeli jsme dnes domů, vysadili jsme holky, já ještě brala věci z kufru auta, holky se prdolily kolem mě (dveře auta zůstaly na straně řidiče otevřené).
Pak manža podložil zadní kolo kusem dlaždice (jako se dává na chodníky) a že odbrzdí ruční brzdu (po ránu tu míváme kolem -5°C, tak abychom ráno vůbec vyjeli…)
Něco mě ponoukalo, ať honem vezmu holky bokem, ke schodům. Manža odbrzdil, kolo se převalilo přes dlaždici a valilo se na nás (nedá se říct, že by se řítilo…).
Už jsem viděla, jak mě a Any zachytí otevřené dveře – Lu stála naštěstí v dostatečném odstupu. Naprosto bez emocí, s chladnou hlavou, jsem popadla Any a v poslední chvíli ji postavila opodál. Manžovi se nedařilo zabrzdit, zůstal stát až na poněkolikáté sešlápnutou brzdu (i s nastartováním motoru potom byl problém…).
Vystoupil a podlamovala se mu kolena.
Toto se nám nikdy nestalo.
Zajímavé je, že mě ty emoce totálně minuly – takže i holky zůstaly v klidu. Až zpětně mi dochází, co se mohlo stát, kdybychom zůstaly stát u otevřeného kufru auta, nebo kdybych nestihla Any „stáhnout“ před těmi otevřenými dveřmi.
Děkuji našemu anděli strážnému – pro nás už Vánoce asi začaly…
Jarmilko, ještě že toho andělíčka strážníčka všechny máme (teda doufám).
A ještě dodatečně zpětně, holčičky měly v listopadu narozeniny, že jo ? A já jsem to zase propásla. Tak všechno nejlepší k jejich 3 narozeninám :-)))
Brrr, Lenous, to opravdu VYPADÁ hrůzostrašně! Tak takhle mě naše děti naštěstí ještě neotužily – nekonaly se zatím žádné zlomeniny, ani stehy, spíš jen takové ty nehezké odřeniny, boule, podlitiny, šrámy… ale to je dobré!
Úrazy jsou u dětí většinou příšerně vypadající, ale nám se zatím vyhly všechny zlomeniny. Nejstarší syn si uskřípl špičku malíčku, když stavěl z cihel pec na pizzu, mladší se zakousl do hliníkového žebříku a zarazil si zuby jedničky zpět do dásně, jeden mu museli vytrhnout, dcera zakopla o kobereček a na čele si vysoustružila čtyři stehy o betonové zakončení schodu. Teď nedávno si prostřední skřípl prst do štaflí, slézá mu nehet… Mohla bych určitě zapátrat v paměti po dalších nehodách. Naštěstí se jednalo o drobnosti, většinou to spravili ambulantní chirurgové, ale na vystrašení rodiny to stačí. Mimochodem, když couvám do garáže, chci vidět všechny děti před autem, jinak se ani nehnu…
Abych to upřesnila, nic nechci zlehčovat,některé situace jsou opravdu nebezpečné. To jen ti chlapi a chlapíci kolem člověku „otužují nervy“… Tak něco jak píše Ájík. Třeba když ten čtyřletý v plné rychlosti skočí na kole schod tak 35 cm na výšku. Ale u toho jsem naštěstí taky nebyla, to viděl manžel.
Jéje, dejte pokoj, já sice žiju s 5chlapama, takže se taky docela považuju za drsoně ( i můj muž mi občas složí kompliment, že myslím jak chlap 🙂 ale na tohle teda drsná nejsem ani trochu. Sice zpravidla zachovám chladnou hlavu a udělám, co je třeba, něco moc neřeším – třeba před dvěma týdny ti starší sáňkovali, mladší se vyboural a nejstarší už to neubrzdil a vlítl do něj – no měl asi 3boule, fialový nos, ale jinak byl v pohodě.Ale na ty mrňousky jsem hodně bolavá, protože na ně číhá nebezpečí vážně na každém rohu, a na rozdíl od těch starších a „zkušenějších“, ti malí ještě nedokážou předvídat. Takže díky za strážné andílky!
Pamino, kdysi mi vyprávěli, jak našeho jakéhosi pravzdáleného příbuzného rozmačkaly dveře od náklaďáku. Nevím jak to přesně bylo, pravda náklaďák je něco jiného než osobák, ale zase to byl dospělý chlap…Každopádně mi z tý představy moc dobře není.
Ale pravda je, že všelijaký úrazy člověka zocelí – tedy pokud to všichni přežijou :)). Taky už mě děti začínají trénovat ;-).
Holky, já asi budu za drsoně. Jenže asi nemůžu jinak, když žiju s chlapama;-). Synovcovi(a to už byl určitě školák) švagr přejel při „doparkovávání“ nohu. Měl zlomené asi dvě kosti na nártu a zhojilo se to dobře. Témuž synovci šili tvář pod okem!(u toho jsem i byla), když po sobě s o čtyři roky mladším bratrancem házeli kameny(!!). To muž mu bylo tak čtrnáct. No, jsem fakt hrozná, ale ty dveře by ji asi jen hodily na zem, byť ne moc příjemně…
A o těch andílkách strážných, u nás taky pracují, na plný úvazek. A s těmi okny, zas jste mi, holky, připomněly případ, co se stal někdy snad loni o letních prázdninách. Maminka s dvěma malými dětmi mávala tatínkovi z okna paneláku. Pak se starala o mladší a ten starší(rámcově 3letý) jí vypadl z okna. Pořád na ně myslím, jak těžké to musí být žít s tou vinou…
Ale ještě jsem chtěla napsat, že před pár dny, když jsme šly s holkama ráno ze schodů, Any asi nějak nedávala extra pozor a najednou se „valila“ po schodech.
A já zůstala stát, hypnotizovala jsem ji pohledem. Držela jsem totiž za ruku Lu, teda ona mě. A kdybych chtěla, aby mě bleskově pustila, abych mohla zachraňovat Any, musela bych asi zařvat, což by situaci jen zhoršilo. Any se nějak podařilo, že se jí nic nestalo, jen se lekla.
A i v tomto případě to o tom zpomaleném filmovém záběru, který trvá jen pár zlomku vteřiny, a přesto se zdá být tak dlouhý, bylo přesné…
Tak manža dneska tvrdil, že měl zařazeno, ale nějak to přeskočilo na neutrál. Dneska se to totiž stalo zase – to přeskočení na neutrál. No, brzo bude roční prohlídka, tak na to upozorní… Jinak dneska jsme mohly s holčičkama vystoupit, až bylo auto definitivně zaparkováno. A prý tatínek pořídí nějaký větší klín, fakt klín – pod kolo…
Teda klobouk dolů před Vámi všemi. Naštěstí jsem ještě nic takového nezažila a budu doufat, že nezažiju, ale děti jsou živel. Tak uvidíme. Opravdu smekám.