Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Výchovné metody
Holky, zajímá mě, jaké výchovné metody a tresty používáte u batolat, když něco nemají dělat a neustále to dělají? Teď jsem četla, že plácat po zadečku ani nechávat o samotě se nemají. Sice se dítěti snažim vysvětlovat, že se třeba s jídlem neháže a mrzí mě, že to dělá, ale zatím se to míjí účinkem. Stejně tak kousání. Jednou jsem ho taky trochu kousla, ale nepomohlo to.
JJ-taky mi přišlo srandovní malá od kamošky je taková,kde ju dáš tam ju najdeš-sedí v písku 2 hodiny:-))) ale u nás byla jak čert-najížděla na malého motorkou,brala všechny hračky že jsou její-naštěstí Kryštofkovi je to fuk-ať si každý vezme co chce:-)) až když mu brala hračku z ruk tak se bránil. A to on kolem roku byl čertisko a každého škudlil-a tuhle princeznu kolikrát vytahal až plakala-sem se právě smála že mu to malá vrací i s úroky.
Teď je zlatíčko a nakukuje do kočárků a mává dětem a říká ahoj děti,když někde pláče dítě tak dělá pšššt pšššt:-)) K
Karamelo,věřím,že je to dobrý tělocvik.Ale Kryštůfek je ještě malý a má to určitě jako srandu.Naše děti se nebojí ani když mě nevidí.Bohužel se na to nemůžu spolehnout a musím je mít stále v dohledu.Na druhou stranu nejsou stydlivé a uťápnuté když přijde návštěva nebo jedeme někam my.Ve školce jsou hned se všema kamarádi.Takže zdar běhání,protože auta jsou všude (i v lese).
Ljobko-malý mi venku utíká-odváží se hodně daleko-vždy se po pár metrech otočí a sleduje jestli jdu za ním-když mě vidí frčí dál-tady na sídlišti je to všude samá cesta,kde jezdí auta-mám strach ho nechat vydusit-on se vrátí když mě nevidí-dostane strach a maminko,maminko-jenže nemůžu ho nechat dojít až k cestě. Tak za ním utíkám a to je pro něj strašná sranda-doběhnu ho -když normalně vysvětluju-nevěnuje mi pozornost,nebo kývne otočí se a chce utíkat dál,když nadávám-přikrčí se nebo začne taky křičet,když ho plácnu po plence směje se mi,když po nožičce začne brblat a jde se mnou zpátky-ovšem jak dojdem na hřiště otočí se a zas utíká….jeeee je to dobré na shození kil navíc:-))) ale mám pocit,že to prostě nezabírá a mě se ho pořád mlátit nechce.
On je venku jak raketa -ovšem na poledne spí 3hodiny a večer v 8 stojí u dveří a hlásí pinkat pinkat Titof.K
Doufám,že si o mně nebudete myslet,že jsem nějaká sadistka,ale jsem pro plácnutí.Pokud náš Davídek a před několika lety i Sabinka třikrát neposlechly tak prostě dostali na zadek,ale tak aby to cítili a věděli proč.Vždycky mně to moc mrzelo,ale byla jsem nekompromisní.Výsledek na sebe nenechal douho čekat a v dnešní době jde všechno v klidu.Maximálně 2x opakuju.Nemá cenu na dítě křičet,aspoň u nás to nemělo žádný efekt.A moc mně mrzí když třeba na písku si hrají jiné děti,které jsou absolutně nevychované.Chovají se tak,že jsou všechny hračky jejich včetně písku,klouzaček i houpaček.Jejich maminky to nějak nechtějí vidět a ostatní děti se pak bojí jen pohnout,aby od nevychovanců nedostali klackem po hlavě.
Díky za názory a rady. Ve středu jsem koukala na Pestúnku na Markýze a byl tam děsně rozmazlený tříletý chlapeček,který řídil celou domácnost, asi něco, jak píše Makinea. Máma s tátou poslouchali dítě na slovo. A chůva tam právě ukazovala, jak zvládnout záchvat vzteku. Napřed ho držela a když to nezabíralo, tak ho nechala samotného v místnosti, dokud se neuklidnil. A pak byl ten chlapeček jako vyměněný a začal poslouchat. No, doufám, že mě to nečeká.
Karamelo, myslím, že na to jdeš dobře, zkusit zabavit jinak a je fakt, že jakmile ty děti ještě víc povyrostou, tak na ně čím dál víc zabírat i vysvětlování a motivace. No i my ve třech letech máme dny blbce, kdy fakt mám pocit, že jsme se vrátily o dva roky zpátky, ale jsou to už spíš výjimky. Jinak mi už teď hodně pomáhá, že se dcery u nudné činnosti začnu na něco vyptávat a ona prostě zapomene na nějaké naschvály. Taky má teď ráda, když jí povídám něco co jseme zažily, tak už se to dá.
Jinak Vlaďko souhlasím s Tebou, že je nutné dětem dávat hranice, trvat na nich, že jinak se to pak kolikrát tak vyhrotí, že je to až neúnosné pro okolí. Kolikrát mám ale pocit, že ty rodiče jsou s tím smíření a víc si to odnesou ti ostatní. Máme teď takového jednoho chlapečka na písku, už na podzim jsem si říkala, že by potřeboval víc usměrňovat, ale teď je to už fakt hrozné. Přiletí, vyrve dětem hračky z ruky, když nechcou dát, tak je praští, háže písek a je to fakt o nervy, když tam je. Moje dcerka je nervák, začne se vztekat, ječet,nenechá si nic líbit, tak se kolikrát zapotím, jak některé situace řeším. Přitom maminka je jinak docela fajn, rozumná, když s ní člověk mluví, ale má takový ten přístup, že se to vyřeší samo. Dokonce je to už takový extrém, že když klučík řekne, že ven nejde, tak ven nejdou, když chce jít pak ven třeba večer, tak s ním jdou večer. Prostě tříleté dítě je vládcem rodiny.
Takže určitě hranice děti potřebují.
Ale myslím, že ani jedna z nás není tento extrém a každá nejvíc známe své dítko, co na něho zafunguje, co ho vyprovokuje, co je (prozatím) lepší přejít…
Moje dcera byla hodně vzpurné dítě a kdybych jí žádné hranice nedávala, tak je mi jasné, že by teď byla jako ten chlapeček z písku.
Ale jak na těch hranicích trvat, to už je spíš na každé z nás. I když u nás plácnutí nezabíralo, tak mi pořád přijde lepší jeden přiměřený pleskanec ve správnou chvíli než nechat děti růst jak dříví v lese.
A to si o sobě myslím, že jsem taky spíš benevolentní, ale co je moc, to je moc.
A ještě Sončo… Myslím, že ani nechat dítě samotné v místnosti není nějak škodlivé. Když neúnosně zlobí, nebo se vzteká, tak když ho pošleš (odvedeš) do pokoje, tak se nic nestane. Já jsem četla, že se dítě nemá zavírat, ale myslím, že když necháš dveře otevřené a necháš otevřenou i tu cestu k sobě (tím myslím, že třeba řekneš, až se vyvtekáš, tak přijď), tak je to taky přijatelné řešení.
Ále však na něco přijdeš, co Ti bude vyhovovat a co bude zabírat.
Tak u nás teda taky pomáhalo plácnutí,nebo pár přes zadek,nebo když se vztekal,poslala jsem ho vedle do místnosti,s tím,že se má vrátit,až ho to přejde.Někdy se stallo,že nechtěl jít,tak jsem ho tam prostě odnesla a za chvilku pro něj přišla.Vysvětlování ze začátku nikdy nepomohlo.Teď jak je starší,už je s ním celkem domluva.Hodně věcí už mu vysvětlím a on fakt poslechne a když náhodou ne,pohrozím,že ho plácnu,nebo pošlu vedle a on mi na to řekne,že ne a většinou přetane zlobit.Ale na to kousání,nebo štípání nepomohlo nic jiného,než mu říct,že mě to bolí a jestli nepřestane,nebudu si s ním hrát.Když nepřetal,přestala jsem si ho všímat.Sedla jsem si k počítači,nebo jsem dělala,že si hraju,ale chci si hrát sama dokud mě neppřestane plácat,nebo kousat.To fungovalo nejlépe.Synovi budou v červnu 2 roky
maki-kouše právě jen ty lidi co zná-ty jemu nejbližší-proto to vidím na to že je to pro něj hra a asi projev náklonosti.
Když sem ho zkusila kousnout na oplátku-tak když málo tak se smál a když víc tak začal brečet ale udělal to zase znova-asi je masochista:-))
On není nijak agresivní-je to zlatíčko-jen když divočí tak pořádně a taky když se nudí-což je přitom oblékání:-(((-většinou se mi ho podaří zabavit hračkou-nebo slíbit že když bude klidně ležet tak něco dostane…ale znáš to někdy spěcháš….jééé
Vladi-já myslím,že je to jen období-možná sem benevolentní-ale přes hlavu mi neroste-poslechne hodně-vše si nechá vysvětlit-vztekací scény utichají do minuty-hned jak si ho přestanu všímat-a to kousání spíš převádím ve hru-zlechtám ho a on zapomene,že mě chtěl kousat…když sme venku sem tvrdší-dostane na zadek,když neposlouchá. Ovšem nemůžu ho pleskat 20x za den. K
Každé dítě je jiné, některé děti si dají říct po dobrém, jiné zase ne, chce to vyzkoušet nejrůznější metody. Nejsem zastáncem pleskání dětí, ale faktem je, že mi hodně lidí říkalo, že potřebuje pevnější ruku a byla to pravda. Malý dostal plácanec jen v extrémní situaci, takže to nebylo často, ale pomohlo to. Byl hrozně vzpurný a po dobrém to nešlo, chtěl si dělat, co chce a já zase nechtěla, aby mi ve dvou letech přerostl přes hlavu.
Sončo uvidíš, ale některé hodně vzpurné, neposlušné a nereagující po dobrém děti někdy potřebují ukázat, že si nemohou dělat, co chtějí. Prostě je to jen o povaze dětí.
jinak mě taky bylo vždycky líto, když malý dostal po ruce, ale zvládli jsme to.
Karamelo, popravdě nevím 🙂 Já jsem si automaticky vybavila situaci, kdy to dělala moje dcerka a to bylo vždy ve chvíli, kdy jsme se třeba válely nebo si nějak hrály, ona mě plácla nebo i kousla a brala to jako strašnou srandu, když jsem jí řekla, že ne, tak pokývala jakože jasný a za chvíli zas znovu a takhle furt dokola a tohle na ni zabralo velice rychle, prostě přišla o veškerou zábavu, což se nevyplatilo. V jiných situacích to nedělala.
nebo i zkoušela venku na děti, tak to jsem ji vždy odtáhla a taky to brzo přešlo.
Ale u toho oblíkání je to něco jiného.
Ono to oblíkání je samo o sobě oříšek, aspoň u nás bylo, prostě ven ne a oblíkat docela velké a silné vzpouzející se dítko, je dost o nervy a kdybych měla říct, ve které situaci mi nejčastěji „ujela ruka“, tak asi by to tato situace vyhrála.
I když efekt to mělo opravdu jen ten , že se začla vztekat ještě víc a taky mi to zpětně bylo spíš líto.
A kouše jen tebe nebo i ostatní? A i jindy než při oblékání?