Diskutárna

Kupci před válkou.

Lidé byli odedávna zvyklí zásobit se koupí zboží na trhu (jarmarku). Tam nabízeli své zboží rolníci i zelináři, chovatelé – třeba housata či vejce, kořenáři bylinky, včelaři med, houbaři z rána nasbírané houby, prodávaly se tam mašlovačky, hrábě, kosy, hračky, ale také kanafasy, plátna a peří…Také dobytek a zemědělské stroje a různá nářadí. To ostatní tam nabízeli různí trhoví kupci ve velkém i malém. Ta příležitost sem přilákala i potulné umělce a muzikanty a také různé poberty a žebráky. Mě malého nikdy na trh naši nevzali, ale občas mi něco přivezli. Jednou jsem dostal malé housličky. Dnešní tržnice, to je úplně jiná kapitola, kterou se zabývat nebudu. Když ještě tatínek dělal v cihelně, já mu občas nosil bančičku kafe z melty a cikorky. Nad cihelnou byl rybníček a tam si děti hrávaly. Byl jsem přitom, jak chytili malou zelenou ještěrku za ocas a jak sebou mrskala, ocas se jí ulomil a zmizela. Za pár týdnů jsem si tam zase hrál a co nevidím, ještěrku; ale s rozeklaným ocasem na dva. Přísahám, že to je pravda pravdoucí.

Často vzpomínám, jak jsem chodil jako čtyřletý špunt s maminkou ke kupci p. Polívkovi. Tam totiž maminka za nálepky z balíčků cikorky něco vyhrála, už nevím co. Tam bylo nač koukat. Tehdy se zboží dodávalo ve velkých obalech, balené byly jen okurky, cikorka, zápalky apod. Na stěnách byly šuplíky s pytlíčky koření ap., regály s různým zbožím – třeba svíčky, homole cukru, také válcové blýskavé zásobníky se sypkým zbožím. Kolem pultu byly vystaveny přirozbalené pytle s dalším zbožím – moukou, luštěninami, otevřené soudky kyselých okurek nebo zelí, také konve s petrolejem na svícení (naléval se do přinesených nádob, právě tak jako mléko nebo ocet). Máslo, sýr a třeba droždí byly na mísách s průhledným příklopem. K výsypnému žlábku zásobníků stačilo přiložit kornout či pytlík a hned byl plný. Kupec ho postavil na váhu, která měla naleštěnou plochu Sidolem pro kusové zboží (a pytlíky) a drátěný držák na kornouty. Na protější straně měla plochu pro různá závaží. Teprve když se zobáčky obou stran váhy uklidnily v poloze přesně proti sobě, bylo dosaženo správné váhy zboží.

Chtěl jsi něčeho 5 dkg, tak kupec nejdřív položil mosaznou kuželku závaží s daným označením na váhu, vzal pytlík (pytlíky mu dodávala trestnice) nebo si udělal z nějakého papíru kornout a nasypal do něj ze zásobníku odhadem žádané zboží a postavil na váhu. Sleduje jazýčky váhy, aby se zastavily proti sobě, ubíral či přidával lopatkou sypké zboží; pak pytlík či kornout uzavřel, vrátil zbytek z lopatky zpět, podal zboží a z váhy sklidil závaží na své místo do soupravy vedle váhy. Do propisovacího bloku účtenek připsal inkoustovou tužkou z hlavy vypočtenou cenu (podle vystavené ceny u zboží) a nakonec sečetl celkovou cenu nákupu, uvedl datum a podpis, převzal peníze a vrátil zbytek; dětem přidával malé reklamní pohádky. Kupec se musel, jak vidíte, hodně otáčet, než zákazníka obsloužil a ještě za to musel poděkovat a tím si spokojeného zákazníka udržet. Porovnejte, jak se Vám nakupuje dnes. Ne každý si mohl vždy všeho dopřát. Nejdřív bylo potřeba vydělat a bydlet, teprve potom jíst. Každý by si měl vážit především práce a stát by se měl starat, aby nebyli nezaměstnaní, ale spokojení občané.

Vzpomněl jsem na homole cukru, ano – vypadaly jako dělostřelecké granáty. Cukrovary nalévaly tekutý cukr do takových forem a tak se dodával až do obchodů. Kuchařky si kus homole odlomily a v hmoždíři jej paličkou roztloukaly na práškový cukr ke slazení a pečení. To vlastně byla moje práce, roztloukat cukr v hmoždíři, stejně jako mlít žitovku v mlejnku mezi koleny na práškové kafe. Brzo ale cukrovary začaly odlévat cukr do válcových forem, ve kterých byly podélné žlábky. Jak se válec pomalu otáčel, cukr v drážkách ztuhnul a pod válec padaly dlouhé štángle rovnou na hustě rozmístěné nože, jimiž se při dopadu štángle dělila na kostky. Dál se rovnou balil již kostkový cukr do krabic. Sladilo se přímo kostkami, ale na pečení se stejně kostky musely roztloukat v hmoždíři na prášek.

Před válkou můj tatínek každoročně jezdíval na cukrovarnickou kampaň do Vršovického cukrovaru a čokoládovny Korda v Praze. Vyprávěl, jak někteří spoludělníci nosili pod svrchním oděvem jakési vesty s podlouhlými kapsami, do kterých akorát pasovaly ty cukrové štángle a tak cukr vynášeli vrátnicí domů. Aby tatínek mohl opět nastoupit na kampaň, nesměl si rozhněvat pana prokuristu a tak mu občas přivezl v krabici od baťových bot zabalená vejce od maminčiných slepic. Pamatuji, jak je opatrně balila, vždy dvě rukama proti sobě oklepala, aby vyzkoušela kvalitu a pak každé zvlášť do papíru obalila a narovnala do krabice. Otec nám nosil občas pár kousíčků cukrkandlu. Za války mu tam kamarád vyrobil nejprve malou ruční řezačku na tabák (ten byl nedostatkový a otec si ho tajně pěstoval) a pak ještě válcový šrotovníček na kliku, na němž jsme potajmu šrotovali obilí z nasbíraných klásků po polích; maminka nám ze šrotu pekla v troubě chleba. To už jsme ale byli větší a německou okupací zcela vydrancovaní.