Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Městečko (2)
Posledně jsem vyprávěl o představeních, dětském dnu a pouti. Naše škola byla postavena r. 1890 na místě, kde původně stával výstavný hrad, který byl zplundrován
Švédy za třicetileté války, pak z časti upraven, ale od poloviny 18. století chátral, takže byl zbourán…Zůstala jen jihovýchodní část s věžičkou a kamenným mostem. V této
části byla smíšená třída 1. a 2. ročníku Obecné školy, kterou jsem tam od r. 1934 navštěvoval. Skrz bránu zámku dojížděli přespolní žáci na kolech do sousední měšťanky. Tenkrát se ve škole učilo jednou týdně i náboženství a to katolické i českobratrské církve – každé místním farářem. Měli jsme v městečku kostely obou těchto církví. Vzpomínám na kluky místního kovářského mistra p. Václavka. Oba dělali katolickému faráři ministranty a jejich maminka hrávala na varhany. Můj tatínek zase za války začal dělat v českobratrském kostele kostelníka, ale tuto práci nechal dělat mně a mému bratrovi, ale nebylo to pro nás těžké. Pokud dnes srovnávám, tehdejší děti byly mravnější. Vzpomínám jak bratr onemocněl záškrtem, což byla tehdy závažná infekční nemoc, na kterou se umíralo. Vyžádali jsme si obecní zdravotnický kočár a mladý pan Cháňa ho v něm koňským potahem dovezl do českobrodské nemocnice, kde ho vyléčili. Já dostal jen injekci, byl jsem vůči záškrtu imunní. Když se na podzim r. 1938 schylovalo k válce, byla vyhlášena mobilizace a tatínek musel na vojnu. Všem bylo úzko, maminka plakala – Táto vrať se nám zdravý. Občané drželi pohromadě. Jednotka spolužákova otce střežila blízký železniční viadukt a já mu blízkost otce záviděl. Místní členové mysliveckého sdružení hlídali zdejší silniční mosty, byly obsazeny pohraniční obranné pevnosti. Za mobilizované muže nastoupily do práce ženy. Tehdy 14. září 1938 zemřel prezident osvoboditel Tomáš G. Masaryk a s naší třídou jsme se s ním byli na pražském hradě rozloučit. Zakrátko Němci obsadili naše pohraničí vyhnavše odtud naše občany a již 15. března 1939 okupovali zbytek republiky. Vyhlásili protektorátní okupační správu, zrušili naši armádu, ukradli výzbroj a státní rezervy. Zavedli přídělové hospodářství, povinné odvody z domácích zdrojů a zatemnění. Všechny nápisy musely být nejprve v němčině. Zakázali politickou činnost, Sokol i podobné organizace a pod hrozbou zastřelení i poslouchání cizího rozhlasu. Také zavedli pracovní povinnost a pak totální nasazení. Ve školách jsme museli likvidovat na všech písemnostech státní znak ČSR i otisky českých razítek a přerazítkovat je dvojjazyčnými razítky. Němci zrušili výuku dějepisu a zavedli povinnou němčinu – 5 hodin týdně. Zaštiťovali se Bohem, ale desatera přikázání nedbali. Reorganizovali školu, zavedli čtyřleté cykly podle německého vzoru, místo tří měšťanek byly 4 třídy Hlavní školy. Občané museli odevzdávat mosazné kliky a z katolického kostela Němci odvezli zvony (k výrobě nábojnic), podařilo se však ještě nahrát jejich zvonění na gramodesku. Radnice tehdy zrušila obecní strážníky (kteří mimo jiné vybubnovávali obecní vyhlášky) a zavedla pouliční rozhlas, z něhož kromě zpráv a písní pouštěla i kostelní zvonění. Ve školách se nedostávalo topení a proto byly vyhlašovány uhelné prázdniny, kdy jsme jen chodili 1x týdně pro úkoly. Řada občanů byla zatčena pro neplnění okupačních příkazů a někteří se nikdy domů nevrátili. Každý odpor Němci krutě trestali. Všeho byl velký nedostatek, zejména potravin a osobních svršků, nejvíce tím trpěli děti. Všechno Němci podřídili potřebám války. Maminky přešívaly a kombinovaly různé kusy látek, aby měly do čeho nejen děti obléknout. Třeba i boty-dřeváky byly na poukaz, který každý nedostal. Kde to šlo, lidé si pomáhali, sháněli brambory a obilí u hospodářů a chleba u pekařů. Před Němci se museli často až do noci v polích schovávat, všude byly kontroly a zatýkaly chycené s proviantem. I my jsme obilí šrotovali doma načerno a pekli z něj chleba, protože lístkové příděly nestačily. Stejné to bylo u ostatních věcí, za peníze se daly koupit jen věci na příděl. Peníze ztratily svou hodnotu také tím, že Němci zavedli kurs 10 korun za 1 marku, čím všechno užitečné všude vykoupili. Občané se scházeli v podvečer na návsi, besedovali o situaci a my děti poslouchaly a občas zazpívaly, třeba Chaloupky pod horami, co se stalo s Vámi, byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české … (to se vzpomínalo na uloupené pohraničí; jindy zas na mnichovskou zradu Francouzů a Angličanů), ale dělaly se i dobové vtipy na situaci, které pomáhaly přežít. Krátce před koncem války jsme plakali, když spojenecké letecké svazy rozbombardovaly vysočanskou továrnu ČKD a ptali jsme se Proč? Tam jezdilo za prací nejvíc dělníků z našeho městečka. Už 3. května 1945 se začaly objevovat červenomodrobílé prapory ČSR a přes naše městečko prchali německé jednotky a s nimi i němečtí utečenci z východu s naloženými vozy směrem na jihozápad. Za pár dní byl konečně konec války a všichni si oddechli. Bylo potřeba mnoho sil, než se zdecimovaná země začala za velkého nadšení zotavovat, jenže to už do tohoto článku nepatří. Ale rád jsem v dnešní televizi viděl, jak konečně začali opravovat starý zámek u školy v mém rodišti. Nemohl jsem zde vypsat všechno, odpusťe, snad to někdy doplním.
Promiňte mi prosím překlep – TGM zemřel 14.9.1937 a ne jak jsem napsal 1938.
Pěkný článek,rychle se zapomnělo na horší věci,které si lidé neradi připomínají.Dnešní doba je uspěchaná a pořád se někam honíme.Ale nevím k čemu když stejně výsledek není pro nikoho přijatelný.Nad něčím neustále nadáváme a když se dětí ve škole zeptají kdy byla druhá světová válka,nebo kdo byl 1.český prezident tak jen kroutí hlavou.Žijí si svůj svět a na to co bylo nechtějí myslet.Ono je to vůbec nezajímá,mají spíše problém kdy vyšla nová hra na počítač,kdy bude diskoška,jedu na party a dejte mi pokoj.Připadám si jako neandrtálec,protože když synovi něco vysvětluju tak na mně hledí jako bych spadla z višně.A přitom lidského utrpení muselo být tolik,abychom tedˇ žili jak žijeme a někteří lidé si toho neváží.Přeji všem krásný den.
Moc díky za článek. Poslední dobou se mi zdá, že se na hrůzy války zapomíná. Myslím, že by se dětem mělo připomínat, že mír a svoboda vůbec není samozřejmost. Když vidím snahy některých „skupin“ zkreslovat skutečnost a bagatelizovat lidské utrpení, chce se mi brečet. Moc by se mi líbilo, kdyby se děti o válce mohly dozvědět v besedě přímo od pamětníka třeba ve škole v rámci dějepisu. Moc Vás obdivuji a děkuji Vám.