Archiv diskuzí

havroška
20.5.2008 v 23:39

Jejda.asi by to chtělo “odevzdat“děti a společně si někam vyrazit!!!!Mám 20-ti měsíční dvojčata a někdy mám pocit,že sednu do auta(SAMA) a pojedu a pojedu,prostě daleko.Mám ještě syna v učení,ten není zrovna bez problémů,manžel nemá moc času,buď je v práci,nebo dělá něco na baráčku,Babičky nechtějí hlídat,tak jsem na ně většinou sama.Měsíc to třeba jde a pak dojdou baterky!jenže co mám dělat.Tak večer bulím do polštáře,protože manžel se mnou nekomunikuje.Je hodný,ale moc toho nenamluví….Je tak trochu podivín!Docela bych uvítala nějakou poradnu,ale co s dětmi.Jedno by určitě někdo pohlídal,ale dvě!?Pořád od lídí poslouchám:“To musí být,ale práce“Je,jenže my s ní nikdo nepomůže.Už mě nebaví lidem opakovat,že dvě děti nejsou jedno.Nevím,co byh jiného na to měla odpovědět.
Ale dost stěžování.Děti jsou přece krása a někdo se jim musí věnovat a i ty “depky“překonat.Užívejte si dětí,dokud jsou malé,protože se říká:MALÉ DĚTI PIJÍ MLÍKO A VELKÉ DĚTI PIJÍ KREV!“
Radka

Nejsem v tom sama!!! I když jsem na mateřské od ledna 2002 a už pomalu rok jsem s holkama(2002 a 2005)sama. Tatínek si je bere jednou za 14 dní a většinou je vrátí s nějakým dárkem. Před 14 dny to byly horečky, tentokrát blinkání. Moje rodina bydlí v jiném městě, takže jsem na to sama. Být zavřená už třetí týden v bytě… co mám povídat. Víte, jaká je to slast, když mně pošťačka přiveze doporučený dopis. Hurá! Někdo dospělý na mně promluvil.

Vidím, že na tom sme všecky podobně. Když nemarodí děti, tak něco leze na nás a to je pak ještě horší je zabavit. Taky sem asi druhý týden mimo. Ale na víkend jedem za tetama a babičkou a dědou takže si snad psychicky trochu odpočnu.
Manžel je naštěstí super, ale má bohužel dost práce. Někdy se dokonce dělíme. On příjde z práce a protože dělá návrhy (koupelny a obklady) a já dělala návrhy kuchyní (což je skoro podobné) tak si de hrát s malým a já dělám jeho práci. To si fakt vyčistím hlavu a nepřipadám si tak odstrčeně. Jinak tu na vesnici fakt nic není. A než se člověk ráno nabalí, aby se na oběd vrátil aby mohl malý spinkat ve svém, do takové honičky se mi nechce. To se radši couráme po dědině. Trošku závidím těm mateřským centrům a těm možnostem města. Ale na druhou stranu není nad to jít si sednout na zahradu kde se malý vyřádí na písku a s autama a na zahrádce atd. Prostě mi tu připadá bezpečněji.

Mirkali
5.2.2008 v 21:45

Ahoj nessy!
Tak já jsem na tom od října psychicky dost podobně jako Ty. Byly jsme s Evičkou (3 roky) zvyklé pořád někde běhat. Snažila jsem se pro ní najít i mateřská centra, protože má moc ráda děti. Bohužel mě od října až do půlky prosince trápily těhotenské nevolnosti, takže malá byla nucená být se mnou doma (maximálně cesta na malý nákup). No a těsně před Vánocema jsem začala mít kašel a potýkala jsem se s tím až skoro do konce ledna. Teď má malá rýmu, a protože trpíme na laryngitidy, tak musíme být doma. Nemůžeme se ani stýkat s kamarádkama a jejijch dětma , protože jedna moje kamarádka začala pracovat a ostatní jsou střídavě nemocní. Tak mi chybí to popovídání a cítím, že jsem někdy dost protivná. Evička trochu víc zlobí.Najednu stranu jí chápu- nudí se, chybí jí děti, ale na druhou stranu mě to někdy pěkně vytáčí.Pak mám dost výčitky, že jsem na malou vyjela.
Bohužel máš velkou výhodu, že Ti pomůže babička a malého pohlídá. To u nás zatím nehrozí.
Naopak moje máma mi nabídla, že až se nám narodí druhé miminko, tak by k nám přijela a pomohla, ale sama by se v Praze bála, tak by s ní přijela moje mladší sestra se svým 4 letým synem. Nejdřív jsem o tom moc nepřemýšlela. Ale pak jsem si představila, jak třeba budu v porodnici, manžel přijde z práce a synovec tu bude lítat po bytě, pak se na něho vrhne s povídáním moje máma..Navíc až se vrátím s porodnice by mi opravdu stačil doma navíc jen jeden člověk.
Když jsem mamce řekla, že se mi to nelíbí, že buď přijede sama nebo nic, skoro se urazila a pronesla, že už není nejmladší (56 let),co kdyby se s ní něco stalo…No u tchýně nevím, obávám se aby svou přítomnost nepodmiňovala přítomností tchána…
Tak jen tiše závidím sousedce, které hlídají malou přes víkend babičky nebo rodiče jiné sousedky, kteří jsou už v pokročilém věku a pomáhají jak se dá…
Je fakt, že mi bydlíme v Praze a naši rodiče v jižních Čechách, takže tu nemůžou být pořád.
Tak mi nezbývá než hledat „nějakou náhradní babičku“….

nessy
5.2.2008 v 13:41

Tak syn chodí spát k babičce(mojí mámě) už od 10 -ti měsíců.Jednak kvůli tomu,že už jsem potřebovala oddech(měl koliky snad až do 8 měsíců)pak taky kvůli mé operaci kolene,kterou jsem měla o 2 měsíce později(chtěla jsem vědět,jestli u babičky v klidu vydrží)a pak taky kvůli tomu,že mamka by si ho nejraději brala k sobě na hlídání už od miminka:-)) chodil k ní 1-2x do měsíce spinkat + občas na pár hodin přes den,když jsem potřebovala oddechnout,nebo vyřídit,úřady,doktory,rehabilitaci,…Teď mu budou v červnu 3 roky a asi od 2 let,nevydrží u mamky přes noc,přes den je to v klidu,ale spát tam nechce.Tak ho nijak nenutím a čekám,že ho to přejde a zase tam bude spinkat rád.A to dokonce,když máme třeba přijede jen na návštěvu,hned si balí věci,že k ní jede spinkat,ale jak pak přijde večer,chce za maminkou:-)naštěstí bydlíme od sebe 5 min.autem

Pavlinkav
5.2.2008 v 13:22

Ojojoj, tak to já jsem tady výstavní krkavčí matka:oDDD Poprvé spala malá s babičkou, když jí bylo asi 15 měsíců – neplánovaně jsme museli zůstat na noc v Praze, visela jsem na telefonu a byla nervózní. Takové ty hlídačky na večer, když jdeme do kina, divadla, to ani neberu, buď moje mamka nebo tchán hlídají. No a když bylo malé 20 měsíců, tak jsem byla na týden ve Francii zpívat. Brečela jsem v autobuse asi po Moravní most (Karamela ví – cca 3 minuty:oD od baráku), pak jsem utřela slzu, vytahla knížku a celý týden si parádně užila. Nervozni už jsem nebyla, věděla jsem, že to zvládnou, s manželem jsem telefonovala zhruba každý druhý den.
No a teď se chystáme cca za měsíc na hory, tak bude malá u našich a na střídačku u tchánů.

Je fakt, že na mě ponorka občas leze, ale každý týden v pondělí vypadnu z baráku do sboru, takže mám aspoň ty dvě hoďky oraz, občas mi to fakt dost pomůže.

karamela
5.2.2008 v 12:41

No náš drahoušek taky není hlídané dítko:-)) byl poprvé loni v prosinci a teď půjde na konci února…manža slaví 30tiny:-)))) máme zamluvený sklépek. Babi pohlídá ráda,ale nebylo to zatím nutné. O tchánech se radši zmiňovat nebudu:-)))))

vicikovka
5.2.2008 v 11:30

Naše malá by i u dědy s babičkou spala (někdy si to sama domluví), ale oni se nějak často nechtějí dát :-))). Mají ještě jednu starší vnučku (skoro 10 let) a o tu už se starat nemusí, takže je u nich pečená vařená. Obě mít nemohou, prý by to nezvládli…blbá výmluva, ale přeci jim nebudu malou nutit :-/.

Ájík
5.2.2008 v 9:53

Tak se dívám, že jsme na tom všechny stejně, aspoň ve srovnání s některými známými, kteří cpou děti babičkám skoro každý víkend, aby se jich zbavili… šílený. Naši kluci taky spali sami bez nás jen když byli na táboře nebo s dědou na chalupě… No a když jsme jeli rodit, ale to u posledního už byl děda u nás. A Davídek s Jeňulou vlastně ještě bez nás nespali…:) Ale tuším, že až to nastane, bude to taky větší problém pro mě než pro ně…

Jarmuschka
4.2.2008 v 23:23

Peťko,
já taky nechtěla holky pustit a byla jsem od nich přes noc poprvé a na dlouhou dobu naposledy, když jsme měli sraz z VŠ.
Ale co jsem nastoupila do práce, už jsem si naplánovala jednu služebku (já ji plánovala jednu noc pryč, nakonec se z toho vyrbily noci dvě). A párkrát už holky byly jen s tatínkem samy u babičky. (A teď teda v nemocnici – ale aspoň usínaly v mé přítomnosti…)
Ale tak nějak to přišlo až s tím mým nástupem do práce. A mám pocit, že to osamostatnění možná potřebuju víc já, než holky.