Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Když člověk přivede na svět dítě, o kterém ví, že bude postižené a nechce se o něj starat
Nepíšu nemůže, to je jiná, píšu NECHCE
Je to reakce na diskuzi Láska k dětem
lnori
Budu citovat z jednoho článku o Grónsku a zvycích jeho obyvatel: “Pro společnost Inuitů – Eskymáků nebylo žádnou tragédií, když zemřela matka. Děti si ochotně rozebraly ostatní ženy a skutečně se k nim chovaly jako k vlastním. Tento zvyk se zachoval i v dnešní době, proto v Grónsku nenajdeme ani jeden dětský domov.“ Co k tomu dodat? Dnešní rodiče jsou moc sebestřední a pohodlní. Jak je snadné odnést dítě do domova, když se jim něco znelíbí. Jo, taky u nich není problém položit dítě do mrazu nebo hodit do vody, když se u něj zjistí vývojová nebo nějaká vada nebo není předpoklad, že by po porodu zůstalo na živu. To se s našima podmínkama srovnávat nedá, oni těžce pracují a nemají podmínky k tomu, aby se mohli o takové dítě 24 hodin denně starat. U nás taková péče není problém a přece spousta rodičů přivéde takové dítě na svět, potom se lekne, pozdě si uvědom, že na to nemá nesvy ani vnitřní sílu a dá takové dítě do domova.. proč to dítě nemají rádi, když je jejich vlastní? Všimli jste si? Grónská maminka zemřela, proto má její dítě sousedka, ne proto, že by se grónské mamince nechtělo o ně pečovat..
Danniella
Lnori, chápu, co jsi tím chtěla říci, ale otázka dětských domovů je na samostatnou diskuzi. Chodila jsem kdysi do jednoho na praxi a většina dětí bylo postižených, některé měly nemocné rodiče, za jednou holčičkou denně docházela maminka, která ji kvůli psychické poruše nemohla mít doma atd. Kromě toho jsem navštívila pár “ústavů“, stacionářů apod., kde byly děti (i dospělí) s takovým postižením, že vyžadovaly opravdu celodenní péči nebo minimálně dohled. Tam jsem pochopila, že není povinností rodičů zříci se celého života, práce, času na další děti atd. kvůli tomu, aby se trvale starali o takto postižené dítě. Možná to bude někomu znít bezcitně, ale když to člověk zažije, změní se hodně pohled na věc.
Děkuji.
Jsem ráda, že se mi podařilo protlačit myšlenky přes písmenka a řádky.
Tak je tu i veselo .)))
Padmé, nakonec se pod tebe musím podepsat i já. “Postižení“ jako “postižení“ a “diagnoza“ jako “diagnoza“, to mě vůbec nenapadlo a musím s tebou jedině souhlasit.
Ano, to už je něco jiného. Pro mě bylo nepředstavitelné, jak specialista vyšetří eskymácké miminko, které by matka evidentně nechala ne mrazu a řekne jí, že je schopno přežít, tak ať se stará. No absurdita. Takže vysvětleno.
Lien, pokud budeme mluvit o těch původních Eskymácích, kteří žijí starým způsobem života ve stanech (v létě) a v iglú (v zimě) a pokud by se striktně dodržovala ta výše zmíněná pravidla – takto nemocné miminko (jak jsem psala jako příklad) by u nich nemělo šanci na přežití – kdežto s péčí u nás ano. Mínila jsem to jako srovnání (přirovnání).
Není “postižení“, jako “postižení“ a není “diagnoza“, jako “diagnoza“. Tím mám na mysli: to, co na jednom místě může být neřešitelné, na druhém místě může mít řešení. Stejně tak jako je obrovský rozdíl starat se o postižené (nemohoucí) dítě, kterému jsou dva roky, a o dítě, kterému je patnáct (a váží 50 kg).
Tak… snad se mi to teď podařilo trochu lépe…
No Padmé, vzpamatovávala jsem se půl dne, ale představa specialisty (i pro mě je to ten, kterého popisuješ), jak jde poučovat eskymáky, je vlastně docela zábavná. Nic ve zlém, ani jsem reagovat nechtěla, ale když mě to nepustilo za celé odpoledne, tak jsem musela. Teď už se mi ulevilo, takže až tak hrozný ten šok nebyl. K doktoru s tím určitě nepojedu. :o)) A jak píšeš, nikdy člověk nepobere přesně to, co ten druhý píše.
Lien, samozřejmě že máme zkreslený pohled na jejich život (Eskymáků), známe to pouze z knížek, časopisů a TV. Takže ta realita bude trochu jiná… A pro nás (tedy alespoň pro mě) hodně vzdálená.
Specialistou jsem úplně konkrétně měla na mysli kardiochirurga, který dokáže dítěti s vrozenou srdeční vadou pomoci, přesnou diagnozu určí s pomocí nejnovějších přístrojů, zařízení a technologií a poté umí navrátit miminku nejen zdraví, ale i život.
V tamních podmínkách …. ani to nechci dopsat… jak by to dopadlo…
Lien, jen doufám a věřím, že ten šok z mých slov není tak zlý, to by mě mrzelo. Mohlo se stát, že jsem to myslela jinak, než to vyznělo…
Padmé, ty jsi mi úplně vyrazila dech.
Souhlasím s tebou ve všem, jen ten odstavec o eskymácích je podle mě zkreslený naším způsobem a vnímáním života. Určitě žádná maminka nepokládá dítě na mráz ráda, ale tam je to jistě otázka přežití (a to všech), kdyby si každá nechala dítě vyžadující neadekvátní péči, těžko by se mohla starat o děti zdravé, natož ještě cizí, takže celý ten perfektně fungující “systém“ by se zhroutil a za pár generací by pravděpodobně buď nebyli nebo byli národem lidí, kteří se o sebe bez pomoci nedokáží postarat.
No a poslední věta o specialistovi, to je pro mě šok. Takže nějaký západocivilizovaný tlučhuba, který se během pár let něco nabifloval nazpaměť z jakýchsi knih, by měl určovat lidem se zcela zjevně fungující moudrostí předků předávanou odnepaměti, jak mají nebo nemají žít? No to by chudáci dopadli.
Pročetla jsem si všechny příspěvky – už je toho tady požehnaně – a je zřejmé, že každá z nás má jiné životní zkušenosti (a jiný věk), tak jsme si to každá vyložila malinko jinak (to “zadání“ – mám na mysli: téma). Pokud bych to vnímala jako kritiku současného systému v osvojování či adopci dětí, musela bych napsat, že je to především o lidech a už méně o systému. Je to stejné jako u všeho ostatního (školství, zdravotnictví atd.), když se chce, cesta se vždycky najde. My tu u nás máme skvělé osazenstvo a adopci novorozeněte dokáží “zařídit“ během 6 měsíců (už mají i rekordní 3 měsíce). Vím, že to není tak všude a souhlasím s tím, že je to veliká škoda. Myslím si, že si každé maličké dítě zaslouží maminku a tatínka a určitě bude dítěti lépe u rodičů než v dětském domově.
Vezmu-li to z druhé strany – jako kritiku rodičů (“dnešní rodiče jsou moc sebestřední a pohodlní“) – nesouhlasím. Je to příliš obecné a plošné. To, že se takoví rodiče najdou, neznamená, že jsou takoví všichni. A to, že to někteří rodiče pod tlakem a pod vlivem okolností udělají, ještě neznamená, že jsou špatní nebo že je to kvůli pohodlnosti.
Eskymáci – ano, je úžasné a v podstatě dokonalé, v jak těsném společenství žijí a jak funguje “záskok“ či “adopce“. Tohle je určitě pro osiřelé dítě to nejlepší řešení. Souhlasím.
Ovšem na druhou stranu – nemohu své “ano“ připsat k tomu, že hodí dítě do vody či ho nechají na mrazu. To bychom se vrátili až do Sparty…
Kvalitní a samostatný život může vést i člověk s mírným handicapem, stejně tak mu může dopomoci lékařská věda či chirurgický zákrok, aby mohl svůj život naplno prožít. A jsem přesvědčená o tom, že člověk by měl využít všech svých poznatků, dovedností a schopností, které má, aby chránil či navracel zdraví nebo život… Položit dítě na mráz je pro mě příliš krutá představa a pochybuji o tom, že o tom rozhoduje specialista…
Určitě je to téma obšírné a není jednoduché na to odpovědět.
ještě mě tak napadlo,že tady probíráme postižené děti versus potrat,ale i v Gronsku dle výše psaného mají šanci na přežití jen zdraví silní jedinci.ty nemocné rovnou položí do mrazu.nemyslím si,že by byl u nás takový problém postarat se o dítě třeba sourozence,dobré kamarádky,ale možná opravdu spíše o zdravé dítě.ale zase je tu nějaká legislativa a byrokracie…
Lnori, já v podstatě nad tím přemýšlím od chvilky, cos to sem napsala, furt jsem chtěla odepsat, ale nestíhám a pak se to tu zvrhlo v debatu – co kdyby:-)))
A chtěla jsem ti taky moc poděkovat, to je opravdu téma k zamyšlení…