Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
bojacne a stydlive dite
Dobry den,
mam 2,5 leteho syna. Je velice hodny, poslusny, komunikativni a stale vesely kluk. Jen je velice citlivy a hlavne co me trapi, velice se boji cizich lidi a hlavne deti. Takovou povahu ma uz od miminka, byl stale velmi fixovany na me, nejlepe mu bylo u me v naruci a k nikomu jinemu nechtel (snad jen k tatinkovi). Do kocarku se nikdo nemohl podivat, protoze kdyz videl cizi tvar, tak okamzite plakal. Dokonce i ma mamka, ke ktere jezdime casto ho nemohla vozit. Stale jsem si rikala, ze to vekem prejde, ale zda se mi to cim dal horsi. V cem se zlepsil je, ze uz se u babicek neboji. Manzel ma velkou rodinu, kam jezdime take pomerne casto a tam se chova stejne vesele a komunikativne jako doma, idkyz samozrejme, kdyz jsem nablizku, tak vyzaduje hlavne me. Drive, kdyz jsem byla u me mamky, tak jsem spise musela tajnde odejit, protoze by me ven nepustil, ale ted uz jde i sam s babickou nebo radeji zustane sam s babickou doma. Ted dokonce hrozne nerad chodi ven.
S cim si nevim rady je ale ten jeho strach s deti a ostatnich lidi. Kdyz jdeme k nekomu na navstevu, tak ani za pul dne by se ode me nevzdalil snad ani na metr, stale sedi vedle me, musim ho brat sebou treba i na wc. Mam kamaradku, ke ktere chodim docela casto, ma dve deti, kluka stareho jak je muj syn. Byla jsem tam asi pred tydnem a za celou dobu navstevy na me klecel zaveseny kolem krku, ani se neodvazil podivat do prostoru. Vcera k nam dojela take navsteva se dvemi holcickami a to byl pro nej takovy stres. Myslela jsem, ze ho to treba za hodinu prejde, ale celou dobu byl u me v naruci, zase poveseny na krku, ani se nechtel podivat na jeho pohadku, nemohla jsem ho otocit ani na klin, aby koukal do prostoru. Druhy den rano jsem ho nemohla dostat z loznice ven, kdyz slysel, ze jeste neodjeli a radeji tam zustal hodinu a pul sam se svou oblibenou hrackou, idkyz se mnou a u babicek stale vyzaduje nasi pozornost a neco nam povida. Az kdyz jsem ho vzala ven, tak se opakoval stejny scenar – zaveseny mi na krku ani jsem ho nemohla postavit na chvili na zem. Jednou se z niceho nic rozbrecel, ze chce se mnou do loznice a potom, kdyz jedna z holcicek zacala plakat. Plac jinych deti ho vetsinou take rozplace.
Ja opravdu nevim, jak ho „otrkat“ nebo jestli neco delam spatne. Hodne lidi rika, ze jsem na nej moc hodna, ze ho tim jakoby rozmazluji. Jenze kdyz ja vidim, ze je opravdu ve velkem stresu, ze chudak bojuje sam se sebou, tak ho jeste nechci nasilim tlacit k nekomu do naruce. Ja s nim ani nemuzu na detska hriste, piskoviste, protoze se proste tech deti boji a stejne se ode me nevzdali ani pul metru. Kdyz jsem ho vzala do detskeho centra na hratky, kde bylo jen pet deti, tak chtel stale pryc, stale na wc (to jsem tak vicitila, ze tam se mnou utika z neprijemneho prostredi), a byl to pro nej stres a stale na me visel a rikal mami dom, kdyz jdeme kolem te budovy, tak ukazuje, ze tam ne. Nebo napr.v nakupnim centru jsme ho dali do hraciho autobusu pro deti, tam byl stastny, hral si, maval z okynka. Pak tam za nim vlezl jeste mensi chlapecek, tak jsem na nej mavala dal a cekala co udela. Kdyz ho zpozoroval, tak az zrudl, potichu spitl, ze chce ven a pak se hystericky rozplakal a chtel vylezt okenkem. Pracne jsme ho potom vytahovali ven, a plakal snad jeste ctvrt hodiny.
Opravdu nevim, kde hledat pricinu. S manzelem mame pekny vztah, venuje se mu kazdy vecer, koupe ho, hraji si spolu, babicky, dedu a tety ma rad a rad k nim jezdi, nikdy zadne trauma neutrpel. Jen pohybove snad byl pomalejsi, zacal sedet a lezt az v roce, chodila jsem s nim na fyzioterapii, kam nas poslala nase doktorka. I fyzioterapeutka se me ptala, jestli neutrpel nejake trauma, ze tak fixovane dite na matku jeste nevidela, protoze jsem nemohla predvest jak se plazi nebo jak zacina chodit, protoze jsem ho nikdy nemohla od sebe odtrhnout.
Omlouvam se za tak dlouhe psani, ale snazila jsem se nastinit co nejvice situaci s nasim synem. Mohla byste mi prosim poradit, jak mu pomoci a jak se mam treba chovat ja, abych mu pomohla. Brzy bude mit jeste sourozence a to se bojim, ze se situace jeste zhorsi.
Mockrat dekuji
Dobrý den, omlouvám se, že se k tomuto dotazu vyjadřuji s takovým zpožděním. Je fajn, jak se to tu rozproudilo i beze mě :-). Moc krásné slova zde padla od vás všech. Já bych k tomu přidala jen moje vlastní postřehy. Když dítě setrvává příliš dlouho fixované na maminku, došlo nejspíše v jeho vývoji někde k záseku (není to porucha ani nemoc). Je to jen nějaký psychikcý blok, který to dítě třeba časem překoná – ale podle mě nemusíte čekat až bude starší, ale můžete mu pomoci už teď, když je malé. Čím dřív tím líp. Já bych určitě využila nějakou možnost „odbloku“ – EFT nebo kineziologie. Pokud je zatím tak malé, tak přes vás jako matku. To, co je podstatou dítěte – jeho přirozeností – to se tím nezmění, ale pokud je tam nějaká traumatická vzpomínka (třeba poporodní trama), můžete tak dítěti pomoci ji „uzdravit“ aby mohlo projevovat to, kdo je ve své podstatě. To, že se teď chová takto (bojácně,ustrašeně), třeba vůbec není jeho pravá podstata. Je to třeba jen reakce na to trauma. Jestli jste někdy slyšeli o posttraumatický syndromu, tak to může být něco podobného. Nechci vám to vnucovat, ale vzala bych to v potaz. Jinak platí všechno, co jste napsali tak krásně!
Dobrý den, uplně hltám zdejší debatu. Mám dceru 2 a třičtvrtě roku a chová se naprosto přesně jak píšete. Máme uplně stejné problémy i s okolím, které na nás nahlíží jak říkáte. Taky mě to semílá a nevím jak si poradit. Take bych nejraději nechala dceru žít svým stylem a nenutila ji , protože také vidím vždy ten krok zpět, prostě vše přesně jak píšete. Vím , že když jí nebudu nutit se otrkávat, tak bude v pohodě a jinak je velmi šikovná. Do školky ji přestně proto chci dát taky až od čtyř let. Má ještě mladší sestru, ta se takto nechová. Každá jsou uplně jiná. Moc děkuji za vaše rady tady, velmi mě inspirovali a dodaly chut bojovat dál… Človět to prostě potřebuje slyšet, že se vše překoná a že to třeba půjde i bez trápení.
Moc dekuji Marinado, budu Vas mit urcite na pameti 🙂
Jodaso, moc děkuji, Vaše reakce mě potěšila. Kdyby Vám někdy docházely síly, určitě se ozvěte (třeba do osobních vzkazů), moc ráda to s Vámi proberu. Vystihla jste to naprosto přesně – je to boj, který ale stojí za to.
Mila Marinado,
jeste jednou moc moc diky, ze jste si udelala cas a popsala Vase zkusenosti, moc me to potesilo a dodalo zase energii stat si za svym a nijak to radikalne neresit a pripravit se na budoucnost, ze to bude sice boj, ktery ale stoji za to.
Kdyz ctu o chovani Vasi dcerky, mam pocit, ze ctu o mem synovi 🙂 to je uplne presne, i s tou kavou, ze by Vam vylezla az na hlavu, o otrkavani, ze ho spise posune o krok zpet atd. atd. O pohledu cizich lidi (ze se treba ani ve skolce neoblekla), presne, syn je doma neobycejne sikovny a komunikativni, ale pred cizimi neudela beze me samozrejme vubec nic, protoze ma chudak co delat sam se sebou a vlastnim stresem.
Mockrat jeste jednou dekuji, budu Vas mit stale na pameti 🙂 do skolky ho chci dat az take ve 4 letech, coz i toto je boj s ostatnimi, kteri mi tvrdi, ze on prave skolku potrebuje na otrkani, ale ja myslim, ze rok v pohode s nama doma mu jen prospeje.
Dekuji a preji hodne radosti s dcerkou.
Jodaso, jste skvělá maminka, mně to trvalo mnohem dýl, než jsem začala dceru brát takovou, jaká je. Já nakonec nevydržela (taky do mě všichni ryli, ať jdu k psycholožce) a ve dvou a půl letech jsem s ní u psycholožky byla…Byla to skvělá paní, která dceru nechala půl hodiny na pokoji (dcera mi seděla na klíně) a povídala si jen se mnou. Po té půlhodině začala pomalinku komunikovat s dcerou a ona se jí nebála! Dodneška to nechápu. Když jsme odcházely z ordinace, paní na ní zavolala, ať za ní jde, že jí ještě něco ukáže, dcera se mě pustila a šla za ní. To bylo poprvé v životě. Psycholožka mi říkala, že má jiskru v oku, že to bude jednou pěkná ďáblice (což už se projevuje) a že je úplně OK, že problém mám já, když řeším, že je „jiná“. A že kontakt s dcerou navázat jde, takže je chyba těch ostatních, že to nedokážou (no přiznám se, že to se povedlo opravdu jen té psycholožce). Pak říkala, že když mi dcera jen sedí na klíně a nechá mě mluvit a nesnaží se na sebe upozornit, že je vše OK. Že prý jsou děti, které chtějí mít maminku jen pro sebe a brání jí, aby si mohla povídat s někým jiným, ale to že není náš případ. Ptala jsem se jí na recept, jak vycházet s dětma na pískovišti a ona mi na to říkala, že pískoviště a hřiště jsou hrozně náročné pro všechny a že jde o to nějak tohle období přežít. No a že si s dcerou mám na to pískoviště sednout a hrát si s ní. To už jsem ale měla vyzkoušené, že to nemá cenu, protože jakmile ke mně přišlo jiné dítě, dcera si hrát přestala a já pak stavěla bábovky s dětma z celého pískoviště a dcera to jen pozorovala. Tak prý to nevadí, protože stačí, že dcera vidí, že mi ty děti nic nedělají a že je normální si takhle dohromady hrát. Párkrát jsem to vydržela, ale spíš jsem si pak hrála se známýma dětma na návštěvě a dcera se pak občas po nějaké době přidala. Ale taky jsem návštěvy omezila na minimum, stejně jako Vy, protože jsem byla úplně vysílená a byly to i pro mě hrozné nervy, když jsem nemohla jít v klidu ani udělat kafe, protože dcera po mně šplhala nahoru snad až na hlavu – no to asi taky znáte 🙂 Pak mi ještě psycholožka říkala, že mám dceru každý týden nechat třeba na hodinu u sousedky nebo u kamarádky, ale to jsem vzdala, protože nikdo neměl náladu hlídat řvoucí dítě a mně bylo dcery líto. Pak ve 4 letech nastoupila do školky, no nebyla to teda procházka růžovou zahradou, byl to docela děs – všechny tři roky, ale babička jí vyzvedávala po obědě a ona to tam prostě nějak přežila – a vždycky měla k ruce nějakou věrnou kamarádku (děti jí mají od malička rády – čím víc před nima zdrahala, tím víc jí pronásledovaly 🙁 ). A pak nastoupila do 1.třídy a to nastal zlom, všechno se obrátilo k dobrému. Myslím, že prostě někdo vyzraje do kolektivu ve 3 letech a někdo třeba až mnohem později. Taky si myslím, že jí vyhovuje, že ve škole má své stálé místo. Do školky vždycky přišla a jak jsem jí tam nechala stát, tak tam byla. Učitelky si jí nevšímaly, tak jsem pak vždycky třeba vzala papír a tužku a posadila jsem jí aspoň ke stolku, aby měla nějakou zábavu a nestála tam jako tvrdé Y. taky mi učitelky nadávaly, že se dcera neumí ani obléknout atd., ale to není pravda, ona byla vždycky moc šikovná, ale když jí šoupnou do pidišatny, tak prostě není schopná se tam strkat s ostatníma a oblíkat se.
Jinak u dcery jsem měla dojem, že otrkávání (o které jsem se taky zezačátku snažila) jí spíš vždycky posunulo o krok vzad. Tak jsem se pak právě rozhodla, že otrkávání bude naostro až ve školce od 8-12hod (ani o minutu dýl 🙂 ) a zbytek že strávíme tak, aby byla spokojená – buď jsme si spolu hrály, nebo jsme šly někam na odlehlé místo, nejradši ke zvířatům.
Ještě si taky pamatuju, jak jsem jí v 5ti letech říkala, že jestli nechce mít žádné kamarády, že to nevadí, ale jestli jí nebude smutno? A ona mi říkala, že ne, že si chce hrát sama. A za rok už najednou kamarádky chtěla (a měla).
Moc Vám držím palce, opět jsem napsala román, chci Vás povzbudit, ale myslím, že Vy sama víte, co chcete dělat a Váš syn má kliku, mně to opravdu trvalo mnohem dýl, než jsem to pochopila. Mějte se krásně a přeji hodně radostí se synkem.
Jeee, koukam, ze ma reakce je jako „Anonymni“ – to se omlouvam.
Jodasa
Dobry den Marinado,
moc moc dekuji za Vasi reakci a jsem rada, ze jste se tak rozepsala 😉 opravdu mi to pomohlo cist, ze jste na tom byla stejne a ted je Vase dcerka spokojene ditko.
Ja prave synka tak beru jaky je a vychazim vstric jeho potrebam. Presne jak pisete, na hriste, kde jsou deti uz nechodime, ani do krouzku a navstevy jsme omezili na minimum. Radeji si skocim na kavu za kamaradkou sama a synka necham u babicky, kde se citi dobre. Jen prave to je ve me ten boj, ze nevim, zda ja delam dobre ho uplne temto situacim stranit, protoze si rikam, ze jednou bude muset nastoupit do skolky a proto bych ho mela precejen na detsky kolektiv nejak pomalicku pripravovat. Nebyl by to pak pro nej sileny stres, ktery by jej akorat vice zlomil? Ale pravda je, ze take na to nemam silu jej nekam mezi deti brat, protoze vidim, jaky stres mu to zpusobuje a napriklad u te kamaradky s detma, ke ktere chodime casto, se zda, ze misto zvykani si, ze je to pro nej vetsi stres nez drive.
A dekuji Meggi i za Vasi reakci. On je to proste muj vecny boj mezi mou intuici a rozumem. Intuici, ktera nasloucha synkovym potrebam a rozumem, ktery mi rika, ze bych ho precejen mela nejak se snazit otrkavat, aby pak ten vstup do zivota (tim hlavne myslim pak skolku) nemel o to vic tezsi??? A dalsi je boj s okolim – uz par lidi mi reklo, at jdu s maly k psychologovi, ale nevim, jestli by to melo nejaky smysl?
Prvne musim napsat-Marinado,velice si vazim toho,ze jsi se sem presto sverila,jen abys nekomu pomohla,cetla jsem to jednim dechem!!Smekam,jak smyslis atd..
Jeste drive,nez jsem precetla nazor marinady,tak se mi hlavou i v srdci,honilo to stejne,co marinada pise,a ikdyz ja mam vsechny 3deti jine,nez pisete vy dve,presto souhlasim,co marinada ucinila,delala bych to urcite svou intuici uplne stejne,jako ona,verim,z ano, a hned me u toho prvne napadlo,ze nejhorsi u tohodle je ten vecny boj s okolim,skolkou,lekari..
Skratka lepe bych to nenapsala,jako marinada..
A za sebe-kazde dite je original a budme „jen“stastni,ze je mame,ze jsou zdrave,a pokud je to nutne,tak budme klidne ty jedine,ktere je budeme „branit pred svetem“,chapat je,milovat je takove jake jsou…Tohle vsechno je sformuje,tohle vsechno si budou pamatovat,cely svuj zivot!A zadna „chyba“,okamzik,se neda vratit,opravit..
Neposlouchejte okoli..vy sve dite znate,znate ho nejlepe..
Marinada ma pravdu..
Vam preji vsechno dobre!
Meggii-Uk
Ještě jsem Vám chtěla napsat, že mě taky hodně lidí (včetně učitelek v MŠ) říkalo, že takové dítě ještě nikdy neviděli, atd.
Ale není to pravda, takových dětí je spousta (některé znám osobně – dali jsme se do kupy přes internet přes ty naše společné starosti s dětma) a prostě se k nim musí jen přistupovat jinak a to se lidem nechce, tak je hned hodí do škatulky „divných“. Právě nejdůležitější je podle mě nedovolit, aby si Váš syn začal díky takovým lidem divně připadat.
Milá Jodaso, sice jsem se zařekla, že už se nebudu vracet do minulosti a nikde o tom psát, ale z vás cítím přesně to zoufalství, kterým jsem si před lety procházela já. Moje dcera se chovala úplně stejně jako Váš synek. Pořád jsem hledala chybu v sobě a poslouchala rady ostatních, co bych měla dělat jinak a jak se s dcerou nemám párat a že jsem na ní hrozně měkká…Ale ona byla stejně jako Váš syn hodná, akorát se hrozně bála lidí a necítila se dobře v cizím prostředí. Jít s ní na hřiště nebo do dětského koutku bylo za trest pro nás pro obě. Gradovalo to zhruba ve třech letech a přesně v tu chvíli se ve mně něco zlomilo a začala jsem vycházet vstříc dcery potřebám. Místo na návštěvy jsme chodily na místa, kde bylo málo lidí (do lesa, do parku, našla jsem i hřiště, kde si mohla sama hrát, když někdo přišel, tak jsme se přesunuly jinam), a celkově jsem se snažila, aby byla šťastná i přes tu svou „originálnost“. Kdybych mohla vrátit čas, vyšla bych jí vstříc ještě víc. Dnes je dceři 11 let, pořád je „svá“. Ale je to fajn holka, milá, hodná, kamarádská, děti jí mají odjakživa rády, jsem na ní pyšná.
U vás to bude úplně stejné, jsem si jistá, i když Vy mi teď asi nevěříte (já taky nevěřila těm, co mi to povídali). Zkuste respektovat to, že Váš syn je takový, jaký je, nestyďte se za něj, každý holt nezapadá do průměru a on je prostě originál. Mně je Váš chlapeček moc sympatický, jak tak o něm píšete, tyhle děti, co zůstanou „sami sebou“ v každé situaci, jsou opravdové osobnosti.
Ještě jsem Vám chtěla napsat, že dcera se bála neznámých dětí…ale třeba po roce (někdy i po dvou letech) si na ně zvykla a najednou z nich byli kamarádi a strach přešel a už se nikdy nevrátil…ale stačilo, aby se k nim přidalo další dítě a byly jsme zase na začátku…
Moc Vám držím palce, Váš synek si na miminko určitě zvykne a bude skvělým bráškou! Mějte se krásně a netrapte se, máte doma prostě osobnost se vším všudy a jednou budete ráda, že nejde s davem jako většina ostatních přizpůsobivých dětí. A taky se omlouvám za román, stručněji to ale neumím 🙂