Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
odstrkování matky - 20mes.dite
Dobry den,zhruba od 16mesicu,zacala dcera velice lpet na otci.S otcem jsou si velice blizci(sve take zpusobilo, kdyz od jejiho cca pul roka do roka byl bez prace a pomahal mi se o ni starat-ovsem spis si hral, stale jsem kojila, uspavala,hrala si spis, ze byl s nami doma).Pote zacal chodit do prace, casto cestuje mimo CR a po navratu se ji snazi vse vynahradit,kde jsme nejspis udelali chybu, ze se ji venoval oddelene ode mne a ja se snazila si po tydnu bez pomoci odpocinout a spis sem je jen pozorovala.Od te doby dcera zacala touto situaci trpet. Od 16ti mesicu se vse zacalo zhorsovat. Velice si zacala oddelovat mne i otce. V pritomnosti nas obou preferuje jen otce, mne nechce. Nyni v 20ti mesicich se to jeste zhorsilo a zacala mne v jeho pritomnosti nasilneji odstrkovat a pokud se mne otec dotkne, zacne vyvadet. Kojila jsem do 15mesicu, dcera je od narozeni nespavec, jsem na MD a o dite se staram celodenne, babicky a dedy nemame v dosahu takze jsem matka na plny uvazek.Dite je velice ciperne, vyvojove motoricky od narozeni velice napred, nikdy oproti jinym detem nemela nasilne sklony ani co se tyce pujcovani hracek a apod. spis naopak. NErada se konfrontovala a je to velky smisek. Rada rozesmiva, ale take velka naruzivka, velice energicke a silne batole. V 4mesicich lozila po ctyrech, v 7mesicich chodila.Zhruba od 16ti mesicu zacly projevy vzteku – lehne si na zem a chce svoje, ale to mne moc nevadi, beru to jako vyvoj a pokud na ni nereflektuji tak ji to vzdy hned prejde.
Bohuzel uz jsem velice frustrovana touto situaci, obcas mam pocit, ze jsem v tomto vztahu navic. Pokud jsme samy tak se do dne az dvou vse uklidni a je velice mila, vyrovnana a spolu si to uzivame, po navratu otce jsem jako by navic. Nechce se ani pritulit apod.. Dost nevim jak ji v tom pomoci, protoze si myslim ze se musi hodne trapit a nevi sama jak tuto situaci resit. Dekuji velice za radu
Jště k té žárlivosti na jednoho z rodičů, to přesně dělal můj syn! Nesměli jsme se před ním sebe navzájem dotknout, hned byl mezi námi a taťku hrubě odstrkoval-v té době mu určitě nebyly ani 2 roky-to se mu měl právě narodit sourozenec a já si říkala, jak to zvládne, když vyvádí jen kvůli taťkovi. Ale pak nějak žárlit na tat´ku přestal a cítila jsem, že žárli na mě-ale možná to bylo tak, že žárlil na sestřičku, ale své trauma si vybíjel vůči mé osobě (možná tehdy vzal taťku více na vědomí), nikoli vůči sestřičce. Ty rodinné vztahy jsou prostě často komplikované, ale myslím, že jsme to snad zvládli a že mezi sebou máme dobré vztahy, že nějak ustojíme i tu pubertu, či jiné obtížné věci.
Ahoj, je to jen určitá vývojová fáze, zažila jsem to z obou stran-možná proto jsme se s tím s manželem dokázali více vyrovnat, protože je to opravdu těžké zvládnout odmítnutí od dítěte, které milujete a s láskou jste o něj vždy pečovali, nosili pod srdcem, i na srdci v šátku (to píšu tedy z mého pohledu)…
Byla jsem jak osoba, na které dítě lpělo a tatínek na něj nemohl ani sáhnout, pokud jsem tam byla já-to dělal prvorozený syn, druhorozená dcera nám to vynahradila tím, že a pokud byl doma taťka, tak jsem ji nemohla ani obléknout a přebalit,pochovat na klíně (začalo to asi v tom samém období, jako u Vás) vše vyžadovala od tatínka.
Děti se vztekaly takovým způsobem, že pokud to neudělal ten správný a přítomný, nebylo proveditelné onu činnost vůbec vykonat. Když jsem s dcerou byla sama, tak v pohodě, žádný větší problém mezi námi nevznikal, normálně se nechala chovat i další věci.
Abychom se vyhli tomu, že dítě si věci bude vyvztekávat, což mě osobně se vůbec nelíbí, raději jsme pak s manželem oné situaci předcházeli, že prostě o malou se automaticky staral manžel a já se automaticky starala o syna, pokud jsme byli doma oba-takto to fungovalo dobře. Děti z toho vyrostly, myslím v těch 3 letech, se ke mě opět chodila dcera mazlit a td.., i když tam byl taťka-to samé u kluka a prostě vše se urovnalo.
U nás to asi také bylo umocněno tím, že v tu dobu byla fin. krize a tátu jsme měli celé týdny doma a snad i tím, že prvorozený stále tíhnul ke mě, ač jsem se snažila to vyrovnávat-asi to dítě stejně vycítí, že v náruči tatínka je přeci jen nějak více volno.
Také ty dcery už takto maličké mají více tendenci tíhnout k tatínkům a tatínkové k dcerám (dcery si už jako malé tatínky omotávají kolem prstu :-)), zvlášť´, pokud jsou více doma, tak se to podle mě může projevit opravdu hodně.
I v sobě to cítím, že je to prostě jiné-vztah matka dcera x matka-syn, otec dcera x otec syn. Ne horší, ne lepší, ale jiné. Určitě to souvisí i s naší sexualitou. Prostě jakási přitažlivost mezi opačným pohlavím funguje i mezi rodičem a dítětem.
Druhá dcera-3. v pořadí je zrovna v tom věku, ale ta je tak nějak v pohodě, je vyrovnaná, zatím nás bere oba naprosto v pohodě (ač byl taťka v inkriminovanou dobu také pár měsíců s námi doma), nevím, jestli to je tím, že u nikoho z nás už není úplně „volno“-ona má ale i sourozence (už jsou větší), myslím, že tíhne více ke staršímu bráchovi a on tíhne víc k ní, než k její starší sestřičce-zatím, uvidíme, jak se to bude vyvíjet :-D.
Lalien, hlavně se drž a nezanevři na svou dceru, ona se k Tobě vrátí, ale nikdy už ji nebudeš mít celou pro sebe (jak to snad zažíváme my maminky s miminky), bude mít taťku, kterého bude milovat jako svého budoucího partnera a pak přijde přítel a její manžel a prostě mezi Vámi bude v jednom kuse nějaký chlap.
souhlasím, měli jsme něco podobného, docela dlouhé období jsem jako máma byla staršímu synovi doslova ukradená – všechno musel dělat táta a bylo to přesně tím, co píše paní magistra – táta skákal, jak on píská, kdežto máma přísně vychovávala. Navíc jsem potřebovala zvládat hysterické záchvaty neuvěřitelně silného vzteku, na které platila jen přísnost (domlouváním se to jen zhoršovalo). Dost jsme o tom diskutovali s tátou, a on svůj přístup trochu změnil, stal se o něco málo přísnějším, nicméně vztah se změnil mnohem později v době, kdy jsme čekali druhého syna, ovšem ve své „přísné“ výchově jsem nepolevila. A následky? Teď ve 4,5 letech mě poslechne na slovo, když něco přikáže táta, jako by házel hrách na zeď. Vydržte, určitě se to změní a opravdu se tím nenechte odradit. Vím, je to těžké, taky jsem si to několikrát obrečela. Přeji pevné nervy.
Dobrý den, co vaši dcerku vede k tomu, že odmítá vás, je opravdu těžké rozpoznat. Ale jestliže je chytrá, jak píšete, cítí, že táta = hraní a žádné povinnosti a vy = příkazy, zákazy, pravidla. Může být chytrá a mít sklony k „panovačnosti, ovládání“. V žádném případě jí ale neustupujte. Když se rozhodnete, že jí např. zavážete boty a ona začne ječet, že chce, aby to udělal tatínek, nenechte se odstrčit a rázně řekněte, že to teď uděláte vy a hotovo. Manžel by vás měl podpořit a říct jí, že je to v pořádku když řve, ale že ty boty zaváže maminka. Prostě by vás před ní měl podpořit a neustupovat jí. Časem by to opravdu mohlo přejít ve velmi nepříjemné a těžko zvládnutelné chování. Děti chytré, inteligentní se velmi rychle zorientují v rodinné situaci, poznají slabiny a ví kde a kdy mají co udělat, aby bylo po jejich. Všechno co děláme ve výchově se nemusí nutně dětem líbit, ale je dobré na tom trvat a dělat vše s láskou a pochopením i pro pocity dítěte. Nebuďte z toho nyní smutná. Určitě děláte to nejlepší, co umíte! Pokud se necítíte jistá s některými výchovnými postupy, najděte si nějakou dobrou poradnu pro rodinu a nechejte si poradit,jak postupovat, aby se tato situace ještě neprohlubovala. Musíte zůstat silná a sebevědomá. Dcera to časem ocení a bude si vás za to vážit. Naopak když se ve svém smutku necháte odstrčit do kouta, bude vás pak odmítat i z jiných důvodů než jen její současný dětský „rozmar“. Přeji hodně sil!