Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzdorovitost
Dobrý večer, mám dvouletého syna. Poslední dobou se nám na procházkách stává, že syn prostě odmítne jít dál, napřahuje ručičky a chce pořád nosit. Když jej vezmu na ruku, není problém, ale jakmile to odmítnu, začne se vztekat a válet po zemi. Únavou to určitě není, protože chodíme jen kousek a navíc doma vždy ožije a je zase v pořádku. Děkuju za radu.
ja som si s malou vzdycky urcil neake najskor blizke body po ktore tapala sama, a potom som si ju kusok zobral. No a vzdialenosti sa pomalicky predlzovaly a ucily mse sa pri tom aj spusty inych veci …..
ja som si s malou vzdycky urcil neake najskor blizke body po ktore tapala sama, a potom som si ju kusok zobral. No a vzdialenosti sa pomalicky predlzovaly a ucily mse sa pri tom aj spusty inych veci …..
Dobrý den, předchozí odpověď je myslím velmi trefná. dítě chce jen být u vás, ve vaší blízkosti. Někdy je třeba ukázat tu vzdálenost ú)pokud je vidět, kam jdete), aby syn viděl, že to není tak daleko, nebo si dávat závody, zkrátka ho motivovat. Těm záchvatům můžete předcházet tím, že nebudete říkat, „nevezmu si tě do náruče“, ale řeknete, třeba „no, to by bylo fajn, moc ráda bych si tě vzala, ale bolely by mě zádíčka“ apod. Zkuste vyjádřit dobrou vůli, to, že ho máte ráda, pomazlit se a zahrát si třeba hru – kdo uvidí prvního broučka, nebo nějaké jiné zvíře. Držím palce. Určitě se to s věkem srovná!
Malá mi toto taky dělala, buť to bylo tím, že jí ten den bolelo bříško, ( když jsme došli domů, tak pak kakala), nebo prostě se chtěla jen chovat a chtěla mojí blízkost. Vždy jsem si k ní přidřepla, pomazlila se s ní a na chvilku si s ní povídala. Vysvětlovala jsem jí, že teď jí nemohu vzít, že mě bolí záda, hodně si s ní povídám a říkám jí, támhle je chodníček a poťapeme tam po obrubníku, támhle kousek je díra kterou přeskočíme, tamhle kousek zase leze šnek a tamhle rostou kytičky a podobně. Postupně se ty délky chození s věkem prodlužují, ale musím ji vždy nějak motivovat. Vezmu jí do náručí, jen když opravdu spěchám a nebo vidím, že má nějaké bolení. Teď už je to mnohem lepší. Moji starší jsem pak motivovala při už dlouhých procházkách pohádkami a jedna z nich, když už jsem toho měla opravdu plné kecky byla vymyšlená: o holčičce, která tak dlouho nepoužívala nohy, až se jí skoro ztratili a když si potřebovala jít hrát, tak jí neposlouchali a tak je pak začala zase používat a nožičky jí zase narostli a byli jako dřív.Od té doby mi neprotestovala, jen jsme museli celou dobu si o něčem povídat a nebo hrát slovní hry 🙂
Zkuste se vžít do toho malého dítěte, pro něj je vše venku jako velká dálka a a někdy i třeba dost nudná.