Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzdorovitost nebo žárlivost u 4letého synka
Dobrý den, touto formou jsem se již docela zoufalá obrátila na vaši poradnu a za odpověď předem velice děkuji.
Náš syn byl od narození živé, ale spokojené miminko, s manželem jsme se mu velice věnovali. Když mu bylo 3 a půl, narodila se sestřička. Po dvou měsících nastoupil do školky, pouze do 12 h. Ve školce plakal, nechtěl tam, ale učitelka mi později řekla, že jak odejdu, je v pohodě, že máme vydržet, že jenom „zkouší“ .Poté ovšem býval hodně nemocný, takže cený rok byl spíše více doma než ve školce. Teď jsou prázdniny a tak je syn se mnou doma. Dcerka je hodná, hrajeme si spolu věčně na zemi, když spí, postarám se o domácnost. Jenže syn na sebe pořád tak upozorňuje, že už je to neúnosné. Nejdříve začal počurávat záchod, něk¨dy i zem, nechápali jsme proč, nechtěli jsme si připustit, že by to dělal naschvál, ale zkusili jsme ho nenápadně sledovat a vážně to dělal schválně, někdy i zem, odpadkový koš…po nějakém čase to naštěstí ustalo, ale najednou chtěl, aby někdo chodil na záchod s ním, že sám tak nebude. Vyhověli jsme mu, ale časem se to stalo neúnosné, jak si to vynucoval, vztekal se, takže jsme to s pláčem utnuli. Pak začlo kousání nehtů. Já si nechtěla připustit, že by to dělal naschvál, myslela jsem si, že to snad někde okoukal, kolikrát měl prstíky až od krve, nepomohlo trestání, domlouvání, nic, dělal to hlavně abysme ho viděli, takže nám začlo docházet, že to je schválně. Celkem to trvalo asi 3 měsíce. Poté si začal strkat prstíky do krku, prostě si stoupl přede mě, strčil si tam prstík až ho to nadavovalo a někdy začal i plakat. Řekla jsem „nedělej to, proč to děláš“ ale odpověděl, že neví. To už jsem byla docela zoufalá, proč toto všechno dělá, protože jsme se mu pořád věnovali, pořád zůstal s námi v ložnici, chodíme s ním spát, čteme mu pohádku, povídáme si, hrajeme si, manžel ho vezme třeba na výlet na motorky atd…
Někdy to udělá ještě teď, ale už málo. Poté začal ubližovat našemu pejskovi, který je s námi v bytě. To dělal když byl miminko, ale to neměl rozum a později to přestalo, najednou teď do ní cíleně kope, nebo bouchá a já vůbec nevím, jak to řešit, vysvětluji mu, že jí udělá bolest, že ho může v obraně kousnout, ale on nic, udělá to stejně zase. Dokonce už při tomto dostal vařečkou, myslím, že v tomto momentě už nám začla hodně s manželem docházet trpělivost a možná i pod nátlakem okolí „máte ho hned lísknout“ přistoupili i ktéto variantě, ale pro mě bolestivé, nesnáším, když se děti bijí…Teď prostě dělá syn všechno proto, aby nás rozzlobil. Neposlouchá, začal mluvit sprostě (pochytil ve školce, ale používá až nyní) vše dělá na protest. Mě to hrozně vysiluje. Když mu nachystám barvy, že chce zrovna malovat, vydrží 3 minuty, pak zase něco jiného. V současné době si nedokáže vůbec hrát sám. Párkrát i něco hodil po sestřičce. Vždy slíbíže už to neudělá, ale druhý den vše nanovo.
Těsně před prázdninami mi jeho učitelka říkala, že je velice chytrý a uvědomělý, ale do kolektivu zatím neprůbojný. Já jsem už zoufalá, přijde mi, že vše, co uděláme, je špatně. Když s ním usínám, říkám mu, jak ho mám ráda, jak jsem ráda, že ho mám…jak byl taky takové miminko jak sestřička…Ale stejně ráno vstane a začne vše nanovo. Protest při snídani, zlobení, kopnutí do psa…Z vašich odpovědí jsem si četla, že je důležité trpělivost, jenom nevím, když už to trvá rok, jak to mám vydržet…Připadám si jako špatná máma, nebo nevím…vše se ve mě pere. Manžel je samozřejmě přísnější, syna třeba zavře do pokoje, ale to jsou pro mě pak hrozná muka poslouchat to plakání…Jak z toho ven, co děláme špatně? říkám si, kdy to asi zkončí, ale zároveň mám strach, co vymyslí zase. Snažím se jezdit s dětmi na výlety…Dnes jsem mu utrhla kytičku, dávám mu jí s pusou, říkám mu jak ho mám ráda a on ji hodil na zem a rozdupal, já na to nijak nereagovala ale on začla hrozně brečet a ještě doma strašně plakal a vztekal se že chce kytičku…prostě už ho ani já nechápu. Omluvte moje zmatečné psaní, jsem již z toho vážně psychycky vyčerpaná, moc děkuji za každou radu.
Ivano smekám a držím palce.
Dobrý den, slíbila jsem, že napíši, jak probíhala kineziologie s naším synem. Velice spolupracoval, bral to tak, že jede na mluvení a tak byl v pohodě. Kinezioložka nám od počátku tvrdila, že to není v žárlivosti, broblém musí být jinde. Kdo to někdy absolvoval, ví, jak je těžké popisovat kineziologii, ale pokusím se. Náš syn si uložil blok z doby, kdy mu byly tři a půl roku, ještě než se narodila dcera. Byl u babičky, kde si děti hrály a nachomítli se k ostré pile, chtěly ji zapnout, přičemž syn jen přihlížel. Měl hrozný strach, že se něco stane a zároveň neuměl zasáhnout. Nakonec se objevila babička a syn byl potrestán. Z tohoto zážitku si uložil především pocit nebezpečí, strachu, ale také ukřivděnosti a uraženosti, on přece nic neprovedl. Vysvětlila nám, že tento zážitek se mu vracel v různých a to většinou těch složitějších situacích, například příchod dcerky, nebo nástup do školky, kdy jak víte – jsem už psala, že to bylo pro nás vždy náročné období. Neumí popsat své chování a zároveň je přecitlivělý…Řešili jsme i teď s nástupem do školky ranní nechuť, plakal, téměř v šesti letech, že tam nechce a chce být se mnou doma. Teprve tam řekl kinezioložce, že ho dva kluci ve školce neustále odstrkují, nehctějí si s ním hrát a posmívají se mu a jak je z toho nešťstný. Zkrátka vše do sebe nějak zapadá. Kinezioložka s ním pracovala a bylo to velice zajímavé pozorování, byli jsme u toho oba s manželem a opravdu kdo nezažije, těžko porozumí, co tu píši.
Asi tři dy po sezení měl syn potřebu neustále za mnou chodit, velice intenzivně se chtěl mazlit, říkal mi jak mě mám rád. Když se ho třeba někdo zeptal kde byl a co tam dělal, nechtěl o tom mluvit.
Je to měsíc, co jsme tam byli a lecos se zlepšilo, hlavně do školky už jsme nechodili s pláčem, jako když utne. Horší je, že syn je neustále nemocný. Má oslabené průdušky, odchodí týden mezi nachlazenými dětmi a pak je dva týdny doma. To je potom všechno horší. Nudí se, i když se snažím si to rozdělit tak, abych se část dne věnovala jen jemu, vystřihujeme, čteme a tak dál, stejně ho to neuspokojí. Když se začne nudit, začne zlobit. Jezdíme na imunologii, mám veliký strach, jak to bude, až nastoupí do první třídy, aby nezmeškal, ale ještě to není, tak uvidím. Teď je to náročné. Kinoziloložka nám také popsala, že to s ním nebude jednoduché, že musíme být trpěliví. Syn má prostě takovou povahu, vše odhadla – že si nevěří, má strach, že když se do něčeho pustí, ať je to cokoliv, že se mu to nepovede, ale pak ho to vnitřně drásá. Což sedí. Celkově nám pomohla otevřít oči, pochopit jeho náhled na svět, jeho reakce na určité situaci. V tomto bych kinezilologii určitě doporučila každému, kdo má podobné problémy s dětmi.
Jinak je to ale na nás – rodičích. Není to jednoduché a kolikrát si říkám, jak jsem se kvůli synovi musela v ledasčems změnit. Nic není v klidu, člověk je neustále v pozoru, co zase vyvede. Je mistr provokace, i kašel je pro něj prosstředek, jak na sebe upozornit. ALe to už nebudu dále popisovat. Jsou dny, kdy se mi chce utéct z domu a v pláči se ptám sama sebe proč? Ale pak jsou dny, kdy je líp a já se cítím dobře. Je tu také dcerka, která až je jí teprve dva a půl roku, vidím, jak si dokáže sama hrát klidně celé dopoledne, maluje si, staví, miluje probírat se knoflíkama a různě si je poskládat. Tohle jsme u syna neznali. Každý jsou úplně jiní, ale miluji je oba stejně. To jediné nás rodiče asi vždycky nakonec udrží nad vodou.
Děkuji Vám všem za povzbuzující příspěvky, určitě mi pomáhá, že nejenom já toto prožívám a není to nijak sobecké, jenom je hezké od Vás číst, že to u Vás nakonec dopadlo dobře. Je pravda, že nemá cenu se v tom až tak babrat. Snažím se. Jsou dny, kdy už si myslím, že je to za námi, ale pak přijde zase nějaké hrozné upozorňování od syna. Opravdu se to nejvíce zhoršilo při té mandličce. Já vím, že dcerku miluje, když jedeme třeba k dotorovi, má o ni strach. Ale je to prostě jako by se pak ozvalo něco v něm, to zlé, co ho ovládá a je všechno jinak. Určitě Vám po čtvrtku napíšu. Děkuji Vám, Ivana
paní Ivano věřím,že se to zlepší,hlavně až povyrostou,víte,nechtěla jsem říci,že by jste nějak odstrkovala první dítě,nebo byla z těch co chtějí být co nejdéle doma,někdy to jinak nejde,hlavně,když jste měla takové potíže,to spíš je takové podvědomé odstrkování,asi ne u všech,ale jak jsem psala,že maminy si pořizují děti,aby byli co nejdéle doma,tak protože jsem to slyšela už mockrát,hlavně v porodnici,to víte mám již 3 děti a všechny po 5 a 6 letech,také záleží na pohlaví,oni chlapci to více prožívají než holčičky,oni už jsou od přírody takový,mám také prvního syna a druhou a třetí dceru a já měla zase takový problém,že malý chtěl dcerku pořád chovat a vyndaval jí z postýlky a já měla takový strach,aby se něco nestalo,ale kdybych ho odstrkovala a napomínala,že nesmí,tak by jí přestal mít rád,tak jsme se domluvili,že když jí bude chtít chovat,tak mi řekne,bylo mu 5 a to ještě není tak velký,aby měl z toho rozum,dokonce,aby jste se trochu zasmála,jí chtěl i kojit a divil se proč mě to jde a jemu ne a pořád si prohlížel bradavky,to sem se musela smát,tak hodně štěstí a nebojte jednou jí bude milovat a chránit.T.
Ivano, myslím si, že jste super máma a je spousta věcí, které se ani při té nejlepší vůli nedají ovlivnit. Chtěla jsem napsat už ráno, ale pak jsem to smazala, protože radu nemám, jen jsem vás chtěla povzbudit. A s Lien naprosto souhlasím – mám tu samou zkušenost, i když na jiném poli působnosti. Většinou, když problém „přestanu řešit“, najednou zmizí. A čím víc se snažím, tím je to horší.
Moc Vám držím palce, je a bude to běh na dlouhou trať, ale já věřím, že vítězný.
Naší dceři bylo dva a půl roku, když se jí narodila sestřička a musím říci, že prvních pár měsíců to bylo peklo. Už jsem o tom psala, dostala jsem se až do situace, že jsem se bála s mladší dcerkou pomazlit, aby starší netrpěla citově. Vše se zlepšilo ve chvíli, když jsem si sama v sobě urovnala, že obě mají právo na mojí lásku a že se s tím starší dcera bude muset naučit žít, že je to i pro její dobro, přijmout že není jediná na světě. Že vůbec neznamená, že bych jí měla méně nebo jinak ráda, mám k ní pořád stejný vztah a k tomu další vztah k mladší dcerce, a musím říci, že tohle uvědomění vedlo k tomu, že nastal obrat. Samozřejmě jsem se tak i začala chovat a i jsem to dcerce několikrát řekla. Teď je mladší dcerce 5 měsíců a starší oslavila třetí narozeniny a můžu říci, že vše je naprosto v pohodě, sestřičku přijala a těší se až bude větší a budou si moci hrát. Chovala jsem se stejně jako vy, chtěla jsem, aby se NIC nezměnilo, aby měla pořád pocit, že jí mladší sourozenec o nic neochuzuje, ale čím více jsem se jí snažila věnovat a přesvědčovat, že jí mám stále stejně ráda, tím to bylo horší a její „naschvály“ se stupňovaly. Držím vám palce, ať kinzeka pomůže. Pro mě nastal zlom až ve chvíli kdy já sama jsem se rozhodla, že první dcera není žádný chudáček, kvůli tomu, že jí přibyla sestřička.
Děkuji za radu. Spokojený život Vám upřímně přeji. Nevím, jak je to jinde, ale i my chtěli mít dítě brzo, o peníze mi opravdu nejde, měla jsem první komplikovaný porod císařským řezem a doktor mi nedoporučoval mít miminko dříve než za dva roky. Potom nám to nějaký čas nešlo, a tak se dcerka narodila, když bylo synovi 3 a půl roku. I já sama jsem ze čtyř dětí, což mi přináší určité zkušenosti. My jsme synka neodstrčili. Když jsem přijela z porodnice, dcerku hlídal manžel a já šla malého uspat, číst mu pohádku. Opravdu nemám pocit, že bychom dceru nějak více upřednostňovali. Vždy jsem to zařídila tak, abychom část času strávili jenom syn a já, jeli jsme třeba na nákup nebo někam. Přesto jsme se dopracovali až k této situaci. Nejvíce to vyvrcholilo, když jsme byli o prázdninách na odstranění nosní mandle. Syn na mě křičel, že jsem zlá když jsem to dovolila. On si to tak přebral i když jsme mu vysvětlovali, že je to pro jeho dobro. Od té doby je to horší a horší. Je odmalička velice citlivý. Navíc od nástupu do školky neustále nemocný, trpí na laryngitidy a kašel nás provází neustále.
Já bych se nebála přiznat si, že jsem někde udělala chybu, jen nevím kde, prostě nevím. Jsem zvědavá na čtvrteční kyneziologii. Mě před časem velice pomohla, a i když si to u tak malého caparta nedokážu představit, věřím , že alespoň napoví, co kde je špatně. Ivana
dobrý den,můžu říci,že toto se děje snad všude,tak to bývá,prvnímu dítěti se věnujete na 100% má od vás úplně všechnu pozornost a pak se narodí miminko vše se začne točit okolo něj a to starší dítě je svým způsobem odstrčené,ale je to přirozené,bojíte se,protože je bezbranné a musíte i to starší hlídat,aby se něco nestalo.tyto problémy mají převážně lidé,kdy je věkový rozdíl dětí 3 až 4 roky,děti v tomto věku,vlastně až do doby než jde do školy nejvíce vyžadují pozornost rodiče a nechápou proč se všichni točí a obdivují mimino,když do teď to dělali mě,je to podvědomě,každý více obdivuje miminko,je to stejné jako u zvířátek,(nechci samozřejmě slučovat 2 rozdílné věci,ale poukazuji na reakce člověka,jsme jen lidi,)ale když vidíte jít třeba po ulici s pánem pejska,nebo štěňátko.tak každý se otočí po štěňátku a říkají,jé to je krásné štěňátko,atak je to i s dětmi,lidé obdivují miminko a druhému dítěti řeknou,to máš krásného sourozence,to máš radost viď?Samozřejmě tomu dítěti je to jedno a ono jako kdyby nebylo,Většina lidí si pořizuje děti po 3 letech za sebou,berou to jakože aby byli kamarádi a byli k sobě,ale to tak nefunguje,tohle beru jako záminku na to aby byli maminky co nejdéle doma,myslím si,že to dělají jen pro sebe,lepší je mít třeba po roce nebo ještě větší věkový rozdíl,to už má dítě jiné zájmy,ve škole má spolužáky,kamarádky a stačí mu občasná pozornost,a více méně je rádo,protože když se zrovna věnujete miminku,tak po něm nechcete povinnosti a má chvíli klid,na svoje zájmy,tím nechci poučovat,nebo někomu křivdit,je to můj názor,sama jsem ze 4 dětí,dvě děti po roce a dvě děti po roce a mezi námi byl 4 až 5 věková rozdíl,naši nás docela zvládali,měli jsme respekt a velký,ale bez občasných výchovných ran se to neobešlo,dneska máme všichni rodiny a žijeme život dobrý i s dětmi,T.
Dobrý den, je to více jak rok a ráda bych napsala, jak se situace zlepšila, ale bohužel tomu tak není. Vždy to bylo jako na kolotoči – situace se zklidnila, ale jen na nějaký čas a vše nanovo.
Syn nastoupil do školky – poslední rok (předškolák) Ráno se to neobejde bez slz, ale spíš je to divadlo pro mě, podle paní učitelka je ve školce velice spokojený a šikovný, citlivý kluk. Po příchodu domů ale nastane proměna. Už jsem pochopila, že je to nejvíce mezi námi. Jedna jeho část mě nesnáší a neustále mne trápí zato, že se nám jednoho dne narodila dcerka. Příští týden nás čeká první sezení kyneziologie. Jsem na to zvědavá velice.
Takže u nás to samo určitě nepřešlo. Teď, téměř v šesti letech se už syn sice nepočurává, ale je na mě velice hrubý, řekla bych až zlý. Neustále si vymýšlí, nechce spát (najednou) v pokoji, a často rád říká, že nemá sestřičku rád, že ji nenávidí.
Nespočítaně jsem vyplakala slz, obzvlášť, když si člověk vzpomene na své vlastní dětství, kdy nás otec bil a já si vždy přísahala, že ke svým dětem se budu chovat láskyplně a vše jim vynahradím. Tak to také bylo. Vše bylo krásné a já šťastná a když se narodila dcerka, stal se z našeho syna tyran. Ano, bohužel i takové slovo je mi po ruce. Nemám radu. Připadá mi, že se vše obrátí proti mě.
S dcerkou není problém. Je hodná, spokojená, vynahrazuje mi vše těžké se synem a dává mi energii to vše vydržet. Určitě napíši, co nám přinesla kyneziologie. Přeji všem pevné nervy. Ivana
Dobrý večer,
Váš dopis jsme s manželem četli až dnes,protože jsme z bezradnosti na netu hledali, co znamená chování našeho syna. Naše situace je naprosto stejná, jako ta Vaše v červenci. To co píšete bych mohla podepsat, máme doma stejné dítě a stejný problém. Pokud se Vám povedlo najít nějaké řešení nebo pomoc nebo se Váš názor či jednání dítěte někam posunulo, prosím napište.
Děkuji za odpověď.
Jana
Dobrý den,
čtu vaše prožitky z dětmi a vrátila jsem se ve vzpomínkách skoro přesně tam, co píšete vy. Starší dcera měla 2,5 roku když se narodila ta mladší. Vše bylo OK, na sestřičku se moc těšila. Pomáhala, nosila jí plínečky, oblečky atd. Když ta menší spala, věnovala jsem se intenzivně té starší. Malovali jsme, vyráběli z moduritu, plastelíny, četli, skládali puzzle atd. Zlom začal, když mladší dcera začla méně spát a vyžadovat větší pozornost. To bylo asi v 6 nebo 7 měsíci. Pořád pokňourávala, neměla cumlík, tak jsem ji pořád chovala atd. No a ta starší prostě začla žárlit. Z ničeho nic začala brečet, křičela, že nás nemá ráda, že nás pošle do skály a tu mladší hodí do popelnice. Já brečela taky, ptala jsem se jí, proč by to dělala, ale ona začla brečet ještě víc. S tím, že neví proč. Vždy to skončilo tím, že se mě pevně chytla a říkala, že má všechny moc ráda. Ona nevěděla, co říká, nerozuměla tomu. Byla jsem z toho hotová, nevěděla jsem, co dělat, trvalo to asi 2 měsíce. Naštěstí teda té mladší neubližovala. Do toho všeho měla nastoupil do školky a stěhovali jsme doma pokoje. A ta starší měla spát sama v pokoji. Vše jsem nakonec musela konzultovat s psycholožkou. Měla jsem obavy, aby se ona necítila odstrčena (bez nás ve školce, při spaní atd.). Paní doktorka poradila hlavně vydržet, projevovat hodně lásky a hlavně ve chvíli amoku se neptat dítěte, proč to dělá. Protože to dítě to prostě samo neví a slovy to popsat neumí.
Vydrželi jsme, přešlo to nějak samo a jsem za to moc ráda. Teď se mají sestřičky rády (je jim 5,5 a 3 roky). Řeší teď spory o hračky a takové podobné věci. Vám přeji, aby se to u vás co nejdřív uklidnilo a přeji hodně trpělivosti – i když ta už prostě někdy není!!
Dobrý den.
Bohužel radu žádnou nemám, vlastně bych sama potřebovala jako Vy pomoc. Mám 4letou dceru, a problémy Vámi popisované jsou téměř totožné s těmi našimi. Jen s rozdílem v sebepoškozování – přecházíme stádii kousání nehtů, trhání vlasů, škrabání se v obličeji, kousáním se v ústech.. Zkrátka když odstraníme jedno a máme pocit výhry, časem přijde další a snad i horší. Zvířátko na „mučení“ není, a tak občas nějakou „slízne“ malá sestřička (15 měsíců), ale nemám pocit, že je to z nenávisti – spíš snaha o upoutání pozornosti za každou cenu. A to jí má dle mého soudu mnohem víc, až někdy trpím výčitkami, že menší tímto zanedbávám. Jediné k čemu momentálně upínám naději, je zářijový nástup do MŠ – bohužel ji kvůli velké obsazenosti a mé mat. dovolené dříve nevzali.
Dobrý den, rozumím vám a chápu, co prožíváte, cítím z vašeho popisu vaši zoufalost. Nejste špatná máma, to si nepřipouštějte, už to, že se snažíte najít pomoc či vysvětlení je projevem velkého zájmu. Určitě syna velmi milujete a tohle jeho chování vás velmi zraňuje. Celé to na mě působí tak, že syn má uvnitř nějakou velkou bolest, která ho tak trápí, že vám dělá všechny tyto věci. Dělá to sice „schválně“, ale vlastně ty popudy přichází z jeho nitra, od té části, která byla zraněná a touží to dát světu najevo. Chce vám to ukázat, chce tak na sebe upozornit. Jako malé dítě to ještě jinak neumí. Ani si nic takového není schopen ještě uvědomit, proto „není proč to dělá“. Ta bolest, to zranění může být klidně jen z toho, že se narodila sestřička. Ačkoli se pak snažíte dělat vše, aby byl spokojený, tato jeho „rána“ nejde jen tak zacelit. Nejspíše to u něj přerostlo, samotného ho to ovládá. Představte si to tak, že má v sobě nějakou svoji část, která ho prostě takto ovládá a „nutí ho“ dělat všechny tyto věci, které on sice dělat ani sám nechce, ale je to prostě silnější než on. Tato jeho část se však musí „zahojit“. Je možné to udělat na sezení EFT (www.mojeEFT.cz) nebo jinou formou, která by vám třeba vyhovovala. Nezlobte se tedy na něj, mluvte s ním jako by on byl zcela v pořádku, hodný a mírumilovný kluk a jako by to byla opravdu jen nějaká jeho část, která zlobí. Technikou EFT můžete tuto část pak zahojit, vyléčit, dát ji lásku a tím ji „uklidnit“, ztišit, aby se mohla integrovat a syn mohl být zase celistvý. Můžete to dělat i vizualizací apod. Ale na začátek bych vám doporučila najít nějakou pomoc a pak už s tím pracovat doma. Věřím, že najdete cestu, která vám všem pomůže a držím palce!