Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
strach o dceru 3,5 roku
Dobrý den, moc prosím o radu. Mam dceru 3,5 let Dva roky nežiji s odcem dcerky, mám nového manžela a 14 měsičního syna. Vztah je harmonicky, dcerka novému partnerovy říka tati moc se ji venuje a mají se rádi. S vlastním tátou se stýka každy tyden, vždy mu ji dovezu na odpoledne, jednou za měsíc i na jednu noc. Moc se ji venuje mají krasný vztah i já s byvalý partnerem máme hezky vztah normálně bez problému s polu komunikujem. Jednou týdně na noc jezdím ke svým rodičum a tam mám pocit že vznika možny problem. Muj otec se dcerce ,,nadstandartne“ venuje celýden si s dcerkou hraje vše co ji vidí na očich plní, pravidla, které mame doma s dcerkou stanovené, např jíst samostatne, ne nikomu na klíne, večerní po pohádce samotne usínat,poprosit podekovat, nic u dedečka nemusí dodržovat, samozřejme se ji to líbí… když mám s dcerkou problém, dedeček nestojí na mé strane, vždy to před ní zamluví, nebo ji začne utešovat a to třeba není na míste… a mě proste nerespektuje ani dcera, ani muj tata. vždy když odjíždí od dedečka pláče… Poslední dobou reaguje nepřiměřene, najednou nechce spát sama v posteli, je hrozne od malinka fixovaná na plyšového medvídka, bez ktereho neudela krok, vdy když má nejaky problém, medu vyžaduje ocucava. byla jsem ráda, že má takového kamaráda, ale už se mi to zdá moc??? Ted jsme byli na dovolené v Egypte tam malá pořad ležela u dedečka na dece hrali si,se mnou nechtela jít ani do vody.Dohodli jsme se, aby dcerka nebyla smutná, že jednu noc bude spát s námi a jednu noc u prardiču. Jenže každy večer, když mela s spát s námi hystericky plakala, kopala do me a chtela za dedou, že se mnou nechce, že se bojí svetla, tmy…vždy jsem ji ale sebou po vysvetlování, že s dedou bude zase zítra rano plačící odnesla, nedala si vysvetlit nic. Pak už se to jen stupnovalao plakala za dedou už hned ráno, když ji doprovodil k nám na pokoj a ja ji chtela jen obléct, proste ptala se na dedu hned když si jen odskočil pro neco k baru. Večery bez dedy usínala vyčerpaná pláčem. jsem z toho zoufala, snažila jsem se s dedečkem promluvit, že i on musí mít nejaké hranice, ve vychove, že není možne aby mámu takto odmítala… Ale jeho chování mu nepříjde nepřimerené. Po rozloučení na letišti ješte 100km plakala a ctela dedu…Jinak je to moc mila, chytra holčičkaumí počítat, abecedu, o vše se zajíma. Jen je čím dal víc uzavřená, jsem z toho neštastna. Nebaví se jako ostatní deti, jen když opravdu nekoho velmi dobře zná.Ma velké problemi při navzování kontaktu, pořád se me jen drží a drží medu, zda se mi také čím dal více smutnejší. Ale když nekoho dobře zna, je docela raubíř. Samozžejme co se narodil syn, už na ni nemám tolik času, i když se snažím ji pořád zapojovat do společnych činností, abychom travili čas co nejvíce spolu. Přemýšlím že bych ji přihlasila od zíří na dopoledne do školky, aby se trošku osamostatnila, ale mám strach jak se svou povahou a závyslostí na me to tam bude zvládat. Povídala jsem ji o školce, jak je tam dobře, co nového tam bude delat a ona mi řekne, že se bojí že tam bude jen se mnou a zčne plakat. Nevím jak ji mám pomoct, snažím se byt hodne trp+livá, vše vysvetlovat, ale…
Chtela jsem Vás také poprosit o radu zda je vhodne aby od necelých dvou let spavala občas u táty a nekdy u prarodiču, protože bydlíme v jinem meste… Nebo by mela byt pořád se mnou. Moje mamka my neustále tvrdí, jak je nevhodné, aby u táty spávala, aby ji měl jen pár hodin na odpoledne ale ona je tam moc rada a vždy se těší.Budu moc vdečna za radu, jak postupovat. po případe jestli je vhodne třeba osobní setkání, jsem z toho smutná, rada bych videla svou dceru štastnou, ty její nálady a smutné vyrazy me ničí. Moc děkuji s pozdravem
Laštuvkova Z.
Dobrý den,
Váš problém s dědou naprosto chápu, protože můj otec se chová úplně stejně.. Dělá cokoli dceři vidí na očích, vůbec nerespektuje co já po dceři chci, pokud jí za něco vynadám, tak se chová, že já jsem špatná a uklidňuje jí, má ráda čokolády, tak je do ní cpe i když ona sama řekne, že už nechce.. příkladů by bylo moc. Proto si nedokážu představit, že bych tam dceru nechala např. na prázdniny. Když jsme na návštěvě a chci, aby šla spát, tak musím bojovat s dědou, protože ona samozřejmě nechce a on mě nerespektuje.. Každá delší návštěva je pro mě strašně psych. náročná – chci tam jet, protože vím, že dcera bude šťastná, ale zárověň se nemůžu dočkat, až pojedem pryč, abych nemusela pořád bojovat.. Mám pak o sobě pochybnosti, jestli své požadavky na ní nepřeháním,jak by se v mé situaci choval někdo jiný.. Rada od paní poradkyně je správná, ale bohužel vím, že já jí nedokážu zrealizovat – můj otec dokáže vyvíjet silný psych. nátlak, takže se mu bojím celý život více oponovat, pokud už jsem se mu dokázala (v tomto problému i v jiných věcech) postavit, tak 1. to absolutně nerespektuje 2. dokáže ve mně vyvolat pocity provinění, že mu ubližuji, takže trvá, než se zas odhodlám znovu se mu postavit a stejně to zas skončí tak, že mě nerespektuje… A nedokážu tam kvůli němu nejezdit, mám ráda ostatní členy rodiny…
Pokud to dokážete nějak vyřešit, napište, držím palce,
Markéta
Dobrý den, asi je toho trochu víc, co se u dcerky nakupilo. Pokud píšete, že s bývalým mužem máte hezký vztah, tak snad i ten rozchod – rozvod nebyl pro dceru tak dramatický, i když každé dítě trpí rozpadem manželství – je to jeho životní jistota a ta se rozpadla. Ale pokud tam nejsou tahanice, nadávky, obviňování, manipulování – dítě si na novou situaci zvykne a nemusí mít negativní vliv na jeho život. Další „ránou“ pro každé dítě je narození mladšího sourozence. Tím si projdou všichni starší sourozenci a i tady se dá pomoci, usnadnit to trochu dětem, aby to bylo v poklidu. Zkusím dál trochu popořadě. Takže spaní u tatínka – není to nic proti dítěti – je to v pořádku. I v normálních rodinách – tj. kompletních – občas mamka odchází večer ven – aspoň já to musela od roku dělat pravidelně alespoň jednou týdně, abych se udržela jakž takž v normálu 🙂 – takže dítě je s tatínkem celý večer, tatínek ho dává spát. Všechno je v pořádku. Dítě nemusí být neustále jen s maminkou od jednoho roku (plus – mínus), je pro něj prospěšné a žádoucí, aby si zvykalo i na další rodinné příslušníky a bylo s nimi v pohodě – i na noc. Naopak přílišná připoutanost může být pro dítě překážkou – v navazování kontaktů, v dalších sociálních vztazích a institucích. Další věc – školka. Když je dcerka teď tak fixovaná na vás, je to pro ni další hrozba. Ale už jí budou skoro 4 roky, tak bych se postupnému zvykání na kolektiv a děti nebránila. Jen bych dceru psychicky podporovala – včetně terapeutické pomoci – v mém případě EFT (dětem to velmi pomáhá, zklidní se). Můžete s ní EFT dělat doma před spaním. Co na mě však působí nejvíce hrozivě,je ten váš dědeček. To, jak s dcerou zachází (s jakou „jakože“ láskou) jí opravdu velmi ubližuje! To, že nestojí na vaší straně – dcerka má v sobě pak ohromný zmatek. To, že vás nerespektuje – připoutává si ji na sebe – je to pro ni opravdu velmi bolestné. Děda by se měl dozvědět, jak svým chováním dcerce komplikuje život, jak ji psychicky ubližuje, a potažmo vašemu vztahu s ní. I když má nyní pocit, že se chová jako ten nejlepší děda na světě, že ji s celého srdce miluje – je to ale láska sobecká – dělá to dobře jen jemu. Skutečná láska je o tom, že dělám to, co prospívá tomu druhému – dítěti. Že jsem schopna přenést i to, když mě to bolí, že není stále se mnou, že ji musím opustit a „vrátit“ rodičům apod. Dědovi bych dala jasně najevo, že takhle to dál nejde, že buď bude respektovat pravidla, která jsou ve výchově POTŘEBNÁ, že bude respektovat, že dcerka není jeho, ale že vy jste tam na prvním místě, vy jste ten, kdo o ní bude do její plnoletosti rozhodovat – v součinnosti s otcem. Anebo bych mu řekla, že s ním nebude dcerka bývat vůbec. Není možné, aby pokaždé ze setkání s dědou měla takovou psychickou bolest až trauma. Za chvilku by z ní byl jen uzlíček nervů – vyčerpaná, vystrašená, stále se opakující bolestivé „loučení“. Věřím, že to není vaše chyba, když vaše dcera tak vyvádí,že jako máma jste ve svých požadavcích a výchově zcela uvědomělá. Možná se vám to zdá kruté vůči dědovi, ale kdyby ji bil a týral, taky byste mu ji přestala dávat. Tohle není sice případ bití a týrání, ale je to psychická manipulace – a ta má často stejně bolestné následky – ale na duši. Nemyslím s, že by se děda chtěl vnučky vzdát – věřím, že by se s ním dalo mluvit a dohodnout se na pravidlech. Asi budete muset ukázat svoji sílu, aby vás konečně začal respektovat. V tomto momentu vidím možnost pomoci zase teprapeuticky (zase navrhuji EFT) – vyřešit si ten respekt u sebe sama – vše se pak může posunout žádoucím směrem. Věřím, že situaci vyřešíte pro dobro své i své dcerky! Držím palce!