Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzdor tříleté dcerky
Dobrý den,
chtěla bych se poradit, jak lépe přistupovat k afektovaným záchvatům naší tříleté dcerky,které se projevují vzteklým pláčem, eventuelně klasickým padnutím na zem a vzteklým křikem.
Od narození toho celkem dost naplakala (koliky, vojtovka, zřejmě i povaha), má v tom výdrž. Na její pláč v prvním roce jsme reagovali utěšováním, chováním atd. Pak jsme se snažili postupně dcerku zvykat na to, že ne vždy se děje všechno jen v souladu s jejím přáním. Vždycky to byly boje, ale víceméně se dařilo. Tedy spíše se střídají lepší a horší období, kdy to zkouší víc a kdy méně. Je ráda, když má věci pod kontrolou, nerada chodí někam, kde nikoho a nic nezná, trvá si na svých zvyklostech – např. jí nemůžeme vysvětlit, že se kaká do nočníku. Ví to, ale dělat to zatím nechce, říká si o plínku.
S manželem se občas v názorech rozcházíme, tam trochu vidím náš nedostatek, já spíše funguji více autoritativně, on spíše mám pocit ustupuje.
V září má jít dcerka do školky, mám z toho přiznám se obavy. Jednou týdně chodí na dopoledne do jeslí, kde se jí líbí.
Dále dcerka nespolupracuje např u lékaře, je sevřená a nechce na sebe nechat sáhnout.
Píšu jen negativa,mnoho věcí jí samozřejmě jde a baví ji. Jen ten praktický sociální život…s ní není jednoduchý a nechci obtíže nějak prohlubovat. Děkuji za rady.
Dobrý den, kolem toho třetího roku je to složitější, výbuchy jsou součástí vývoje, ale mě se u dcerky, která také mívala občas nějaké záchvaty, osvědčilo, když jsem ji chvíli nechala (i ležet venku na zemi – ne na silnici :-), aby odešel ten hlavní výbuch, byla jsem ale klidná, nenechala jsem se jejím chováním vyvést z míry a po chvíli jsem ji vzala k sobě do náruče, přitiskla jsem ji k sobě a monotónně jsem jí zpívala nějakou uklidňující melodii nebo jí říkala, že ji mám ráda, i když teď tak křičí a škube sebou. Většinou se pak uklidnila a nakonec se i sama ještě tiskla ke mě. Nevím,jestli to bylo to pravé pevné objetí podle Prekopové 🙂 (viděla jsem, že někdo dal do odpovědi odkaz), ale docela to fungovalo. Sama se nikdy neuklidnila nebo to trvalo příliš dlouho, až z toho byla vyčerpaná. Není dobré se za to na děti zlobit, ale zkusit pochopit jejich smutek, že něco nejde, tak jak by chtěli – však i nás to někdy pěkně štve, když něco není tak, jak bychom chtěli :-). Určitě je dobré zajít i do nějaké poradny, kde by vás mohly tu techniku pevného objetí naučit. Ze zkušeností jiných maminek vím, že to zabírá. Držím palce, aby se to brzy srovnalo.