Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Konec návštěv
Ahojky moje milé holčičky vrbičky,
včera se toho semlelo nějak moc najednou. Dopoledne jsem zjistila, že má Mariánek na spodním víčku mezi řasami miniaturní klíště a nenechal na sebe sáhnou, abychom mu jej vytáhli. Jelikož máme odpoledního pana doktora, vyrazila jsem pře 4h., abychom tam byli první. Nejen, že jsme byli první, ale zároveň jediní pacienti, jelikož našeho doktora zastupovala paní doktorka, která klíště neviděla ani s brýlemi, takže nás odvelela do nemocnice na Oční. Vyndat to miniklíště, byl nakonec docela nelehký úkol i pro paní doktorku na očním, trvalo to několik minut a Marísek celou dobu vytrvale řval, takže z toho byl chuděrka řádně opocený (to my všichni) a unavený :-(. Ihned po rozmotání z prostěradla, kde byl svázaný jak houska se na nás všechny obrovsky usmál a myslím, že to mučení paní doktorce rázem prominul :-).
Když jsem myslela, že máme to nejhorší dnešního dne za sebou, čekala nás návštěva u synovce a jeho partnerky, kteří mají stejně staré děti jako my. Ještě nikdy jsem se tolik netěšila domů, jak tentokrát, i když jsme se starší holčinou (5let) měli problémy i dříve (nadávání do zlodějek, kosanec podlitý krví, modřiny od lopatky a kyblíku,…), tak tentokrát se Magda vážně předvedla :-(. Mají opravdu maličkou zahrádku, která navazuje na garáž, takže je to taková nudlička a navíc je momentálně ve stavu budování. Magda se ráda předvádí (proti tomu nic, dělají to všechny děti), tak nám ukazovala asi 10x, jak umí vylézt na sušák a když jí mamina napomenula, že má jít domů, skočila na sušenky, které samozřejmě rozšlápla. Mamina jí napomenula, že má koukat kam skáče a místo aby se Magda alespoň omluvila, vztekle zařvala na svoji mamku: “ Tak je tam neměla nechávat“. Na to mamka: “Vidíš přeci, že mám plné ruce.“ Magda: “ Tak si to měla dávno uklidit.“…No děs, jak s ní mluvila, ale dobrý, je to jejich věc jak spolu mluví. Přišla Magdy starší kamarádka a začaly dělat hlouposti na tom sušáku, několikrát sotva minuly nohou hlavu Mariánka (17 měs.) a Adélky (21.měs.), takže Magdy maminka ji opět napomenula a že to dneska stačí, že už na to nepolezou. Magda nakvašeně odešla, vztekle řvala jak raněný lev, dupala a nadávala si cosi pod fousy. Jenže pak se začala s kamarádkou posmívat Verunce (ta starší – že má nejvíc věcí s tím a tím a že ona mezi ně nepatří, ať jde od nich, že ony jsou kamarádky, několikrát ji strčily směrem k nám – nechtěla jsem zasahovat – jenže ten náš tydýt se otočil a šla si sama hrát, mávla nad nimi rukou :-D, pak si tam něco šuškaly, ukazovali na nás dospělé i na děti a posmívaly se). Co mě ale vytočilo asi nejvíc, když jsme se zvedali, že tedy půjdeme (nedalo se tam vydržet, atmosféra byla dost napjatá), tak strší slečna stojící předemnou, ukázala na Verču: A vona už jde konečně pryč?! tomu se ještě začala společně s Magdou smát.(Já měla sto chutí jim takovou fláknout, spratkům nevychovaným :-(.) Maminka, u které jsme seděli coby návštěva jim neřekla nic (zřejmě s jejich chováním souhlasila a nebo rezignovala :-O). A to byla poslední kapka, vlastně předposlední. Poslední kapka k ukončení návštěv byl pláč naší Verunky, která to doma celý večer rozebírala, co udělala špatného, že se k ní tak ošklivě chovaly, že si s nima chtěla hrát…Ve mě by se v té chvíli krve nedořezal, když vidíte jak vaše se holčička trápí. Takže tímto skončily veškeré návštěvy, i když máme stejně staré děti, které by si mohly rozumnět.
Musela jsem to hodit “na papír“, už je mi alespoň trošku lépe.
Jak se vaše děti chovají k vám?
Peťko, v podstatě jsi napsala, jak to zhruba myslím, nechci, aby stála v koutě, ale ani jí nebudu hnát dopředu, bude prostě taková, jaká se narodila. Zkrátka zasahovat co nejméně.
U nás na kroužcích jsou hračky společné, vysype se pytel a každé dítě si vezme, co a kolik se mu líbí. Nepamatuji se, že by se někdy stalo, že by jedno druhému ubližovalo mlácením po hlavě, nebo že by se vyloženě rvaly o jednu hračku. Malá je na jednom nejmladší, na druhém téměř nejmladší, takže občas o něco uloveného přijde, ale obejde se to v klidu bez pláče, zkrátka si vezme něco jiného, nebo se zabaví jinak a funguje to i u ostatních dětí, nutno dodat, že žádná maminka tam nehysterčí, že její mu dítěti někdo něco sebral. Ono by to jinak přestalo tak pěkně fungovat. Já narozdíl od většiny zastávám názor, že děti se štědré s ochotou podělit se a neubližovat rodí, je to jejich přirozenost a tím, že do ní zasahovat nebudu, je ani nenaučím, že by měly něco víc chtít nebo se s někým o něco prát.
Pro mě je základem tento výrok: moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých.
Lien, zajímalo by mě, jak to budete řešit ve školce? Pokud teda malá do školky půjde, pokud ne, pak ve škole (pokud nebudeš učit doma?).
Tam jsou děti vedeny tak, že se musí dělit. Hraček je určitý počet, musí se vystřídat. Nebo např. i při tělocviku v nějakém kroužku. Děti stojí za sebou a čekají, kdy na ně přijde řada, např. na trampolínu.
Musí spolupracovat, pomáhat si, dělit se, komunikovat mezi sebou…
Aby pak nebyla tvoje dcera překvapená. Ale píšeš, že na kroužky chodíte. Jak to tedy funguje tam? Vím, že je ještě malá, ale stejně mi to nedá, abych se nezeptala.
Vici 🙂
Peťko, jistě, pokud by to bylo myšleno tak, jak jsi psala, něco na tom je a proti tomu nic nemám. Nic nemám proti ZDRAVÉMU sebevědomí, prosazení se… naši kluci taky nejsou ořezávátka a umí se i poprat (i za druhé 🙂 ) a sebevědomí jim rozhodně nechybí. Nebudou to mít asi v životě jednoduché, to uznávám. Ale říkám si, když ty své děti budem vychovávat ke slušnosti a ohleduplnosti, a že v tom jistě nejsme sami, pak ten budoucí svět třeba zas tak špatný a bezohledný nebude, jelikož bude mít dost slušných lidí.
A k té slušnosti patří i to dělení se a pomoc druhému.
Ale jsem ráda, že mi rozumíte 🙂
Ájíku, na jednu stranu máš samozřejmě pravdu. Taky se tak snažím vychovávat a taky mi to přijde normální. U nás to je stejné, starší automaticky koupí i mladší, automaticky se rozdělí…
Ale, někdy si tak sednu a přemýšlím…on ten dnešní svět…nebudou to pak mít s tímto postojem mé děti těžké? On dneska kdo není sobec a nemá tvrdé lokty, většinou nikam nedojde.
(Vidím to kolem sebe každý den. Kdybych byla větší sobec, pak bych už dnes byla jinde než jsem. Ppět ale otázka, bylo by to správně? )
A když je z 10ti dětí jedno vychované “slušně“ (co to je slušně, že?), pak mezi 9ti sobečky zapadne, jak hvězda za obzor a tadáááá.
Lien to možná myslí tak, že se snaží, nebo se bude snažit nenechat své dítě v koutě. Hnát ho dopředu, aby se nebálo a v konkurenci obstálo. Nebo jinak taky nevím, jak to Lien myslí.
Lien, veď si své dítko jak chceš – udělej si z něho osobnost jestli chceš. Protože částečně se na osobnosti dětí podepisujeme my, ať chceme nebo ne. Sedej si ke svým vranám, pokud ti tam bude dobře. Sněz si čokoládu za bukem, ale hlavně se rozmysli jestli své slečně budeš chtít pořídit sourozence. Až ta tvá osobnost vezme svému mladšímu sourozenci hračky – což je přeci úplně normální a v pořádku, až ho přetáhne čímsi po hlavě, mohla bys jí ještě poděkovat, že toho bezbraného mladšího sourozenečka trefila šikovně – a hlavně se nepřestávej usmívat, vždyť si jen utváří osobnost.
Maminky vychovaných dětí, děkuji za podporu, s vámi bychom se rádi sešli třebas i na pískovišti, protože víme, že nám vaše děti nevezmou hračku, nebudou na nás ošklivé a naše děti se také jistě rády o bombony nebo čokoládu rozdělí :-))).
hamty hamty….ať mám víc než tamty.
:-)))
Víš Lien, u mně to bylo s výchovou tak napůl. Taťka mně vedl právě k tomu sobectví – byla jsem jeho princezna a tudíž jsem musela mít to nejlepší. Upřímně – opravdu jsem byla třeba ve škole v dost špatné pozici a právem – malý rozmazlený sobec. Naproti tomu mamka byla z těch, co mě vedli k tomu “co by si mysleli ti druzí“. Výsledek – jak píšeš, pořád snaha zavděčit se. Takže zcela logicky jsem vycházela ze svých zkušeností i při výchově. Navíc jsem potkala muže, který byl vychováván právě k tomu dělení a “rozdávání se“ – výsledek, úžasný chlap, empatický, hodný, schopný udělat pro svou rodinu i pro druhé cokoliv a přitom chlap na správném místě. Nediv se, že chci mít takové i syny. Shrnuto – lépe je vychovat děti k obětavosti než k sobectví, věř mi, že to usnadní život i těm dětem.
Aha, takže když jsou děti hodní, tak je to zásluha rodičů? No pane jo, chudáčci. Ájíku, mě maminka vedla taky tak, přesně si pamatuju, jak mi to “dělalo dobře“, ale chtěla jsem se jí zavděčit, tak jsem to dělala. Dodnes, když jím čokoládu, mám špatné svědomí a rychle jí schrupnu někde za rohem. Opravdu mi dala výborný základ, hlavně, že teď nejsem díky ní sobec.
Pavlínko, hezky řečeno 😀