Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzteklá 23 měsíční dcera
Dobrý den, prosím Vás o radu ohledně mé 23-měsíční dcery. Už asi půl roku se u ní několikrát denně objevují záchvaty vzteku. Předchází jim situace, ve které něco nesmí nebo naopak musí. S hlasitým NE NE NE si lehá na zem, kope nohama a bouchá se hlavou o zem…je jí jedno, je-li to doma nebo venku uprostřed silnice. Věřím, že tyto záchvaty přejdou, naučila jsem se zachovat chladnou hlavu, popř. ji odnést do místnosti, kde se jí nemůže nic stát a vyčkat, většinou to zabere. Co však začala děla celkem ponovu – asi před pár měsíci je to, že pokud ji něco vezmete,případně zakážete, rozběhne se za Vámi a většinou tak dvakrát za sebou mě/babičku/tetu/dědu bouchne nebo kopne. I přesto, že jsem si, řikala, že tělesné tresty nebudou nikdy na místě, naučila jsem si ji za toto dát pár na zadek…přes plenu ji to samozřejmě nebolí, takže si to mnohdy ani neuvědomí. Jinak povahou je dost tvrdohlavá a svá, nenechá si ,,vnutit“ žádný náš názor, takže třeba ani o nočníku nechce ani slyšet, když prostě nechce, dělá, že neslyší (není na tohle ještě poměrně malá? 🙂 ) Tak abych to zkrátila – o těch záchvatech vzteku – věřím, že brzy přejdou, že je to normální, ale trápí mě spíše, to, že jde a dotyčného, který jí něco zakázal, prostě plácne. Jaký na to máte názor? Děkuji za Vaši odpověď a přeji hodně profesních úspěchů.
Dobrý den, ano, je pravda, co píše Quinty, je třeba dát hranice a jasně je dítěti připomínat a taky mu dát vědět, co následuje, když je poruší. To plácnutí přes plenku je nebolí, ale jsou si toho vědomi a ví proč to je. I když se tváří, že ne. Zkuste nejdříve zapátrat v sobě, v tom jak vás vychovávali rodiče, čím jste prošla vy, zkuste si projít nějakou kratší terapií (třeba EFT), abyste si v sobě udělala „jasno“ a věděla, co a proč se děje. Děti nám někdy nastavují jen zrcadlo – ukazují něco, co nás dostává k šilenství, ale co je třeba v sobě vyřešit. Ony to pak přestanou ukazovat. To bití je problém, dítě se musí naučit, že nesmí bít nikoho živého – lidi, zvířata, ale ani rostliny. Stejně ale i vy musíte toto pravidlo dodržovat. Dítě se musí naučit, jak a kdy může svůj vztek dát najevo – to nejde hned, ale postupně. Můžete jí dovolit plácat do polštáře nebo sedačky apod. Stejně tak vy můžete dcerce říct, že jste fakt hodně rozlobená, že vás trápí, co dělá, ale nemusíte ji zbít, můžete se také naučit uklidnit jinak – to si sama najdete.Vím, že je to těžké, ale prvním krokem je mít „jasno v sobě“. Vyčistit staré křivdy, potupu, zklamání, traumata a umožnit tak dětem být víc v pohodě. Děti naše problémy totiž často podvědomě vytahují na „světlo“ a vedou nás k tomu, abychom je konečně vyřešily. držím palce!
Budu tady určitě za matku satórii, ale jsem toho názoru, že tohle už nelze řešit jenom nějakou domluvou. Neumím si představit, že půjdu se svými třemi dětmi na nákup, odmítnu jim něco koupit a ony mě začnou okopávat. Proto jsem od okamžiku, kdy domluva přestala účinkovat, okamžitě nastolila přísnější trest (na zadek). Nechtěla jsem se také dočkat toho, že moje dítě upadne do bezvědomí jenom ze vzteku, jako se to stalo bratrovu dítku.Pak doktorka radí studenou vodu, proutek, ale ono najednou nepomáhalo nic, bezvědomí trvalo.
A co pak?
A na co jsem maximálně háklivá, je to, když by to dělaly prarodičům. Tak to tedy ne!!! Učila jsem je úctě k nim a s tím se nějaké plácání či okopávání absolutně neslučuje.
Jsme (rodiče i prarodiče), jak já říkám, vůdčí osobnosti a děti nás holt musí poslouchat. Když povyrostly, tak jsem jim říkala, že až budou mít svoje děti, tak ať je nechají třeba tancovat na hlavě, ale do té doby budou poslouchat ony mě.
Teď už má dcera syna a jak pozoruji, tak svoji výchovu vede stejným směrem, jako byla vedena sama.
Je to pro mě i docela takové zadostiučinění, když vidím, že malý nemá problém s tím, že něco nedostane nebo prostě jenom není po jeho. Je mu 22 měs., takže skoro jako tvoje dcerka.
Od malinka je mu důsledně vysvětlováno, že prostě tak to bude, pokud se překročila určitá hranice, dostal na zadeček.
Říkáš,že přes plínku to necítí, ale já myslím, že ano. Ona ta dítka moc dobře vědí, proč dostala. A taky moc dobře vědí, že mohou zkoušet, kolik toho vydržíme. A pak je to jen a jen na nás, kam ty hranice posuneme.
Držím pěsti.
Qinty