Archiv diskuzí

Dobrý den,mám stejný problém se svou dcerkou,jen jsem vůči Vám ve výhodě,je jí již 5 let a spoustě věcí již rozumí a nechá si je vysvětlit. Malému je rok a vyžaduje přeci jen ještě intenzivní péči. Dcerka na něj očividně výrazně žárlí a mývá i občas chuť si hrát na miminko,nasadit si plínku,houpat se v náručí,cucat prsty a tak..vždycky se u toho sice řehoní smíchy,ale mně to moc příjemné není. Pomalu se toto její chování vytrácí a to z toho důvodu,že se jí naprosto nevyplácí. Dělat miminko ji sice dovolím,ale v tom případě pak nemůže např.dostat předškolácké nůžky na stříhání,chystat se mnou večeři, koupat se v plné vaně vody atd.: Protože to miminka samozřejmě nesmí,je to pro ně nebezpečné. A to na ni super zabírá,takže dá radši přednost činnostem velké holky,než těm miminkovským. Druhý problém braní věcí řeším tak,že ji to vysloveně nezakazuji (stejně to neohlídám),ale podmiňuji to tím,že mu musí dát něco výměnou,že si to nesmí jen tak vzít,že to není správné ( a párkrát jsem jí to tak ukázala). Přistoupila na to a když náhodou zapomene,stačí ji to jen připomenout,neodporuje.Malý je vcelku spokojený,že mu aspoň něco půjčila a je klid. Pokud to ale na můj vkuz dělá často za sebou,většinou ji důrazně připomenu,které hračky měla před chvílí půjčené ona a pak demonstrativně nahlas řeknu (a musím se krotit,abych se nerozchechtala):Tomíku,nepůjčuj Zuzance ten veliký traktor. A ona začne panikařit,nejspíš ještě nechápe,že malý nic takového udělat ještě neumí :-)a honem mu hračku ponechá se slovy : Víš co? Tak já ti ji teda půjčím. Nebo : Klidně si ji půjč,já si sní teď stejně nehraju. Takže to máme už také zvládnuté. Občasným ubližováním jsme si také prošli a ještě krapet to přetrvává,myslím že ho malá testuje,zjišťuje,jestli to ONO je vlastně také živé,jestli vidí,slyší,co ho bolí a tak. Když se malý rozpláče,většinou na ni vidím úsměv, dost špatně zakrývaný hranou lítostí. Říkáme jí,že ji má bráška moc rád ,že chce být jako ona,že on vidí,jak je šikovná,co všechno dokáže ( něco z toho co umí vyjmenujem )a tak a že se teď zrovna od ní učí jak ji má, až bude větší, ubližovat,protože ona mu ubližuje (většinou pak zalže,že mu nic neudělala a my na to,že je nám vlastně jedno,jestli lže,protože o nás nejde,jde o ni a brášku a bráška to ví,jestli mu ublížila a bude si to pamatovat). Mimochodem když byl ještě lezoucí miminko,krapet se jí bál a utíkal před ní někam do bezpečí. Dnes už ji prokouk a je s ní šťastný a když je malá ve školce,dívá se spontánně na její fotografii,řehoní se a pokouší s říct její jméno. Mám z toho hřejivý pocit. Abych se vrátila k tomu ubližování,tak to,že by ji měl bráška jednou ubližovat se ji fakt nelíbí a dává si záležet,aby to nedělala moc často. Ještě kromě tohoto všeho,nám malá soustavně vyčítá,že se staráme jen o brášku a o ni ne,občas to přejde až do srdceryvného pláče.To,že miluju oba dva a věnuju se oběma stejně dobře,jí říkám vždy,(vyjmenuji některé bezprostřední činnosti), občas připomenu,že byla také miminko a věnovali jsme se jí mnohem více,než teď bráškovi(přidám detaily,někdy pustím video jak byla mimčo a my se nad ní rozněžňovali-to ji většinou uspokojí),ale jestli ještě jednou ztropí kvůli tomu takový vyrvál,jako předevčírem,jsem ochotna ji ukázkově předvést,co je to když se o ni maminka nestará ( Už jsem ji na to připravila a ona na to : Ale to potom budu mít hlad a rozbrečela se ještě víc. Tak jsem ji rázně dorazila tím,že Nebude mít hlad,ten rohlík si vzít umí a uvedla jsem ji tím do přemýšlivého myšlení 😀 Docela ráda bych veděla,co se jí v té hlavičce odehrávalo :-))Přeji Vám,abyste měla dost sil rozvíjet vztah mezi vašima kloučkama v přátelském tónu a abyste se již brzy tomu zlobení Vašeho prvorozeného synka mohla odsrdce zasmát.Blanka

Oprava :-)) Omlouvám se za překlep,v příspěvku :anonymní – 217.117.213.52 (16. 1. 2010 v 02:28), Ve 4.řádku od konce má část věty znít : uvedla jsem ji do přemýšlivého mlčení. Děkuji. Blanka

Dobrý den,mám stejný problém se svou dcerkou,jen jsem vůči Vám ve výhodě,je jí již 5 let a spoustě věcí již rozumí a nechá si je vysvětlit. Malému je rok a vyžaduje přeci jen ještě intenzivní péči. Dcerka na něj očividně výrazně žárlí a mývá i občas chuť si hrát na miminko,nasadit si plínku,houpat se v náručí,cucat prsty a tak..vždycky se u toho sice řehoní smíchy,ale mně to moc příjemné není. Pomalu se toto její chování vytrácí a to z toho důvodu,že se jí naprosto nevyplácí. Dělat miminko ji sice dovolím,ale v tom případě pak nemůže např.dostat předškolácké nůžky na stříhání,chystat se mnou večeři, koupat se v plné vaně vody atd.: Protože to miminka samozřejmě nesmí,je to pro ně nebezpečné. A to na ni super zabírá,takže dá radši přednost činnostem velké holky,než těm miminkovským. Druhý problém braní věcí řeším tak,že ji to vysloveně nezakazuji (stejně to neohlídám),ale podmiňuji to tím,že mu musí dát něco výměnou,že si to nesmí jen tak vzít,že to není správné ( a párkrát jsem jí to tak ukázala). Přistoupila na to a když náhodou zapomene,stačí ji to jen připomenout,neodporuje.Malý je vcelku spokojený,že mu aspoň něco půjčila a je klid. Pokud to ale na můj vkuz dělá často za sebou,většinou ji důrazně připomenu,které hračky měla před chvílí půjčené ona a pak demonstrativně nahlas řeknu (a musím se krotit,abych se nerozchechtala):Tomíku,nepůjčuj Zuzance ten veliký traktor. A ona začne panikařit,nejspíš ještě nechápe,že malý nic takového udělat ještě neumí :-)a honem mu hračku ponechá se slovy : Víš co? Tak já ti ji teda půjčím. Nebo : Klidně si ji půjč,já si sní teď stejně nehraju. Takže to máme už také zvládnuté. Občasným ubližováním jsme si také prošli a ještě krapet to přetrvává,myslím že ho malá testuje,zjišťuje,jestli to ONO je vlastně také živé,jestli vidí,slyší,co ho bolí a tak. Když se malý rozpláče,většinou na ni vidím úsměv, dost špatně zakrývaný hranou lítostí. Říkáme jí,že ji má bráška moc rád ,že chce být jako ona,že on vidí,jak je šikovná,co všechno dokáže ( něco z toho co umí vyjmenujem )a tak a že se teď zrovna od ní učí jak ji má, až bude větší, ubližovat,protože ona mu ubližuje (většinou pak zalže,že mu nic neudělala a my na to,že je nám vlastně jedno,jestli lže,protože o nás nejde,jde o ni a brášku a bráška to ví,jestli mu ublížila a bude si to pamatovat). Mimochodem když byl ještě lezoucí miminko,krapet se jí bál a utíkal před ní někam do bezpečí. Dnes už ji prokouk a je s ní šťastný a když je malá ve školce,dívá se spontánně na její fotografii,řehoní se a pokouší s říct její jméno. Mám z toho hřejivý pocit. Abych se vrátila k tomu ubližování,tak to,že by ji měl bráška jednou ubližovat se ji fakt nelíbí a dává si záležet,aby to nedělala moc často. Ještě kromě tohoto všeho,nám malá soustavně vyčítá,že se staráme jen o brášku a o ni ne,občas to přejde až do srdceryvného pláče.To,že miluju oba dva a věnuju se oběma stejně dobře,jí říkám vždy,(vyjmenuji některé bezprostřední činnosti), občas připomenu,že byla také miminko a věnovali jsme se jí mnohem více,než teď bráškovi(přidám detaily,někdy pustím video jak byla mimčo a my se nad ní rozněžňovali-to ji většinou uspokojí),ale jestli ještě jednou ztropí kvůli tomu takový vyrvál,jako předevčírem,jsem ochotna ji ukázkově předvést,co je to když se o ni maminka nestará ( Už jsem ji na to připravila a ona na to : Ale to potom budu mít hlad a rozbrečela se ještě víc. Tak jsem ji rázně dorazila tím,že Nebude mít hlad,ten rohlík si vzít umí a uvedla jsem ji tím do přemýšlivého myšlení 😀 Docela ráda bych veděla,co se jí v té hlavičce odehrávalo :-))Přeji Vám,abyste měla dost sil rozvíjet vztah mezi vašima kloučkama v přátelském tónu a abyste se již brzy tomu zlobení Vašeho prvorozeného synka mohla odsrdce zasmát.Blanka

Mgr. Martina Přichystalová mojeEFT.cz
5.1.2010 v 13:42

Dobrý den, dětem se velice špatně vysvětluje, že je máte stejně rádi, jako mladší sourozence. Když to tak necítí, tak se to „nevysvětlí“. Souhlasím s tím,že není řešení věnovat se mu více,než jeho mladšímu sourozenci. Snažte se věnovat oběma „stejně“ – vím, že to nejde úplně. Obvykle jsou tyto problémy nejlépe řešeny „prožitkem“. Je to poměrně časté a „normální“ u prvorozených, že se tak cítí. Není třeba mu to ulehčovat, je třeba mu pomoci. Musí se s tím „svržením z trůnu“ vyrovnat, posílí ho to do života. Zkuste se starším synem terapii pevného objetí. V Brně lze najít terapeuty v centru pro rodinu. Určitě je lze najít i jinde po republice. Je to metoda, která vydá za 100 hodin vysvětlování :-). Dítě „procítí“, že ho stále milujete. Můžete si přečíst knihu od paní Prekopové (objevitelka metody pevného objetí) Prvorozené dítě. Pomůže vám to pochopit, co se s dítětem děje, když se mu narodí sourozenec. Držím palce!

HANINA25
3.1.2010 v 18:16

Souhlasím,je to určitě lepší než si dupnout a vlastně tím je rozdělit moje a tvoje…
Martin od malička na Hanču nedal dopustit,takže já osobně nemám zkušenost s tím.Rozbroje začli až ve škole:)

TaHad
3.1.2010 v 16:59

Já bych ho spíš zapojila do péče o mladšího sourozence. Určitě by se cítil důležitý. Já jsem pořád staršímu vysvětlovala, že ten malý potřebuje pomoc od nás ode všech, protože ještě není tak šikovný jako on. Chtěla jsem, aby mu ukazoval jak se co dělá, aby ho naučil postavit komín, že to bude príma, až to všechno bude prcek umět, že bude mít parťáka do hry.

HANINA25
3.1.2010 v 15:15

Není to lehká ta situace.Já naštěstí tento problém neměla a dítka byli taky tak zhruba od sebe.
Bude to chtít moooc trpělivosti,ale určitě bych nedávala přednost staršímu před mladším.Myslím,že tím se jen utvrzuje jeho chování sobeckosti.Chodit ven jen s ním,točit se jen kolem něho přece nemůže vést k tomu,aby pochopil,že není sám a změnil své chování.
Na mou povahu bych asi dupla,rozdělila hračky a běda jestli mu vezmeš jeho,když mu nechceš půjčit svou.
Počítala bych,že bude nějaký čas s tím „zápasit“,ale důslednost,když by věděl,že se mu neustoupí časem by se měla projevit,né?
No školka mu určitě bude prospěšná a jak se říká,děti zkouší všechno a časem z toho vyrostou.
Tak pevné nervy a brzo pohodu přeji.

Lien
3.1.2010 v 14:39

Já zkušenost nemám, mám malou holčičku bez sourozenců, ale napadlo mě jen, že bych si toho zkusila co nejvíc nevšímat.

slepenina
3.1.2010 v 11:13

Boxovací pytel je dobrý v případě nějaké agrese, ale tím on netrpí. Podle mě to chce jen pořád dokola opakovat, že se musí dělit a tak hodně trpělivosti. Nějaké trestání podle mě nemá účinek a spíš to může ještě zhoršit, ale jinou radu nemám.