Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
lhaní
Dobrý den, pročítám si tady na Vd různé diskuse a odpovědi v poradnách a včera a dnes jsem narazila na dva názory, které jsou mi z jedné strany milé a z druhé ne. Tak se ptám. Je lhát dětem dobré?
Jeden případ je od HP o spací víle, jak malá hezky usíná, když jí ráno spací víla nechá na stole čokoládový peníz. Zdá se mi to super, ale vlastně dítěti lžu, to už tak super není.
Druhý: Radíte mamince syna, který má kamaráda, jemuž umřela maminka, aby se s ním o tom bavila a uvedla mu jako příklad sebe, když se v dětství její kamarádce stalo totéž. Dobrý nápad, ale opět je to lež předložená dítěti, byť v dobrém úmyslu.
Ráda bych svému dítěti nelhala vůbec, myslíte si, že je to nemožné nebo nesprávné?
Píšu do poradny, ale budu ráda, když se objeví co nejvíce názorů, opravdu se tím teď hodně zabývám a nemůžu se dobrat nějakého výsledku.
Souhalsím s většinou příspěvků. Hlavně v tom, že pohádky jsou základ pro dětskou fantazii. Ale zdá se mi „přitažené za vlasy“ obavy, že v tom případě lžu, když se bavím o vílách, skřítcích…. To bych pak musela mít pocit, že lžu i v případě, že svému 1,5letému vnoučkovi říkám, že je moje srdíčko. To mám mít strach, že se mě jednou zeptá, babi, proč mi lžeš, vždyť já nemůžů být tvoje srdíčko, to máš už těle?!
Možná to zní absurdně, ale připadá mi, že takhle chápat lhaní, je taky absurdní. Zkuste se podívat na všechna ta namalovaná zvířátka v dětských knížkách, která si dost často nejsou ani podobná. Budou se nás děti ptát, jak to, že jsme jim lhali, že je tohle pes, když vypadá jak kůň? A co dětské filmy s těmi neskutečnými postavičkami-kde ty žijí? Ano, jedině tady můžeme říct, že to my ne, to on NĚKDO je namaloval a pak to zase NĚKDO zfilmoval.
Tolik roků uplynulo od doby, kdy se začalo věřit na Ježíška a myslím, že nikdo z toho trauma neměl, když se dozvěděl, že to není pravda. A na tom záleží-říct ve vhodný okamžik a vhodně, jak je to doopravdy. A po čase, když si budeš pročítat dětská vánoční přáníčka, tak se jenom usměješ, jaká to byla krásná doba a jak rychle utekla. Lien, věř, že určitě tě dcera neobviní ze lži. U nás se dodnes vzpomíná na přání nejmladšího syna, který měl jeden rok jen 2 přání-punčocháčky s obrázkem (v té době je začal do školy nosit jeho kamarád a tady nebyly k sehnání) a vydájo (rozuměj video). Neuměl to pořádně ani vyslovit a o -i- se poradil se starší sestřičkou a rozhodli se pro tvrdé. Ani video nebylo tenkrát jen tak k dostání, ale touha byla. A dneska nám to při společných vánočních chvílích, když už jsou všechny děti dospělé, slouží k jejich zpříjemnění.
Pohádkové postavy můžeš použít i při výchově dcerky- -jak by se třeba líbílo právě těm vílám v neuklizeném pokojíčku, skřítkům mezi rozházenými hračkami atd. Jsou to takoví pomocníci i pro nás.
Lhaní, to je úplně o něčem jiném, než o Ježíškovi a vílách.
Qinty
Vírenko, jsem ráda, že ses také vyjádřila. Musím říci, že právě na tvůj názor jsem tentokrát čekala. A nezklamala jsi mě. Je to tak prosté, jasně, věci dávají rodiče, radost a pohodu ježíšek. Krása. Děkuju
Lien, chápu, co myslíš.
To, co píšeš o spací víle, to já nepokládám za lež, ale manipulativní techniku. Spací víla možná neexistuje, na druhou stranu, já to nevím. Děti vidí věci a jevy, které my nevidíme. Vidí zemřelé osoby, vidí fiktivní přátele. Někdo kdysi viděl víly, skřítky. Že je nevidím já, proto je ještě nepokládám za lživé postavy.
Ježíšek je trochu jiná věc. U nás je to neviditelná bytost, k tomu je to náboženský symbol a zvyk. O tom jsem taky hodně přemýšlela, jako nevěřící. Letos jsem třeba koupila obrázek s betlémem, kde jsou kolem jesliček palmy, protože romantické zasněžené chaloupky a kostelíčky o situaci kolem narození Ježíše dělají úplně chybný dojem 🙂
Ale Ježíška jsem klukům dělala, oni věří, že nosí dárky sám. Staršímu už to někdo řekl, že je to jinak, tak musím ještě několikrát naplánovat promluvu. Jemu déle trvá, než sesumíruje otázky, aby opravdu pochopil 🙂 Snažím se mu říct, že Ježíšek je neviditelný, to jsem říkala vždycky. Že to on nám na vánoce pomáhá nadělit klid, pohodu, radost, potěšení ze vzájemnosti. Nejsem tradičně věřící, tomuto ale v podstatě věřím tak, jak to píšu. Teprve teď, když je Tom školní, začíná chápat rozdíl mezi hmotným a nehmotným darem. Hmotné dárky dáváme my, to nehmatatelné vánoční radování, to nám symbolicky přináší ten Ježíšek. Menší dítě to nepochopí, Tom možná letos už ano. Možná až za rok.
Děti nestraším ničím a snažím se nelhat. Ale i vymyšlený příběh může být dobrou cestou, děti si rády vymýšlí a já důsledně rozlišuju mezi lží a imaginací. Nikdy jim neříkám, že imaginace je špatná. A když já řeknu, že jsem něco vymyslela, oni taky vědí, do jakého světa to patří. Imaginativní svět je pro ně tak skutečný, oni o něm mluví někdy mnohem víc než o tom našem reálném.
Nečetla jsem všechny komentáře, ale smyšlené postavy a jejich nadpřirozené činy v pohádkách rozvíjí fantazii a představivost. To bych už ani nemohla dítěti přečíst pohádku, kdybych se měla bát, že se zeptá, proč mu to vykládám, když nic takového není. A já pohádky miluju sama.
S tím Ježíškem …. už několik dětí mi nadšeně povídalo, že to ví, že dárky nenosí Ježíšek a měly z toho zjištění ohromnou radost, jako by pocit vítězství, že na to přišly, i když jim rodiče tvrdí něco jiného. Ještě jsem se nesetkala s tím, že by z toho měl někdo psychickou újmu.
Nám to řekli i o čertech hromadně někdy ve škole nebo školce – už nevím, když si to začali spolužáci povídat mezi sebou(tak asi abychom se to nedozvěděli právě od nich – zřejmě se škola na tom domluvila s rodiči)a já pak mamce nadšeně vysvětlovala, jak to je doopravdy 😀
Takže tohle „lhaní“ mi žíly netrhá.
No, musím říct, že Suenéé má hodně blízko k mému způsobu uvažování. Díky, dost jsi mi pomohl utřídit si myšlenky. Díky i všem ostatním.
Lien, u nás to s Ježíškem bylo tak, že jsme věděli, že se kdysi dávno opravdu Ježíšek narodil a lidé mu nosili dary. A na památku toho to děláme my dnes. Ježíšek u nás dárky nenosil a Vánoce byly i tak krásné a tajemné. Takže pokud je to proti tvému přesvědčení, dítě tím podle mého názoru neochudíš.
Na druhou stranu nesouhlasím, že by mohlo dětem vyloženě uškodit, když věří, že stromeček a dárky jsou od Ježíška. Když se o tom bavím s kamarády, nikdo to nevnímá tak, že ho rodiče obelhávali.
Já bych si na to rozhodně netroufla odpovědět jednoznačně.
Když se syn ptá na něco nemožného, nějaké kouzlo, bytost apod., říkám mu, že to je jen v pohádce. Neříkám mu, že to neexistuje nebo že je to výmysl, ale snažím se mu vysvětlit, že pohádlka a realita se od sebe liší.
Já bych řekl, že základní myšlenka by měla být, zda chceš své dítě naučit lhát? Děti v tomhle věku se teprve učí rozlišovat pojmy: dobré/špatné, pravda/lež. O to větší je pro ně zklamáním, když zjistí, že je vlastně podvádíš a neříkáš jim pravdu. Lhát v jakém si vyšším zájmu, „aby měla krásné dětství“ mi přijde nesprávné.
Navrhl bych ti, abys neříkala nic, za čím si nestojíš. Tedy nic – čemu sama nevěříš a co si neumíš obhájit, a že se tě jednou zeptá: „A maminko, proč jsi mi říkala, že je Ježíšek existuje, když to není pravda?“. V ten moment, totiž zrazuješ její důvěru v tebe.
Mě osobně připadá lepší dítěti ukázat, že v pohádkách a představách můžeš mít cokoliv co tě napadne. Víly, draky, skřítky… Prostě v té pohádkové fantasii můžeš mít co si budeš přát. A v tom bych jí podporoval, protože mít fantasii je úžasné. Zda bude věřit tomu, že skřítkové jsou i v reálném světě bych nechal na její fantasii. 🙂 Základní myšlenka: Nelži, pokud nechceš, aby jednou lhala tobě.
Učit dítě: „Když budeš hodná, víla ti dá čokoládový peníz“, mi přijde jako sprosté citové vydírání.
Sueneé
Souhlasím s tím, že pohádky a svět fantazie patří k dětství, ale i k dospělákům.
Jenže co dělat v prípadě, že lže, vymýšlí si a mluví o něčem co se vůbec nestalo dospělý člověk – otec od rodiny??
Já tomu říkám „baron Prášil“, ale je mi z toho hodně smutno, mám strach do budoucna. když se kouknu na zbytek jeho rodiny – hl.mužské osoby, tak jsou tím postiženi všichni. Snažila jsem se, aby toho nechal, jenže je takhle zvyklý po celý život a co až si bude vymýšlet a lhát i pro syna? On ani lhát neumí a ani si nepamatuje,co kdy kde říkal za nesmysly.
Když něco takového zjistím, je mi z toho špatně.
Asi jsem odbočila od tématu, ale tak to cítím.
Doufám, že se mi povede prcka správně provést z pohádek a her do reality. A že mu budu lhát co nejméně. Spíše říkat pravdu, přijatelně jeho věku.
Ale jak moc ho ovlivní jeho otec, to netuším.
Tak v pohádkových bytostech dětem lžu, protože chci aby věřily, je to úžasné, jak děti věří na pohádkové bytosti, na Ježíška, na čerty:)
Pro mě by bylo kruté je připravit o tohle věření:)
Ano, až příjde doba, kdy přestanou věřit, tak jím řeknu pravdu:)
Myslím si, že mi neřeknou a proč jsi říkala, že existují??? Ale upřímně se tomu zasmějí:)
Tak lžu, když řeknu, že třeba tahle polévka je strašně zdravá a vyroste po ní, ale jinak to nejde, dítě tomu věří:)
A jinak u dětí je jedna etapa v dětství, kdy si tu lež taky vyzkouší, tak jako je etapa vztekání, etapa imaginárních kamarádů……….
Říkám dcerce, že se nemá lhát a žalovat, že to není hezké, ale malý dětský mozeček z toho nemá ještě tolik rozumu, aby pochopilo, kde jsou haranice a kam až může zajít:)
Příjde doba, kdy pochopí, že je to špatné:)
Ono vlastně pro mě není těžké říct jí, že ježíšek a víly možná jsou, protože nejsem stopro přesvědčená, že je to lež, spíš to, že s nimi mluvím a že nosí dárky je už trošku za hranicí. Nejspíš jí má každý jinde. Je pravda, že jsem asi trošku tvrdší nátura, tak se pokusím co nemusím neříkat a snad jí tolik neochudím. Ještě je maličká, možná že vše budu přehodnocovat postupně až přijde čas. Jinak díky všem, a určitě si ráda přečtu i další názory.