Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Úmrtí
Dobrý den,
váhala jsem, jestli se ptát, ale skutečně nevím, jak se zachovat. Můj synek má nejlepšího kamaráda, v mnoha ohledech spíš jediného kamaráda. Je mu osm let, druhák. Kamarádovi před pár týdny zemřela maminka, otce už nemá, vyrůstá už rok s babičkou, která mi o smrti maminky řekla, a požádala mě, ať to synovi neříkám, ráda by, aby mu to kamarád řekl sám, až bude chtít. Kamarád se bojí to dětem ve třídě říct, má zábrany. Snad to řekl jednomu děvčátku, ale žádnému z kluků nechce. Chodí k nám na návštěvy, od úmrtí zatím z každé návštěvy sešlo, naposledy dnes, kdy děti i ve škole probírali téma Dušiček. Hošík má přijít zítra.
Nevím, jak vhodně postupovat. I u nás v rodině vzpomínáme na zemřelé, manželovi zemřela maminka jako miminku, vzhledem k tomu, že syn zatím neví, co se stalo, může kdykoliv kamarádovi pěkně brnknout na bolavou strunku. Syn je málo empatický, proto počítám s tím, že bude třeba mu vše a ze všech stran vyložit, aby pochopil, jak se kamarád asi velmi zle a osaměle cítí. Mám čekat, až se situaci dozví od kamaráda, nebo tomu trochu pomoci, svést tím směrem řeč? Nebude pro osmiletého kamaráda bolavé, když sama tím směrem zabrousím? Ale co když na to dojde bez mé přítomnosti a můj syn se zachová ve zmatku ještě bolavěji? Samotnou mě nenapadá žádný vhodný postup. Vím, že se těžko radí, ale pomohlo by mi, kdybyste naznačila, co může být pro osmileté dítě vhodnější. Naznačit, že vše víme, syna na to připravit? Nebo nechat chlapce použít tu odvahu a začít to téma sám? Třeba po nevědomé narážce na téma smrti, aktivované svátkem dušiček? Chci respektovat přání chlapcovy babičky, ale myslím, že ani ona nečekala, že týdny po události ještě kamarádi nemají tušení…
Omlouvám se za anonymní vložení, je to pro mě citlivé téma.
mamka+syn
Děkuju za odpovědi. Asi to zkusím se synem promluvit tak nějak podle rady poradkyně, dozvěděla jsem se, že chlapec má potíže, takže s ním babička začala docházet k psychologovi. Není třeba, aby ještě k nějaké bolístce přispěl nešetrností můj syn.
Ještě jednou díky všem
Je to smutné a chápu Vaše obavy. Nevím, co bych Vám poradila já, ale určitě se rozhodnete co nejlépe.
My nemáme přímo stejnou zkušenost, ale s úmrtí ve třídě ano. Můj syn na konci školního roku (1.třída) přišel s tím, že kamarádovi umřela maminka (pak jsme se to dozvěděli ještě z televize). Říkal to s takovým zvláštním smutným výrazem, a z toho jsem pochopila, že už moc dobře chápe, o co jde a jak to je bolestné. Ale naštěstí s přístupem dětí ve třídě máme lepší zkušenost než Radka2, smál se mu jen jeden klučina – co vím, a ostatní děti se chovali naprosto bezvadně. I syn s tím přišel, že byli děti naštvaní na toho kluka, co se posmíval. Chlapec pokračuje dál druhou třídou a má tam dobrou partu skvělých dětí.
Dobrý večer, je to velmi smutné a citlivé téma. Zejména pro malé dítě. Rozumím tomu, že chcete respektovat přání babičky toho chlapce, ale zároveň chcete vašeho syna trochu připravit. Napadá mě taková kombinace, že si se synem popovídáte o smrti dopředu sama, ale neřeknete mu, že se to týká jeho kamaráda. Je zrovna „památka zesnulých“, tak není divné, když se na toto téma začne řeč. Nemusíte tedy říkat, že se jedná o maminku toho konkrétního chlapce. Jen tak mimochodem si vzpomenete na „příběh z vašeho dětství“, kdy jedné vaší kamarádce zemřela maminka, když jste byly asi tak staří jako je teď váš syn. Povězte mu, jak se cítila, co dělala a taky jak jste se k tomu stavěli vy ve třídě atd. Taky mě napadá, že by bylo dobré se syna ptát (po vyprávění nebo už i v jeho průběhu), co by dělal on, co o tom ví, co si o tom myslí. Zjistíte tak, jak to chápe a co o problému ví a můžete ho „zkorigovat“. Myslím, že když bude vědět, co to znamená, nebude pak už reagovat nějak nepřiměřeně nebo pro kamaráda „bolestně“. Když ale ten chlapec nebude schopen o smrti své maminky mluvit ještě dál několik týdnů, navrhla bych jeho babičce (pokud je to možné), aby mu trochu pomohla zašla s ním k psychologovi.
Je to jen moje úvaha. Určitě se rozhodnete pro tu nejlepší cestu sama. Držím palce!
taky jsem zažila podobné. synově první velké lásce (první třída, terezka) zemřela maminka. nikomu to neřekla, ani učitelce, taťka nějak selhal. synkovi řekla, že se bojí, že děcka se jí budou smát. světe div se, smály se jí:-( bylo to moc smutný. nechala bych to být, až se klučina sám svěří, do té doby dělat jakože nic.
Babička bydlí od nás daleko a je dost zoufalá ze ztráty dcery, už první rozhovor byl pro ni velmi těžký. Říkala, že chlapce povzbuzovala, aby se blízkým dětem ze třídy svěřil, ale on nechtěl. Má teď navíc zdravotní potíže, proto ani pro chlapce nechodí do školy. Neplánuju žádnou velkou aktivitu, jen mám trochu obavu, aby nějakou nešetrností (dětí) nedošlo k vymknutí situace a velmi silných emocí z kontroly. Nejsme blízcí příbuzní a toto bohužel není zamluvitelná maličkost.
Možná je můj dotaz hloupý, ale vím, že situace aktivuje už prožité trauma v naší rodině, úmrtí maminky dítěti je vždycky bolest. A přijít to musí, chlapec maminku prostě už nemá.
Poraďte se s babičkou onoho chlapce.