Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Deníčky pro děti
Jako dítko čerstvě předpubertální jsem doma našla malý sešítek formátu A6, ve kterém si moje mamka zaznamenávala důležitá data v životě mém a mého bratra. Byly tam váhy, délky, očkování, první slova, posazení, stoupnutí na nožičky, první kroky a básničky. Protože jsem byla ve věku, kdy jsem si začala uvědomovat, že jsem byla někdy ještě menší, strašně se mi to líbilo a hrozně ráda jsem si to četla. Dneska ani nevím, kam se notýsek poděl, ale třeba bych ho znovu našla.
Když jsem si po letech udělala svůj první (a hned pozitivní) těhotenský test, začala jsem si psát svoje dojmy do takového deníčku. Jak přibírám, jak se cítím, co na to okolí. Psala jsem i v porodnici, doslova uprostřed porodních bolestí, aby mělo dítko jednou taky co číst. Poctivě jsem zapisovala všechno, co se týkalo dítěte po narození, nechala jsem se mamkou trošku inspirovat, je pravda, že jsem to dovedla do větších podrobností, takže vznikl deník nenarozeného a posléze narozeného prvního, druhého i třetího dítěte. Jednou jsem našla manžela, jak se zalíbením všechno čte, na jednu stranu jsem byla trošku naštvaná, protože si ze mě dělal legraci, že jsem Jirásek, ale na druhou stranu řekl, že z toho budou mít jednou děti radost, až to budou jako dospělé číst.
Co vy? Píšete si nějaké zápisky ze života svých dětí? Napadlo vás někdy, zapisovat jim deníčky, trošku jinak než jsou v pamětních knížkách, které mimochodem paralelně taky vyplňuji.
Deníčky píši oběma,dostaly jsme je když se každe prtě narodilo.Myslím si,že je to dobrá věc.Pak až dítko bude velké(dospěle) tak věřím že bude nadšene z toho. Mě to mamka nedělala a ani pořadně neví v kolik sem se narodila ani íry už neví. 🙁 A proto možna já to dělam aby na mě nebyli naštvané. 🙂
Když to tak čtu, říkám si, že je škoda, že moje mamka nebyla psavec a nic takového mi nedělala. Porod pro ni byl těžký a od narození se mnou musela x hodin denně cvičit. Takže chápu, že na to neměla sílu. Já sama si deník píšu a třeba vytvířím deníček Phoebulce, i když psí:-) Ale první vypadlý zoubek taky mám:-). Nedávno, když jsme prodaly byt po babičce, přivezla mamka nějaké ty drobnosti, co si babička schovávala. A měla tam zoubky a kadeře vlásků všech svých dcer. Říkám mamce “Co ty, máš moje vlasy?“ Mamka, že ne. Pak jsme v té krabičce objevily ještě jeden balíček a na něm bylo Vlásky Adélky. Tak jsem si u toho pobrečela.
Píši oboum dětem, ale do knih, které jsou k tomu určené a mají tam i fotečky.
Malá má deník rozsáhlý a do 4.let, víc už tam opravdu nenacpu a malému to teprve začínám psát:)
Ale u nás je spíš hodně albíček na fotky, těch mám hromady a kupují si ty, kde se dá pod fotku něco napsat, takže to jsou v podstatě taky takové deníčky:)
A jak už zminovaly některé holky, krabičky mám taky, vlásky, zoubek, bačkůrka, dudel, naušnice, přáníčka, hračky oblíbené, no prostě, co je mi opravdu líto vyhodit.
Mě rodiče nic nedělali a je to škoda, takže dětem to dělám, aby měly nějakou památku na dětství:)
Taky píšu deníček, ale až od jejího narození. Bylo to do knížky darované porodnicí, ale bylo tam málo místa, tak se mi tam na den vešlo pět slov. Byla to knížka na rok, teď pokračuju s deníkem v počítači a sepisuju všechno od vstávání po usínání. Teď jsem bohužel z lenoti pět dní ve skluzu, poslední tři ještě zvládnu celkem podrobně, ale ty dva už budou stručnější.. Radši jdu hned psát, ať to zase neprotahuju.
kvůli tomuhle jsem se dala na scrapbook, chtěla bych dětem udělat alba s textem, jejich výroky, vstupenkami z akcí apod… takový fotodeník, ale bojuju s časem, zatím mám jen pár stránek. Jinak jsem jim začala zapisovat i do knížky “Mých prvních pět let“ od A. Geddes.
Quendolino, taky mám krabičku – mám tam první usušenou kytičku od kluků, vlásky, zoubky, první svíčku z dortu, oblíbené první hračky, bačkůrky…. to jsou věcičky, které se prostě NEDAJÍ vyhodit…
Já měla v plánu psát holčičkám deníček, ale nějak jsem nestíhala začít.
No ale mám to všechno v mailech…! Jen to setřídit…
(No jsem jasná, no…)
Já sama mám památníček, co mi psala babička.
Od narození do 18 let (to jsem ho dostala k narozeninám).
Ze začátku bylo těch zápisů hodně, pak už to řídlo…
Taky píšu dětem deníčky, i když asi ne tak podrobně jako vy. Je to ale opravdu hezké se tím po nějaké době probírat. Zrovna nedávno jsem si četla výroky mého prostředního syna a okamžitě jsem se přenesla do té doby, válela se smíchem – byla jsem ráda, že jsem to tehdy napsala,protože to je opravdu neopakovatelné a moje paměť tak krátká.
Ájíku s tím svatebním darem je to bezva nápad.
A ty vetešnické krabičky asi taky založím. Možná si tam dám i jedny maličkaté dupačky, neměla jsem to srdce je vyhodit. A taky si tam dám kalíšek čajové svíčky, ze kterého Toníček minulý týden vyndal ten hliníkový obal a ukousl kus vosku 🙂 – udělal tam pěkný otisk horních i dolních zoubků.
Jo – a taky ty jejich obrázky jsou kouzelné. Díky VD (a knížce kterou někdo vyhrál o obrázcích dětí)jsem našla další inspiraci. Nafotit ty jejich výtvory a pak to nějak zakomponovat do jejich albumů.
No nápadů je spousty, jen kde brát ten čas to zpracovávat.
A nesestříhaného videa mám taky už několik kazet. Budu se tím bavit asi až v důchodu 🙂
Nakukuji náhodou a vidím, že se dobře znáte i z jiných diskuzí. My jsme byly doma 3 holky, mamka nám vedla fotoalbumy a psala a kreslila do nich, ráda si je dodnes prohlížím. Od jisté doby to však řešila jinak: lepila fotky na čtvrtky a ty zakládala do šanonu. Tuto metodu jsem převzala a svoje fotky tak dlouho vedla včetně podrobných popisků, nemusela jsem si lámat hlavu s velikostí či formátem fotek. S manželem jsme si pořídili digi foťák, máme nyní fotek mraky, jen tak tak stačím psát popisky, jednou chci udělat výběr a dát to na papír, protože album je zkrátka album! Dceři snad uspořádám digi album, papírové foto chci dělat jen do 1-2let, pak už jen na CD nebo DVD. Svatební kytici mám usušenou, ale postupně z ní ubírám a ubírám, zpětně vidím, že byla blbost do ní dávat asparágus, děsně se to drobí. Už asi dlouho nevydrží a poletí do koše celá.
Zuzka