Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Bojí se všude a všech, dát do jeslí?
Dobrý den,
už si nevím rady se svou 2a1/4letou dcerkou. Bojí se všeho a všech, bez mámy ani chvíli nevydrží, ani jí nesmí nakrmit či vykoupat táta. Ze začátku jsem to chápala, byly jsme spolu dlouho v nemocnici, pak se bála, jak na ni „šahala“ fyzioterapeutka (cvičily jsme Vojtovu metodu), ale teď už mi přijde, že si mě vyvztekává, že musím být po jejím. Také je velmi nesamostatná – nechce jíst sama, nechce na nočník, prostě všechno musí dělat maminka. Myslím, že kdyby byla v kolektivu dětí, hned by se to naučila. Ráda bych jí dala od září (tj. ve 2,5letech) do jeslí, neboť cítím, že by jí to prospělo. Myslím si a cítím, že se to bude zhoršovat nebo to bude stejné, zdá se mi, že když se dřív začlení do kolektivu, bude to pro ni (i pro mě, nemůžeme skoro nikam jít!!) lepší. Jesle jsou tady bezvadné – lepší než školka – na 5 dětí 1 zdrav. sestra, velmi se jim věnují. Zdá se mi, že by to byl pro ni pozvolnější přechod než ji dát do školky ke starším dětem a víc zaneprázdněným učitelkám. Navíc bych ji mohla zatím dávat do jeslí na 6 hodin. Prosila bych o radu někoho znalého dětí a také nezávislého. Děkuji mnohokrát, Jana
Jana
Nestíhám číst všechny reakce, tak nevím, jestli už o tom někdo nepsal: u nás jsou tzv. miniškolky…dítě tam dáte a za 1-1,5 hodiny si pro něj přijdete. Děti si zpívají, tancují, tvoří…Eliška se v tomhle věku taky bála všeho, ale do miniškolky chodila moc ráda – nikdy nechtěla domů a nechápala, proč některé děti brečí…
Jesličky by byly asi dost brutální na rozjezd. I když by šla malá po O domů, 4 hoďky už je dost na to, jak je fixovaná na matku.
Dobrý den, vaše dítě se chová pesně jako to moje v tomhle věku, tedy 2a1/4roku. Do školky jsem ho dala ve 3letech a 2měsících, jeho psychika, bojácnost dostaly tímto krokem pořádně na frak. Bylo to ještě horší, takže jsme školku přerušili, půl roku oni ani nepromluvili. Jen jsme tam chodili platit školkovné. Dneska jsou mému synovi 4roky,nežebysedokolky vyloženě těšil, ale už s tím souhlasí, v klidu o ní komunikujeme, ví že tam bude jen do oběda, děti i učitelku zná. Taky jsme měli období že všechno měla dělat jen maminka… dneska spí sám u babičky. Nikdy jsme nic neřešili násilím, vše šlo samo. Prostě do všeho musel DORŮST sám 🙂
Jani já myslímm, že to chce trpělivost,takhle malé děti se strašně rychle mění.Moje starší dcera měla taky takové období a samo to přešlo. Já osobně si myslím ,že děti by měly jít do kolektivu až kolem třetího roku, do té doby může chodit maminka třeba do mateřského centra nebo na cvičení rodičů s dětmi. Vím ,že je to někdy únavné , když vám neustále dítě“ visí na krku „, ale chce to doopravdy vydržet, je to jen krátké období v životě dítěte ,už nikdy si vás nebude tak žádat jako v tomto věku. Myslím si z toho co jsem četla , že Vaše dcera není ještě zralá na to, aby nastoupila do kolektivu dětí,chce to začleňovat jí pozvolna a nenásilně, některé děti jsou dokonce zralé jít do kolektivu až kolem čtvrtého roku a myslím , že vaše dcera může být úzkostnější, ale není se čemu divit po tom co prožila (jak píšete pobyt v nemocnici), vás chápe jako svojí jistotu a bojí se o ní přijít. Zkuste nějaké MC nabo cvičení a tak jí nenásilně zvykejte, ale zatím buďte vždy nablízku, když bude vědět, že se na vás může vždy spolehnout získá sebevědomí a uvidíte , že se časem osamostatní, přeji pevné nervy a dostatek trpělivosti.
Jana
Jani, uvidíš, že se to spraví, ale chce to prostě trpělivost. Dokážu pochopit dcerky závislost na tobě, ale určitě by stálo začít u tatínka. Já vím , že s tatínky je to někdy těžké, ale určitě je někdy doma a tak bych s ním o tom promluvila a zapracujte na tom spolu. My to dělali např. tak, že já jsem jí nechala doma s tatínkem a šla jsem nakoupit do nedalekého obchodu. Řev byl, to jo, ale když se to udělalo po třetí, tak už se to lepšilo. Pak si už prostě hrála, akorát se přišla se mnou rozloučit ke dveřím a pokřikovala na mě, ať jí přinesu něco dobrýho :-)))
Chce to pomalu, po krůčkách, tak aby jste jí dokázali, že nejenom maminka může být dobrým společníkem , i když jen na omezenou dobu.
S těmi školkami s tebou souhlasím, pak by to bylo horší, určitá adaptace na kolektiv ve formě těchto jeslí není na škodu. Ale problém stejně může nastat. Ve školce budou nové tváře, nové učitelky, nové děti, i tak může být přechod problematický. Být tebou, tak bych se určitě dopředu informovala o tom, jak probíhá začleňování nových dětí do kolektivu.
Sama jsem ráda za souhru náhod, která mě dovedla do školčičky, která není přeplněná a tety jsou úžasné, takže jsem zvědavá, jak zářijový nástup bude vypadat 🙂 Dcerce budou tři a měsíc pryč.
Děkuji moc za reakce,
s tím jídlem jsem to zkusila a kupodivu začala včera jíst sama!! Mám velkou radost.
S ostatníma dětma je to problém – na pískovišti je to v pořádku (pokud na ni někdo nesáhne), ale v herničce-kavárně se mě drží okolo krku a bojí se i ročního miminka a nechce si jít hrát.
Já ji nechci hned šoupnout do jeslí, ale až za 4 měsíce a zatím se tedy budu snažit o převýchovu. Ono je to těžké – hlídací babičky nemáme, manžel taky nepohlídá, takže je pořád se mnou. Kruté to asi trochu bude, ale myslím, že míň (adaptace, méně hodin denně, starající se tety) než ji šoupnout po novém roce bez adaptace do školky a hned na 9 hodin denně. Školky jsou přeplněné, učitelky nemají na děti čas. Nástup do jesliček nám mohou posunout na listopad, to bude malé 2 a 3/4 roku. Ještě to promyslím, každopádně děkuji za rady! Pro nás dvě bylo nejhorší to „mučení“ v nemocnici (třmeny, trakce, sádrový krunýř, 2 operace, řezání sádry pilkou, rentgen) a pak Vojtova metoda (až v 10ti měsících) – asi si to pamatuje, proto nemá ráda, když na ni někdo sahá. I babička. Moc jsem se jí věnovala, možná až přespříliš.
Jana
Jani, musím souhlasit s výše napsaným… nejsem si jistá, zda by to jesle ještě nezhoršily. Zkus s převýchovou doma, dítko v totmo věku zkouší, kam až může a kam až rodiče povolí… držím palce a přeji pevné nervy… zvládnete to, uvidíš 🙂
Souhlasím s Horempádem, myslím, že v takovém „stavu“ ještě šoupnout holčičku do jeslí je kruťárna a že by jí to skutečně mohlo zanechat nepěkné šrámy na dušičce.
Jano, asi tě svým příspěvkem nepotěším, nicméně nedávno (cca půl roku zpět) jsem řešila něco podobného u dcerky, ale původ byl někde jinde.
Jde o to, že bohužel tvá dcerka je ve věku, kdy zrovna tak jako ta naše v tomto věku, zkouší své hranice.
U nás příčinou nebyla nemocnice, ale špatná paní na hlídání. Do 2,5 let byla dcerka úplně v pohodě na víkend u prarodičů a pak najednouse upnula na mě tak silně, že jsem si až říkala, že to není normální. Ale normální to je. Tyto děti jsou v tomto věku velmi vnímavé a chtějí se prostě přesvědčit, že je tu maminka pro ně.
Potom záleží, co jí dovolíš. Aby jsi ji mohla začít učit žít i v jiném kolektivu než rodinném, bylo by dobré urovnat si právě ty rodinné vztahy. S tatínkem u nás to chvíli bylo stejně,ale dalo se na tom pracovat a dnes jsme rovnocennými partnery při výchově. Nikoho z nás vyloženě nepreferuje, i když samozřejmě maminka je maminka 🙂
Pokud bude mít dítě jistotu v rodině, pak může přejít do kolektivu.
Já jsem s dcerkou měla taky vizi, že bude na pár hodin v týdnu navštěvovat soukr. školčičku. Taky personál úžasný. Jenže musely jsme začínat pomalu a postupně, drasťárny typu odebrat a vypadnout, na některé děti fakt nepůsobí dobře. U nás fungoval citlivější přístup. Docházela jsem tam zpočátku s ní, zapojovala ji do her s dětmi a s tetami. Pak si už hrála sama a nakonec jsem mohla i odejít na pár hodin, bez toho, aby z toho měla šok, kam jsem šla.
Chodila tam ráda, bylo to pro ni spestření všedních dní. CHodily cvičit, malovat a pod. Ale pobývala tam max 4 hodinky. Ono to ostatně stačí, na zbytek dne jsme tu my maminky 🙂
Pak ale stejně začaly řádit virozy a tak zůstávala doma, aby nebyla nemocná a nějak plynule tam přestala chodit. Vyměnily jsme to za chození ven na hřiště za dětmi. Když potřebuji něco vyřídit či pracovat, tak jde na chvíli k babičce.
Do školky nastupuje od září, a budu doufat, že to bude bez větších problémů a že je připravená se malinko osamostatnit.
Takže chce to trpělivost a citlivý přístup. Ne vždy to výjde tak jak si my maminky zprvu naplánujeme, protože dětská duše je citlivá a není třeba dělat zbytečné šrámy. Nejdřív upravit v rodině a pak do toho zainteresovat ústav (jesle, školka apod).
Nevím, jestli patřím do kategorie znalá dětí, ale vychovali jsme s manželem 3 děti, takže snad trošku ano. Když si přečteš svůj příspěvek, tak bych řekla, že v něm najdeš hned odpověď na svůj problém-vyvzteká si mě. Tady bych začala. Pomalu ale důrazně bych vysvětlovala, že tohle maminka nedělá, to dělá její holčička, že tatínek patří k ní stejně jako maminka a taky chce svoji holčičku nakrmit, vykoupat.
Možná, že když přijde mezi cizí, tak jí najednou nezbyde nic jiného, než se přizpůsobit, ale tomu bych moc nevěřila. Spíš bych okamžitě začala s tou převýchovou. Nechceš jíst sama, dobře, budeš o hladu. Nechceš na nočník, tak holt budeš s plínou počůraná a pokakaná. Asi to zní moc drasticky, ale je jasné, že to takhle nemůže začít hned zítra a natvrdo. Ale určitě bych neotálela a byla důsledná.
Zapracuj do toho pohádkové nebo zvířecí postavičky, hodně CHVAL a hlavně s ní hodně mluv, říkej co budeš dělat, kam půjdeš, že se hned vrátíš (do špajzu, na balkon), aby věděla, že se nemusí bát, že se určitě vrátíš.
Budou to určitě nervy, ale určitě budeš mít úspěch a dcerka bude samostatnější a jesličky přežije bez problémů.
Držím pěsti.
Qinty