Archiv diskuzí

Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.

Kde se stala chyba?

Máme 2,5 letou dceru, která se právě začíná seznamovat s docházkou do školky. Přesněji do soukromé školky, neboť v tomto věku v našem kraji do normální MŠ být přijata nemůže a jesle neexistují. Vyvstal nám ovšem „nečekaný“ problém. Pojem nečekaný následně vyjasním. Jedná se podle toho, co jsem se na těchto stránkách dočetla, o problém normální, ale v našem případě trošku nespecifický. Jedná se o běžný vzdor a nechuť ve školce zůstat delší dobu jak cca 2 hodiny a nebo zůstat tam vůbec. Bohužel s tím se přidružily i problémy jiné, které následně popíšu.Proč je to pro nás problén nečekaný? Naše dcera byla hlídána svými prarodiči pravidelně od svých 7 měsíců z důvodu, že jsem nastoupila na poloviční úvazek do svého původního zaměstnání. S hlídáním už od tohoto věku problém nebyl. Dcera to přijímala dobře, spíše jako zpestření dopoledne a postupně jak byla starší, tak zůstávala i přes víkendy přes noc a nebyl v tom žádný problém. Postupem času byli prarodiče hlídáním unavení, tak jsme to kombinovali s druhou babičkou, občas pohlídal tatínek, když zrovna nebyl v práci nebo i švagrová se stejně starou dcerou apod. Takže nikdy jsme nemuseli řešit problém , že někde být nechce, ba naopak, vždy se těšila. To že měla být někde jinde než doma brala vždy pozitivně, prostě jako něco, na co se může těšit. Dalo by se tedy říci, že jsem byla pyšná na to, že nemám doma dítě „závisláka“, ale samostatnou hodnou holčičku, která rodičům věří, že by ji nedali nikam, kde by se ji nemuselo líbit a vždy měla jistotu, že pro ni přijedeme, ať už to bylo za pár hodin nebo za dva dny. Jenže babička začala být unavená, druhá začala chodit do práce a tak jsme se rozhodli problém s hlídáním řešit soukromou školkou. Jednu jsme navštěvovali od jejích dvou let, kam jsme chodili na pravidelná cvičení pro děti a jednou jsme ji v cca dvou letech, tam nechali na zkoušku na dvě hodinky pohlídat mezi dětmi. Vše proběhlo bez problémů, ani nechtěla domů. Tehdy nám ale ještě připadala malá a babička se nám ještě rozhodla nějakou chvíli pomoci s hlídáním. Do této školky jsme zatím stále docházeli na cvičení. Cca před měsícem jsme se rozhodli, že tedy vybereme nějakou možnost co se týká alternativního hlídání, tedy ne prarodiče, ale buďto tuto soukromou školku nebo se nám naskytla ještě jedna možnost. Má kamarádka dává hlídat svou dceru, která je stejně stará jako ta naše soukromě k jedné paní. Tato paní hlídá celkem dvě děti, jde o bývalou učitelku ve školce, která šla předčasně do důchodu. Připadalo mi to jako dobrý nápad a protože kamarádka mi podala ty nejlepší reference, tak jsme se rozhodli to vyzkoušet. Nejdříve se seznámily holky, báječně si rozuměly, asi hodně dělala stejná věková kategorie. Neprobíhaly žádné hádky, rozpory nebo něco podobného. Navštívily jsme tedy s dcerou následně samotnou paní a to v době, kdy tam byly i ostatní děti. Dcera tam šla normálně bez problémů si začala s dětmi hned hrát. Pobyly jsme tam cca dvě hodinky. S paní jsem si promluvila a protože se mi jevila jako člověk s praxí v tomto oboru, navíc se snažila děti i učit, to co se klasicky učí ve školkách, tak mi to připadalo báječné. Děti byly pohodové a bylo na nich vidět, že jsou spokojené. Rozhodla jsem se proto, že to tedy s dcerou zkusím. Domluvily jsme se, že ji tam po víkendu přivedu a uvidí se. Na postupu jsme se domluvily tak, že ji prostě přivedu a ona si ji převezme a domluvíme se v kolik se pro ni zastavím. Tak se také stalo. Ráno jsem tam dceru odvedla vše proběhlo v pořádku. Na radu paní jsem celý víkend s dcerou o tom všem mluvila a připravovala ji na pobyt tam. Vysvětlování, že si bude s dětmi hrát, pak si dají oběd a já pro ni přijedu. Vše se zdálo, že pochopila a nebude s tím žádný problém. Dceru jsem tam tedy zanechala a odjela. Telefonické spojení na mě paní měla. Projistotu jsem zústávala poblíž, kdyby něco, ale nikdo nevolal, tak jsem odjela domů. Po hodině jsem ale doma zjistila, že jsem nechala tel. v autě. Samozřejmě jsem měla zmeškané hovory od paní na hlídání. Dozvěděla jsem se, že se mi tedy celou hodinu pokouší dovolat, že dcera neutišitelně pláče a chce domů, tak abych tedy přijela. Tehdy jsme se ještě domlouvaly, že se nic neděje, že to chvíli potrvá a ať ji přivedu následující dny znovu. Podle info od paní dcera si s dětmi normálně hrála, pak si daly oběd a protože ostatní děti byly unavené a chtěly spát, tak je uložila, ale dcera spát nechtěla a spustila tento heroický výkon. Domluvily jsme se tedy, že prozačátek tam spát nemusí a mě ostatně nevadilo, že tam bude jen na dopoledne pro práci mi to stačilo. Jenže následující den jsem ji sotva dostala ke dveřím a když už došla ke dveřím, tak se při histerickém pláči pozvracela, paní usoudila, že takhle to nepůjde a ať dál doma trénujeme a ať ji na to připravuji. Doma jsme tedy neustále vysvětlovali, že se nic neděje, že si tam bude hrát zrovna jako u babičky a pak že pro ni přijedeme, že musíme do práce jako vždycky apod. Jenže na příště se to znova opakovalo, vůbec tam nechtěla vstoupit. Takže jsem tam šla i s dcerou a domluvily jsme se s paní, že tedy jejích služeb nevyužijeme ostatně ona taky asi moc netoužila po tom, aby harmonické hlídání dvou dětí bylo tímto způsobem narušeno. Navíc jsem nemohla tušit co se tam tehdy odehrávalo, že to způsobilo u dcery takovouto nevoli. Více méně se v tomto přemlouvacím období objevily i problémy s chováním dcery doma. Doposud hodné a poslušné dítě začalo dělat naschvály a neobvyklými způsoby na sebe ztrhávala pozornost. Přes poledne přestala chtít chodit spát, večer problémy s usínáním. Usoudili jsme tedy s manželem, že tudy cesta nevede, a že využijeme služeb soukromé školky, kam byla dcera zvyklá docházet na cvičení a byla tam ráda. Daly jsme si tedy týden s dcerou oddych více méně srovnaly denní rytmus, co se týká jejího chování a alespoň večerního usínání. Pak jsme tedy navštívily školku a domluvily se na pravidelné docházce. První den tam dcera šla s nadšením. Dohodly jsme se s učitelkami, že tam bude jen na dopoledne a před obědem ji vyzvednu. Nikdo celé dopoledne nezavolal, tak jsem pro ni na poledne přijela. Byla naštvaná, že nemá sebou oběd, protože chtěla obědvat s dětmi a domů jít nechtěla. Takže u stolu s dětmi si musela dát alespoň rohlík, který jsem jí donesla, a pak tedy s trochou nevole se mnou odešla domů. Následující den proběhlo zase vše vklidu. Normální příchod i rozloučení s maminkou a moc se těšila jak si půjdou s dětmi zacvičit. Jenže ten den jsem měla po dvou hodinách jejího pobytu ve školce telefonát od učitelky, že hystericky pláče a jestli si jí tam mají i přesto nechat, nebo raději pro ni přijedu. Po zkušenostech s paní na hlídání jsem usoudila, že by nebylo dobré aby to začalo všechno nanovo a tak jsem tam za ní přijela se podívat, kde je problém. Nicméně jsme hned neodešly, vysvětlila jsem jí, že bych pro ni později stejně přijela a ještě chvíli jsme zůstaly s dětmi, pohrála si a až následně jsme odjely domů. Další den to nabralo ještě lepší obrátky, to už nastal protest před budovou školky, přesto jsem ji tam dovedla a přes veškerý její odpor jsem ji převlékla a doprovodila mezi děti.Byla to půlhodinová řehole, kdy jsem musela vydržet její odpor a řev, ale něco mi říkalo, že nesmím dovolit, aby si vyřvala odchod. Nicméně mezi děti potom šla a já tam zůstala s ní, protože jsem se mezitím snažila s učitelkami promluvit a domluvit se na postupu co s tím. Dcera si vklidu hrála s dětmi, došla si i na cvičení. Pobyly jsme tam cca čtyři hodiny a já to brala jako že jsem měla možnost nahlédnout do chodu školky. Dcera se v klidu rozloučila s dětmi i s učitelkami a slíbila , že druhý den příjde a že už nebude plakat. Další den to opravdu prošlo bez breku při příchodu a celý půlden byl poklidný. S učitelkami jsem se domluvila, že ještě dnes tu s ní pobudu, ale protože vidím, že je vše vklidu, takže po víkendu už to půjde beze mne. Opět jsem viděla, že všecny děti ( je jich tam cca max 8-10 dětí na ně dvě učitelky) jsou pohodové, denní režim dětí byl v pořádku. Učitelky jim připravovaly stále nové aktivity, tj. kreslení, stavby z kostek, hodinové cvičení apod. Takže mi vše připadalo, že je tak jak má být. Protože jsem celý týden strávila aktivní přípravou dcery na školku, tak mi stála práce. Proto jsem se domluvila s prarodiči, že jí pohlídají přes víkend. Brala jsem to jako jedinou jistotu, kde nebudu muset řešit problém, že tam nechce být. Jaké bylo ale moje překvapení, když po dvou hodinách volají panikařící prarodiče, že nevědí co s ní, že to nikdy neudělala, ale že stojí u dveří a hystericky řve, že chce maminku, tak ať pro ni přijedu. Přestože jsem jim pracně vysvětlovala, že to není nejlepší nápad a ať si zkusí poradit, že když pro ni přijedu, tak je amen. Dala jsem jim proto pár funkčních rad a doufala, že je vyřešeno. Ale nebylo za další půlhodinu nový telefonát, že nic nefunguje a ať přijedu. Když jsem přijela, tak dcera stála ubulená u dveří a že chce domů. Zvolila jsem stejný postup jako ve školce. Znovu jsem ji svlékla a řekla ji, že dokud se neuklidní, nikam se nejede. Dotazovala jsem se jí, co se stalo, že nechce být ani u babičky. Odpověď klasická, protože jsem plakala a chtěla jsem domů. Nicméně se uklidnila a při dotazu, zda tedy opravdu chce domů, nebo raději stráví víkend u babičky jako obvykle, rozhodla se zůstat. Vyžadovala že se chce vykoupat a že jde spinkat. Když jsem viděla že to myslí vážně, znovu jsem obdařila prarodiče radami co s tím a odjela v klidu domů. Dcera šla normálně spát. Jenže ráno se opakovalo to samé. Dvouhodinový řev u dveří, že chce domů. Nebyli ji schopni od dveří dostat. Nedošla si na záchod, nejedla , nepila, prostě chtěla domů. Dojel pro ni tedy manžel. Doma obvyklá odpověď, chtěla jsem domů, protože jsem plakala, chtěla jsem za maminkou. Prarodičům jsem víceméně poděkovala za to, že tohle nebyl opravdu dobrý tah, ale nedalo se nic dělat. Takže jsme zkončili jak sedláci u chlumce. Dcera nechce být ve školce , ani u babičky, kde byla zvyklá. Objevil se nám megašprajc. Jsem zvědavá, jak si s tím teď po víkendu poradí ve školce paní učitelky. Bohužel to zkouší i na tatínka, když má někam s ním jet beze mne, nebo jdu z domu, jenže já i manžel jsme nekompromisní, takže ten odchod se vždy uskuteční a vztek velice rychle ustoupí, protože vidí, že je to beze smyslu. Prostě to co dříve bylo absolutně normální, je dnes velkým problémem. Můj dotaz tedy zní, kde je ta zásadní chyba a co se stalo, že dnes je hlídání velkým problémem, přestože donedávna, byla dcera v tomto ohledu samostatná a bezproblémová.
veni vidi vici

Peťka
9.3.2009 v 13:18

Evi, na tom, že chodíte do dětského centra, nebo na cvičení nevidím vůbec nic špatného. Naopak jsem tím chtěla říct, že je vidět, jak se dcerce věnujete.

zuzina
9.3.2009 v 9:03

Evi a nenastal ten problém právě,když dcerka zjistila,že pracuješ doma?Že to bere jako zradu,že ji někam dáte a ona ví,že jsi doma..děti nepochopí,že doma se taky pracuje,řeba dostala pocit,že tě zlobí tak ji někam dáš a jdeš si od ní domů odpočinout.Zkus to s ní probrat i z téhle strany.

Jarmuschka
8.3.2009 v 22:51

Odpoledne jsem se tím prokousávala.
A napadlo mě (a ten pocit mě neopustil), že o tom příliš přemýšlíte, moc rozebíráte (ten sáhodlouhý popis v úvodu i v reakci), a že by to chtělo méně slov a více srdečné akce – být s dcerkou. A nejen slovně a v myšlenkách, ale skutečně a fyzicky.