Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
devcatko se zapalkami
Prosim nutne potrebuju text tehle pohadky..je od hanse christiana andersena…spratkova@centrum.cz…dekuji moc…nemuzu to nikde najit
chtěl jsem ji napsat ale už je tam dvakrát tak proč to psát potřetí že?
benny bourák
dnesni reakce deti byla naprosto uzasna….vedela jsem ze jsou skvele…dnesni projekt cerny den se vydaril a decka byly stastne:)
Děkuji, už jsem si to vytiskla. :o)
Ta druhá se mi líbí víc.
Děvčátko se zápalkami.
Byla krutá zima, sněžilo a smrákalo se v tmavý večer, byl to také poslední večer v roce, silvestrovský večer.A v té zimě a v té tmě chodilo po ulici chudé děvčátko, prostovlasé a bosé. Sice když odcházelo z domova , mělo na nohou pantofle, ale byly mu málo platné! Byly veliké,nosila je naposledy jeho maminka, tak velikánské byly. A když děvčátko pospíchalo přes ulici kterou se tryskem hnaly mimo ně dva vozy, ztratilo je. Jeden pantofel již nenašlo, s druhým utekla jakýsi chlapec pokřikuje, že se mu hodí za kolébku, až bude mít jednou děti.
A tak děvčátko chodilo po ulici bosé, s nožkami zčervenalýma a promodralýma zimou. Ve staré zástěrce mělo hromádku sirek, jeden svazeček drželo v ruce. Nikdo si za celý den nic od ní nekoupil, nikdo ji nedal jediný haléř. Chodila ulicemi hladová a promrzlá, vypadala, chuděrka, velmi zakřiknutě. Sněhové vločky jí padaly na dlouhé, zlatavé vlásky, jež se jí na šíji krásně vlnily, ale děvčátko nemyslilo vůbec na to,jak je hezké. Ze všech oken zářilo světlo a až na ulici překrásně voněla pečeně – vždyť byl Silvestrovský večer! Na to teď děvčátko myslilo.
V zákoutí dvou domů, z nichž jeden vyčníval do ulice o kousek víc než druhý , se děvčátko schoulilo. Stáhlo nohy pod sebe, ale přesto mrzlo ještě víc než dříve. Domů se však neodvažovalo, vždyť neprodalo jedinou sirku a neutržilo jediný haléř. Tatínek by jí nabil a doma je také zima, mají sotva střechu nad hlavou a vítr jim hvízdá světnicí, třebaže nejhorší škvíry ucpali slámou a hadry. Ručky měla téměř ztuhlé. Ach , jak by bylo hezké, zahřát si je nad sirkou! Kdyby tak vytáhla jednu ze svazečku, rozškrtla ji o stěnu a zahřála si prsty…
Vytáhle jednu, škrt – jak zajiskřila, jak hoří! Hořela teplým, jasným plamenem, jako svíčička, když držela kolem ní ruku. Jaké to bylo podivuhodné světlo! Děvčátku se zdálo, že sedí u velikých železných kamen s lesklými mosaznými kuličkami a mosazným komínkem, hořelo v nich překrásně , a jak hřály! Ach, děvčátko již natahovalo nožky, aby si je ohřálo. Vtom plamen zhasl.Kamna zmizela , děvčátko sedělo na chodníku s oharkem dohořelé sirky v ruce.
Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, zeď se stala průhlednou jako závoj, děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa, nadívaná švestkami a jablky! A co bylo nejnádhernější – husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. Vtom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen masivní, studenou zeď.
Rozškrtlo další sirku. A pojednou se octla pod překrásným vánočním stromkem. Byl ještě větší a ještě vyzdobenější než ten, který vidělo letos o vánocích skleněnými dveřmi a bohatého kupce. Na jeho zelených větvích hořelo tisíce svíček a shlížely odtamtud na děvčátko pestré ozdůbky, jako jsou ty, jež zdobí výkladní skříně. Děvčátko po nich náhle natáhlo obě ruce – vtom sirka zhasla, vánoční světýlka však stoupala výš a výš, děvčátko vidělo, jak jsou v nich jasné hvězdy na nebi – jedna z nich teď padá a kreslí po obloze dlouhou ohnivou čáru.
„Někdo umírá!“ řeklo si děvčátko, neboť babička – jediný člověk, který k ní byl hodný, ale která ji umřela, říkávala : „Když padá hvězda, odchází nějaká duše do nebe.“
Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku, zazářila a v její záři se mu objevila babička – nesmírně jasná, zářící, přívětivá a předobrá.
„Babičko!“ zvolalo děvčátko. „Vezmi mě s sebou! Já vím, že zmizíš, až sirka dohoří – zmizíš jako ta teplá kamna, jako ta krásná husí pečeně a jako ten nádherný vánoční stromek!“
A rychle rozškrtla všechny zbylé sirky ze svazečku, chtěla si babičku podržet , co nejdéle a sirky vydávaly takovou zář, že bylo jasněji než za bílého dne. Ještě nikdy nebyla babička tak hezká a tak veliká. Vyzdvihla si děvčátko do náruče a letěly spolu v lesku a radostí vysoko, převysoko,tam již nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost – byly v nebi.
Ale v zákoutí u domu sedělo za mrazivého rána děvčátko s červenými tvářemi, s úsměvem na rtech a bylo mrtvé, zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad tělíčkem, sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř vyškrtán.
„Chtěla se ohřát, „ říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radosti Nového roku.
prepisu i dalsi verzi a vlozim
tech verzi je vice
Děvčátko se zápalkami
V jistém velkém městě, tak velikém, že dokonce ani nejmoudřejší matematici nedovedli spočítat všechny jeho obyvatele, bylo také jedno chudé podkroví – tak bídné, že když byl v zimě mráz, vítr se dírami ve střeše snadno dostával dovnitř a poletoval mezi chatrným nábytkem podle své vlastní mrazivé libosti.
Byla to možná nejchudší rodina v celém obrovském městě, ale možná nikoliv – nikdo přece neznal jeho obyvatele. Stačí snad říci, že ti lidé neměli dostatek peněz k tomu, aby si mohli každý den dovolit chleba. Otec sice těžce pracoval, vydělával však málo, matka uklízela tržiště a za to dostávala zbytky zeleniny a ovoce.
Jejich dceruška byla hubená a bledá. Také ona se snažila dělat něco užitečného. Zahalená do hadrů putovala ulicemi a prodával zápalky.
Tento příběh začíná poslední den starého roku a končí první den roku nového…
ve velkém městě vládla výjimečně krutá zima. Otec holčičky přišel o zaměstnání a její matka nemohla uklízet tržiště, poněvadž již celý týden trvala chumelenice, a kupci na náměstí neobchodovali, protože se obávali, že zelenina a ovoce v takovém počasí zmrznou.
V podkroví byla větší zima než obvykle. Malá holčička každodenně procházela ulicemi města, avšak do teplých kožichů zahalení lidé ji rychle míjeli a pospíchali do útulných domovů. Nikdo zápalky nepotřeboval .
Večer, poslední den starého roku, se holčička vtiskla do výklenku ve zdi mezi činžovním domem a obchodem bohatého kupce, aby se alespoň trochu schovala před větrem. Byla jí však pořád příšerná zima. Třásla se zimou, až nakonec vyndala jednu sirku a zapálila ji. Doufala, že útlý plamínek ji alespoň trošku zahřeje. Přivřela oči, a když je pak otevřela, uviděla před sebou obrovský krb, ve kterém tancoval veselý hřejivý oheň.
– Ohřej si své malé dlaně,
můj plamínek svítí na ně.
Milé dítě, pojď sem blíž,
zima ti nebude již.
Svoje teplo ti věnuji….
Plameny zasyčely, – Ach, jak je to nádherné – povzdechla si holčička a přiblížila se ke krbu, ale zápalka v tom okamžiku zhasla a spolu s ní zhasl i zázračný oheň.
Seděla zase na studeném chodníku a v ručičce držela ohořelé dřívko.
– Chudák dítě – řekl nějaký chodec, který procházel okolo, ale ani se nezastavil. Holčička tedy vyndala druhou zápalku.
– Škrt! – a rozsvítil se jemný plamínek. V ten okamžik zeď domu, před nímž seděla, zprůsvitněla. Uvnitř bylo vidět čistou jídelnu. Uprostřed místnosti stál stůl připravený pro slavnostní večeři. Mísy byly plné nejvzácnějších lahůdek – holčička některé z nich nikdy před tím neviděla, a nedovedla je tedy ani pojmenovat.
Rozpoznala však okamžitě velkou, do zlatova upečenou kachnu s jablky, která zaujímala střed stolu.
Když to všechno pozorovala, stala se velmi neobvyklá věc: mísy a talíře se vznesly nad ubrus a směřovaly k holčičce. Vonící kachna se nad nimi vznášela a řídila jejich pohyb. Bylo to docela legrační tím více, že všechny druhy jídla, mléčnými houskami počínaje a elegantním chřestem konče, sborově recitovaly : – Rádi tě dnes přivítáme a hostinu přichystáme.
Co je třeba udělat, abys již neměla hlad? Zde je skvělých dobrot víc, na talířku nenech nic. jídla dáme ti dle přání…
– To je nejspíš sen – pomyslela si holčička a natáhla ručičku pro kousek dortu, avšak právě v tom okamžiku zápalka zhasla. Všechno zmizelo. Kolem běsnil pouze studený vítr.
– Té malé holčičce musí být přece hrozná zima – povzdechla si jakási žena, která procházela kolem. Zabalila se ještě lépe do teplého kožichu a pokračovala svou cestou.
Sněhu padalo čím dál tím více. Lidé se vesele zdravili : Šťastný nový rok. Hodně štěstí v novém roce. Hodně zdraví a úspěchů…
V oknech domů se rozsvěcovalo čím dál více světýlek. Holčička viděla barevné lampičky zářící na vánočních stromcích a představovala si děti radující se nad jejich krásou. Škrtla třetí zápalkou.
Všude kolem bylo ticho jako v kostele. Najednou se ozvalo cinkání zvonečků a holčička si všimla, že sedí u nejkrásnějšího stromečku, který si dovedla představit.
Byla na něm spousta vánočních ozdob a vedle ležely nádherně zabalené dárky.
Přestože Vánoce už byly dávno pryč, holčička odněkud věděla, že jsou určeny pro ni.
Stromeček zašuměl větvičkami: – Cítíš moji vůni a čar?
Mám pro tebe krásný dar: klid poskytnou ti mé větvičky, zdraví, štěstí, teplé střevíčky. V novém roce všechno můžeš mít……
– Opravdu?- zeptala se holčička. Když se však chtěla dotknout zelených větviček, zápalka zhasla a vánoční stromeček se rozplynul.
– Neseď na sněhu, jinak zmrzneš a budeš nemocná – upozornil ji starostlivý kolemjdoucí, nenapadalo ho však koupit si sirky..Zřejmě je nepotřeboval a navíc neměl ve zvyku utrácet zbytečně peníze. Ulice se vyprázdnily. Blížil se Nový rok. Holčička si všimla, že z nebe padá zářivá hvězda a pomyslela si, že někdo zemřel. Říkala to vždycky její babička, kterou měla moc ráda, a která navždy odešla na podzim minulého roku.
– Podívej, padá hvězda, aby vzala něčí duši do nebe – povídala a tiskla vnučku k sobě.
Holčička zapálila čtvrtou sirku. Z tmavomodrého nebe se odtrhla další hvězda. Mírným obloukem spadla k jejím nohám a překvapená holčička pozorovala jak se hvězda zvětšuje a obklopuje ji svojí září. Ale ano! To je babička!
Vzala vnučku za ruku a jemným hlasem řekla: – Nikdy již nepoznáš hladu, ani bídy, ani chladu, netrap se již ničím víc, zlého nepotká tě nic, s tebou jsem a slyš slib ten, že ti splním každý sen… Můžeš se mnou jít, když chceš..
Holčička se přitiskla k babiččině zástěře a obě dvě odletěly vysoko, vysoko…., tak vysoko, že světla velkého města jim seshora připadala jako lampičky na vánočních stromcích.
Následujícího dne kolemjdoucí našli na chodníku tělíčko malé holčičky se zápalkami.
– Jakpak mohla být tak nerozumná, že usnula venku, když je takový mráz. Umrzla. – kroutili hlavami a nějaký chlapec jí vyndal ze zaťatých ručiček zápalky a běžel s nimi domů, aby rozdělal oheň v kamnech. Patřil k těm, kteří nemají rádi, když se něčím plýtvá…
Prosím, a když se tady píše o té pohádce, nemohli byste ji vložit do „pohádek“ tady na VD, ať si to taky přečteme, proč je to tak smutné?
Pohádky H.Ch.Andersena doma nemáme, úplně nám stačily ty sesbírané horory od B. Němcové atd.
:o)
Ale se svými dětmi bych to asi taky měla probrat, toto téma, ještě jim nikdo nezemřel.
Dnes se hodně žehrá na filmové násilí ( a jistě je to právem), ale zapomněli jsme, na čem jsme my sami vyrostli. Ona ta rozpáraná břicha a usekané hlavy, a spálené ježibaby v peci v nás také nevyvolávaly zrovna kladné emoce a výchovně působili tak, že jsme se naučili, že sice dobro vítězí, ale jen za cenu pomsty a mnohdy ještě většího násilí. No, asi to jinak nejde, nejsem zas tolik naivní…
Ono je skoda ze s nami nemuzete takovy den prozit. Ono precist jim tuhle pohadku takhle z fleku asi by je to dost vzalo….ale nase projektove dny jsou cely den a tohle bude takovy zaver na ktery budou pripraveni…tyto dny jsou i za pritomnosti rodicu…to pisu proto ze mi ve vzkazech jedna osoba psala ze by jako rodic s timto nesouhlasila…..a co cervena karkulka a rozparane bricho?….co princ bajaja a usekane hlavy?…museli byste znat i ty deti…nikdy bych jim neublizila a tohle neni prvni takovahle akce…navic si loni deti se mnou prozili smrt me maminky behem vanoc…a verte ze byly fantasticke a kdyby nebylo jich a prace asi bych to nezvladla