Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Krize středního věku
Najde se tu někdo další, kdo má krizi středního věku? 🙂
Dítě mi pomalu odrůstá, je úžasné, samostatné – co víc si přát 🙂
A místo, abych si to užívala, se už od ledna plácám v podivném “stavu“ – nic mě nebaví, netěší, budoucnost vidím černě, všechno chci změnit. Bohužel – jakožto žena činu jsem už stihla napáchat dost blbostí a bojím se, co přijde na řadu dál 😀
Znáte to někdo? Jak dlouho to bude trvat? 😀
Halino, díky za tipy – popřemýšlím. Ale už vlastně přemýšlím asi půl roku a pořád jsem nic kloudného nevymyslela, protože volný čas mám zatím dost nepravidelně a zase ho zatím není tolik, abych se mohla někde závazně angažovat.Králíčku, to je síla 🙁 Tak přeju hodně štěstí v “novém“ životě.
Mimochodem, stěhování – ano, další věc, kterou bych nejradši v tomhle svém podivném stavu uskutečnila…
(Citováno od Marinada z 4.5.2016 12:46)
Marinádo,děkuji :)doufám,že bude vše vycházet jak má a jak se mi to teď daří.Nikdy není pozdě začít jinak a jinde znovu.
Když tak přemýšlím, já už taky měla zaječí úmysly z práce – s tím, že počkám, až budou holky starší. Tož toto teď odkládám na neurčito.
A své nenálady si vybíjím “kolem baráku“.
Teď jsem v takovém přechodovém období. Uvidíme, co nastane, až se dovrší tato etapa…
Halino, díky za tipy – popřemýšlím. Ale už vlastně přemýšlím asi půl roku a pořád jsem nic kloudného nevymyslela, protože volný čas mám zatím dost nepravidelně a zase ho zatím není tolik, abych se mohla někde závazně angažovat.
Králíčku, to je síla 🙁 Tak přeju hodně štěstí v “novém“ životě.
Mimochodem, stěhování – ano, další věc, kterou bych nejradši v tomhle svém podivném stavu uskutečnila…
Já snad krizi středního věku nikdy neměla a nemám,stačí mi manželova.Ta se táhne již víc jak 4 roky a vedla k rozvodu.Dítě mi už svěřené bylo a na rozvod čekám,taky se stěhuji a tak prostě začnu jinde a znova.
Marinado, zkus popřemýšlet, co umíš a mohla bys nabídnout někde jinde. Každý z nás umí něco, co někdo ne. Já takhle začala pomáhat s malými gymnastkami a dneska jsou to moje sluníčka a mám svou skupinku, které se snažím vštípit radost z pohybu. Neskutečně mne nabíjejí, ňuchňám si je na konci každého tréninku (je jim 4-7 roků). Určitě Tě něco napadne. Třeba i dobrovolnická činnost – i když se to u nás zatím moc nenosí. Jedna moje kamarádka začala chodit na dětské oddělení do nemocnice, kde si s dětmi hraje, povídá, vyrábějí spolu drobnosti. A potkala tam další spřízněné dušičky. Bývalá kolegyně z práce zase vede ve škole kroužek vaření.
Holky, díky moc za reakce. Napíšu všechno upřímně, tak snad mě rovnou nepošlete na psychiatrii 🙂
Ludlinko, nedávno mi bylo 44 let. Takže pravá nefalšovaná krize středního věku 🙂
Jarmuschko, vím, že to máš nepředstavitelně těžké.
Ale ta podstata je možná trochu podobná, jak jsi psala o té rovnováze, kterou se snažíš najít – já byla na dceru od narození sama, před 8mi lety jsem sice potkala bezva chlapa, ale nežije v ČR, takže výsledek je, že jsem jakoby “zadaná“, ale ve skutečnosti jsem na všechno sama už 13 let. Moje blbost, že jsem to neřešila dřív, já vím, ale ono ve finále tenhle stav vyhovoval všem, protože dcera potřebuje od malička svůj klid a já jí nechtěla a nechci stresovat. Dodneška si vlastně úplně nezvykla ani na tetu a strejdu – to jen pro představu, že to není výmluva.
Maki, ahoj 🙂
No těch změn mělo být víc, jen se mi zatím (naštěstí 🙂 ) nepodařilo vymyslet a najít dobře ohodnocenou práci, která by mě OPRAVDU bavila 😀 Ale životopis už mám od ledna připravený 🙂
V pátek jsem dala kopačky příteli (byla jsem si 100% jistá, že on je jedním z důvodů mého špatného rozpoložení). No nebudu se radši rozepisovat, co se dělo dál, ale v neděli jsme se dohodli, že to pro tentokrát smažeme… On je ten poslední, kdo si zaslouží ublížit. Tak se mi trochu rozsvítilo, že ty změny asi nejsou zrovna to, co mi pomůže, spíš naopak 😀
A je to přesně jak píšeš – letos je mi poprvé líto, že už nikdy nebudu mít žádné miminko.
O psovi jsem taky přemýšlela, už dlouho, ale momentálně to nejde 🙂
Takže hledám, co dělat a nenacházím 🙂 Zatím se chodím procházet, na kole mě to už nebaví, (bydlíme na sídlišti). Kamarádky co mám, jsou “pařičky“ a z toho už jsem nějak vyrostla, takže jsme se dost odcizily…
Ahoj 🙂
Marinado, a do jakých radikálních změn jsi se pustila, příp. jsi měla v plánu, nechceš být konkrétní? 🙂 Třeba nás inspiruješ 🙂
Já mám taky krizi. Vždycky jsem si říkala, že budu mít děti tak do 35, že pak už je ženská na děti stará… a tím, že to bylo pořád daleko, tak jsem pořád měla vše otevřené, pořád jsem si připadala mladá… A najednou se blížím k té své “hranici“ a připadá mi, že teď už se to fakt láme… A vlastně mě mrzí ta představa, že už to takto zůstane a že už nikdy nebudu těhotná a mít to další dítko…zkrátka, že už tuto maminkovskou etapu mám za sebou. A už budou děti jen růst a odcházet. A přitom zas jsem ráda, že se holky už zabaví samy a v podstatě mám svého času, kolik potřebuju, už si neumím představit mít uřvané miminko, závisláka nalepeného na noze… 🙂
Samozřejmě to taky umocňuje fakt, že nejstarší už je 12 a už kolikrát odmítne s námi někam jít nebo se s námi někde nudí 😀 a tak. Vidím v ní sebe a vím, že je to v pořádku, že má čím dál víc svůj svět, ale tak přijde mi, že i u ní se to láme a já si někdy představuju, že za chvilku takto velké budou všechny…
No jakousi krizi mám.
Já jsem navíc vždy byla s dětmi ráda doma, takže mi ten pracovní život moc nesedí a chybí mi takové ty v podstatě bezúčelné procházky, pohodička… Uvědomila jsem si taky, že jsem za tu dobu, co chodím do práce přibrala a ztratila kondici, že dřív jsem toho s dětmi spoustu nachodila, hodně jsem se jich nanosila a teď když jdu kus pěšky, tak mě bolí nohy.
Tak mám takové všelijaké zběsilé nápady, že si koupím kolo nebo psa nebo co kdybych to přece jen ještě přehodnotila a přesvědčila manžela na další dítě atd… ale vše zatím tak nějak vždy vyšumí do ztracena.
Ne že by mě to nějak moc užíralo, to zas ne, ale takový červíček občas zahlodá.
Řekla bych, že se taky “plácám v podivném stavu“, a ještě nějakou chvíli budu. Jak já bych ráda “nic nemusela“…
U nás to ale není krize středního věku, na tu já zatím nemám čas a prostor.
Bohužel nastaly jisté změny, které vyvolávají řadu akcí a reakcí a je kolem toho spousta úřadování a konce zatím nevidět. A do toho se přidala puberta. Dvojitá.
Já už dětem řekla, že bych občas ráda vyrazila na nějaký “dospělý“ film, koncert. Snad to začínají chápat, protože občas dají přednost zůstat samy doma, než vyrazit společně na nějakou akci, návštěvu (zatím jedna víc než druhá).
Já dřív byla zvyklá, že v úřední dny, kdy jsem měla “dlouhý den“, jely holky domů s tatínkem a já měla prostor vyrazit na kafe, dokoupit do šatníku atp.
Teď jsem buď v práci, nebo s dětma (kolikrát mám holky v kanclu) a chybí mi to.
Tu rovnováhu společně hledáme…
Můžu se zeptat na věk?
Halino, to je právě to, že mě to najednou vůbec netěší. Dceři je teda 13 let, takže o úplném “vypuštění“ do světa to ještě není (naštěstí 🙂 )
Ale mě bolí klouby, takže sportovat už nemůžu. Začínám blbě vidět na blízko, tak ty knihy mě momentálně taky až tak netěší (i když čtu pořád dost – vždycky jsem četla)… peněz mám tak akorát, ale že bych si mohla navštěvovat to, co by mě zajímalo nebo bavilo, tak na to to taky není…
No prostě mám depku jak bič 😀
Mari, hlavu vzhůru! Užívej si to! Nesmutni a koukej vymyslet nějaké aktivity pro sebe. A klíďo píďo i tak, aby se Tvá dcerka někdy musela postarat sama o sebe a popřípadě i o Tebe – mám na mysli třeba nákup, jednoduchá večeře pro Vás obě apod.
Já si to, že jsem děti opravdu vypustila do světa, strašně moc užívám. Vím, jsou už oba dva dospělí, ale těch devět let, co jsem se o ně starala víceméně sama, protože tatínek nefungoval, mi dalo docela zabrat. Teď je ráda vidím, ale brzo je zase lifruju zpátky do svého :-).
Najdi si na tom to pěkné – třeba že ve tři nemusíš být v družině, že ji nemusíš vézt na čtvrtou někam na kroužek, že si můžeš sednout s knížkou kdy Ty chceš (a ne že chce prcek papat, napít apod.) Ono teď, až bude venku zase hezky, tak Tě splíny opustí.
Petro, díky 🙂
No já se za to stydím, ale měla jsem v plánu hned několik opravdu radikálních změn, ale hned první mě vrátila zpátky na zem, tak snad si dám teď na nějaký čas pokoj… 🙂
Marinado, ženo činu, hlavu vzhůru 😉 Ono to zase všechno nějak sedne a bude líp.
Jestli tě to potěší, tak i mě od konce loňského roku, přepadají období značné letargie a nechuti do čehokoli se pouštět, i když odrůstající mláďata si teda pořád užívám (tím myslím fakt, že odrůstají a už mě tolik nepotřebují). Do ženy činu mám teda daleko, takže různé změny ve mně spíš hlodají a já čekám, co dozraje a co rovnou uhnije 🙂 Občas mám hodně radikální nápady, ale naštěstí mě to většinou přejde, než se k nějaké akci dostanu. 😀