Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Poraďte prosím - jak může dvanáctiletý syn napravit utajený výdaj z rodinného rozpočtu na mobilní telefon za 7 000,- Kč
Zdravím všechny – já dokonalá matka řeším zapeklitou situaci a nevím si rady. Máme doma krabičku se zbylými provozními penězi, volně přístupnou. Nosím domů peníze a syn má na starosti sčítat a odčítat v sešitě příjmy a výdaje, aby se procvičoval v počítání. Abych mohla dělat novou práci, potřebovala jsem chytrý telefon, který jsem také koupila s tím, že je k dispozici i dětem. Syn se před zakoupením nového telefonu zmínil, že se stydí, když veřejně používám obyčejný tlačítkový telefon. Používali jsme každý svůj obyčejný telefon k vyřízení cca 5 – 10 telefonních hovorů týdně. Asi týden po zakoupení nového chytrého telefonu převážně pro pracovní účely vzal syn bez mého vědomí peníze z krabičky a koupil stejný chytrý telefon v jiné barvě. Koupil si také telefonní nabíjecí telefonní kartu a hru. Dva měsíce ho každodenně nosil mimo domov. Skutečnost jsem zjistila náhodou. Své chování vysvětlil tím, že chtěl mít to, co mají ostatní. Věřila jsem tomu, že mám se svým synem pevný vztah, že mu mohu důvěřovat, že se mnou jedná otevřeně, že mi nelže. Lžou vám vaše děti, nebo věříte, že vám říkají pravdu? Jak mám zjednat nápravu?
Ten nápad s dárkem k vánocům je také dobrý. A jak bylo řečeno – hlavně opatrně – jsou fakt velmi citliví a to co nám jako problém nepřipadá je pro ně strašně důležité. On už stejně ví, že udělal chybu a možná si u něj důvěru získáš ty tím, že mu pomůže tu jeho chybu napravit.
Těžké radit. Jen bych chtěla říci, že ač se to nezdá, ve 12 letech jsou to opravdu ještě děti a vše do důsledku nedokáží domyslet. Touha a potřeba “zapadnout“ byla prostě silnější. Já bych se mimo jiné asi pokusila zavzpomínat, jak se choval v těch dvou měsících – jestli mu to bylo úplně šumák, že to udělal… Jak psaly holky – chybu může udělat každý, ale mělo by mu to vadit, že ji udělal a to dřív než přijde trest. Já osobně bych asi telefon sebrala a nechala ho, aby si na něj “vydělal“ – prostě domácí práce, které dělá běžně by musel dělat stále a plus by měl občas možnost udělat něco “navíc“ za předem určenou sumu (abych mu ukázala, že 7000,- je jednoduché utratit, ale vydělat už složitější) – je to taky pro něj možnost jak to napravit – to je myslím velmi důležité. Pokud má kapesné, tak bych se s ním domluvila na nějaké splátce. Pak bych mu jen řekla, že mě to moc ranilo a že si teď bude muset mou důvěru opět získat. Pokud je dobře “vychovaný“ tak to bude pro něj ten nejhorší trest – ztráta důvěry svých blízkých je strašná. Asi by mi na té celé situaci nejvíce vadilo právě to, že to dokázal “hrát“, tak dlouho. Přeji pevné nervy a ať to vyřešíš co možná nejlépe a drž se – vím, že jsi teď naštvaná, zraněná… ale neudělej nic, co by sis pak musela vyčítat.
No nevím jak je to s tou dokonalou matkou, ale k nějakému pochybení ve výchově určitě došlo. Toto by se stát určitě nemělo. Dá se říct, že vás vlastně okradl. Určitě se přikláním k názorům, že zřejmě selhala komunikace mezi synem a rodiči. Syna určitě musela absence telefonu trápit delší dobu, než k činu, skoro až k zločinu 🙂 došlo. Je to škoda. Pokud byste se synem více komunikovali a věděli o jeho problémech mohli jste tomuto předejít nákupem nějakého i levnějšího chytrého telefonu. Syna celkem chápu v tom, že se chtěl vyrovnat svým vrstevníkům, jen řešení zvolil nešťastné. A věřte, že takový telefon vrstevníci vašeho syna berou jako úplný standard. Naši synové nikdy neměli problém se mi s něčím takovým svěřit, jen občas bylo třeba najít chvilku jen pro sebe, když měl některý ze synů náladu si s maminkou povídat(bylo někdy dost náročné takovou chvilku najít, zvlášť s přibývajícím věkem).
Určitě je teď třeba syna potrestat, ale zase bych ho netrápila moc, tento věk je docela náročný, tak opatrně. Já bych mu například telefon sebrala se slovy, že si tedy již koupil dárek k Vánocům a třeba i ke třináctým narozeninám a telefon by měl pod stromečkem. Samozřejmě bych přidala nějaké domácí práce a hlavně bych si se synem sedla a v klidu s ním promluvila. Opakovat by se to ale určitě nemělo.
Já taky většinou hledám v první řadě důvod, proč se to stalo. Je to opravdu těžká situace, ale jak psala Makinea, jsme prostě všichni obyčejní chybující lidi a děti holt občas nedomyslí důsledky.
Takže já bych asi tu krabičku s penězi někam zamkla a počítala si to sama 🙂 Co mě ale překvapilo – to jste nepostrádali tak vysokou částku?
No a z “dítěte“ bych zkusila dostat, proč to udělalo. Ale je to opravdu těžké.
Pak bych asi udělala splátkový kalendář a dávala třeba pětinové kapesné s tím, že zbytek by šel na splátku. Jestli bych ten mobil zabavila nebo nechala se přiznám vůbec nevím…
Jinak já byla velmi prolhané dítě a vždycky jsem obdivovala dceru, jak je pravdomluvná a že nikdy nelže. Je to asi půl roku, co jsem jí říkala, jak je smutné, že její kamarádka si za zády rodičů založila Facebookový profil. Dcera to nemusela zakládat za zády, s jejím založením jsem jí pomohla, nastavily jsme spolu ochranu soukromí a já byla pyšná, jak jsem to dobře udělala, že teď nemá tajný účet bez jakékoliv ochrany jako její kamarádka, dokonce myslím, že jsem něco takového i nahlas před dcerou zmínila 🙂 Týden po tomhle rozhovoru jsem úplnou náhodou zjistila, že má dcera fotku na jiném profilu, než je ten její, tak jsem se ptala, jestli si náhodou nevytvořila ještě jiný účet a tvrdila, že ne. Musela jsem jí tu fotku doslova strčit pod nos, jinak by mi navěky tvrdila, že nic takového neexistuje. Vůbec jsem na to nebyla připravená. Dcera mi tvrdila, že už dávno zapomněla, že ten účet má a že ho zakládala kvůli nějaké hře a že jí nepřipadalo nutné mi to říct, protože tam byla aktivní jen jednou kvůli té hře. No nakonec jsem se rozhodla, že jí to budu věřit, ono mi asi ani nic jiného nezbývalo. Viděla jsem, že je z toho sama hodně špatná, takže jsem to už víc nerozmazávala a nikdy jsem se k tomu už nevracela.
Tak to je hodně těžká situace.
Napadlo mě – ten telefon mu necháš k užívání? To bych asi zvážila, když k němu přišel takovýmhle způsobem.
Ještě jsem zapomněla napsat, že je možné, že se mu kamarádi smáli a pak je asi taky dobré se zaměřit na to, aby se uměl v takových situacích bránit a prověřit, jestli tam třeba nedochází k nějaké šikaně.
Ahoj, to mě mrzí, ale na druhou stranu chybu může udělat každý.
Určitě myslím, že je potřeba to probrat se synem. Osobně bych mu stručně sdělila svoje pocity, např. že mě to překvapilo, zaskočilo, je mi to líto atp. Klidně bych i zmínila, že zvažuju, jak situaci vyřešit a dala bych mu prostor pro to, aby nějaké řešení navrhl on.
Také bych se ale zajímalo o to, proč mi to neřekl a zkusila zapracovat na tom, aby příště mi podobnou věc (to, že mu vadí, že nemá to, co ostatní a jak moc je to pro něj důležité) řekl předem. Některé děti se třeba stydí, bojí nebo neumí sdělit, jak strašně moc je to pro ně důležité. Tedy pokud je to třeba tento typ dítěte, navrhla bych, že pokud neví, jak něco říct, ať mi to zkusí třeba napsat.
Samozřejmě to neznamená, že vždy bude po jeho, ale bude se moct předem hledat nějaké řešení.
Já jsem třeba byla dítě spíše uzavřené a plaché, moji rodiče oba dominantní. Stálo mě hodně úsilí říct si o něco, o čem jsem věděla, že budou považovat za blbost nebo s čím nebudou souhlasit a když už jsem něco řekla, tak jednou… když to zavrhli, tak pokud to pro mě bylo důležité, tak jsem některé věci dělala potajnu – např. jsem zalhala, že jdu jinam, než jsem šla, krádež jsem si taky zkusila (svetřík u vietnamců – který byl strašně in a oni mi nechteli koupit, protože jsem měla jiné svetry).
Co se týče řešení této situace, tak zkusila bych si poslechnout, co navrhuje syn a od toho se odpíchnout, pokud to bude mít nějakou logiku.
Jasně, že 7000 je hrozně moc, tak to ti jen tak nevrátí. Můžeš mu strhávat kapesné, říct, že bude letos dostávat levnější dárky nebo levnější oblečení atd. Pokud máš možnost vymyslet mu nějakou práci, tak ho částečně nechat odpracovat. Nějaký trest navíc bych mu nedávala, asi bych mu to asi ani moc nepředhazovala (poté, co to proberete a domluvíte se na nějakém řešení), ale myslím, že v tomto případě i to nesení si důsledků (splácení) bude docela dřina. Asi bych i část dluhu odpustila, ale to asi ne hned, spíš až časem.
A na závěr bych snad jen napsala, že platí, že chybami se člověk učí a můžu říct, že já si třeba dodnes pamatuju ty své výčitky svědomí a v dospělosti bych fakt neukradla ani obálku v práci 🙂
Pokud je to ojedinělý úlet, tak myslím, že může posloužit spíš k poučení (rodičů i dítěte) a nemusí vypovídat nic o ničem. Tak hlavu vzhůru a věřím, že to nějak vyřešíte. Budu ráda, když napíšeš, jak jste nakonec situaci vyřešili.