Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Velký smutek
Ahoj holky,
dlouho jsem tu nebyla, ale teď se utíkám k Vám vypovídat.
Celý letošní rok je nějaký divný, nejdřív odešel švagr od švagrové (půl roku od svatby, dal se dohromady s manželkou nejlepšího kamaráda), pak se po skoro 40 letech rozvedli moji rodiče a před týdnem mému manželovi zemřela babička.
Bohužel, byla to ta nejhorší smrt – někdo se jí vloudil do bytu a tam ji ubodal :-(.
Je to týden a jsme všichni pořád v šoku, mě nejde ani brečet, jen v hlavě mám vygumováno a v duši strašný smutek.
Před dětmi (4 a 7) to úzkostlivě tajíme, stačilo i to, že jsem jim řekla, že babička umřela a musela jim lhát, že byla stará a nemocná.
Sice jí bylo 86 let, ale byla to ta čiperná babka, které nikdo věk nehádal, o všechno se zajímala, myslelo jí to, byla zdravá.
Synové rozhodli, že pohřeb nebude, hlavně kvůli médiím, která rodinu začala otravovat do hodiny po tom, co na místo přijela kriminálka.
Moje babička, která je stejně stará za ni nechala sloužit mši, za což jsem strašně vděčná, byť nejsem věřící.
Babičku nemohli ani obléct do rakve do jejích šatů, protože byt je pořád zapečetěný a nesmí se tam.
Její synové a vnoučata byly na výslechu, brali jim otisky a vzorky DNA, protože pachatele nemají a podezřelí jsou všichni včetně rodiny, což nám tedy taky moc nepřidává.
Honí se nám v hlavě, jak to bylo, proč tam někoho pouštěla, jestli moc netrpěla, proč sousedka největší drbna z baráku, která věděla i to, kdy si babička pouští vodu, zrovna nikoho neviděla a nic neslyšela.
Když by byla vážně nemocná, mohli bysme si říct, že je smrt vysvobození, kdyby zemřela přirozeně, řekli bysme si, že měla svůj věk, ale jak si má člověk tohle zdůvodnit???