Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Táta
Milé netové kamarádky, potřebuji se vykecat, vylít srdíčko… psala jsem tu o tátovi, který je na tom špatně a kterého jsem neviděla x let… Nepamatuji se na něho jako na tátu, který učí svou holčičku na kole, který ji utěšuje bolístku, pamatuji si ho jen všudyvšeho 3x kdy jsem ho viděla namátkově ve městě, nebo kdy řídil bus a já chodila na učnák…Když jsem měla holky a byla jsem sama, kontakovala jsem ho sama a sešli jsme se. Ale ty “kecy“ mě odradili od dalšího setkání a tak zůstalo jenom u toho… Nikdy mě předtím ani potom sám nevyhledal a mě to hodně mrzelo… Před týdnem jeho sestra, moje teta, mi zavolala, že je táta v nemocnici a volá mi to jenom kvůli tomu, že se tam mám v březnu vrátit tak abych neměla šok.. Má cirhózu jater, nespolupracuje, nejí, nepije, skoro pořád leží.. neuvděomuje si, že je to jeho konec.. Včera jsem za ním šla sama.. asi se ptáte proč? Chtěla jsem ho ještě vidět, řikám si je to otec, ne táta a třeba se mu bude potom umírat líp, když mě viděl… šla jsem tam s pocitem, a odcházela jsem ještě se horším než jsem tam šla… Pamatuji si jako statného, vysokého a silného chlapa a kdsž jsem ho tam viděla, chtělo se mi brečet..Ležel tam, nemohoucí, jen kůže, na něm, žluté bělmo a vůbec mu nebylo rozumět, huhňal, neoholený…no vydržela jsem to nevim 15 minut a pak se vymluvila na vaření a prchala odtud a cestou jsem brečela.. Bylo mi všelijak, pocity se ve mě bouřily a stále bouří, pořád na něho musim myslet, že se upil k smrti, že sám za to může…půjdu tam ještě několikrát za ním, i když to nebyl táta v pravém slova smyslu, ale je to můj otec…