Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Mají být rodiče ve výchově zajedno?
V diskuzi pod článkem Proč a jak začít s dětmi jinak narazila Marinada na problematiku jednotné výchovy. Protože si myslím, že by byla škoda, kdyby se to pak časem pod článkem zatoulalo, ukradla jsem si ten námět pro tuto samostatnou diskuzi.
Myslíte si, že výchova v rodině má být za všech okolností jednotná?
Co když má jeden rodič na některé situace odlišný názor?
Jak moc je rozdílný přístup k výchově podle vás na škodu? Proč?
Podle mě je nejdůležitější komunikace mezi rodiči, dohoda.A pokud jsme nejednotní, prostě dělat kompromisi. Nezdá se mi správné,pokud např. matka něco nepovolí, dítě jde za tátou a toho to projde.
Nepročítala jsem všechny příspěvky, ale určitě dočtu. Za mě je dobře, když se v některých věcech rodiče rozchází – dává to více možností. Důležité je, aby to nevěděly děti nebo aspoň věděly, že jak se rodiče rozhodnou, že to platí a nátlak na rodiče, který má pro něj výhodnější řešení je k ničemu. U nás se s manželem rozcházíme v dosti případech, ale tak nějak se snažíme s tím pracovat. Děti ví, že máme na spoustu věcí odlišný názor, ale taky ví, že o podstatných věcech nerozhoduje u nás jen jeden a to co se řekne platí.
i u nás bývá napořadu dne…,,tatí můžu“ =,,zeptej se mamky“ nebo obráceně.
nicméně nejsme ve všem úplně shodní,ale základní principy chování a výchovy máme jednotné.Spíše se mnohdy liší způsob dosažení cíle 😀
No a zrovna aktuální u nás je neshody pubertální dcery a tatínka co má moc volného času a názor na trávení volna naprosto odlišný od zaláskované puberťačky 🙁
Myslím, že podstatné už tu bylo napsáno. Pokud mám odlišný názor, můžu si o tom s partnerem popovídat (nikdy by to nemělo být před dětmi), a nesnesla bych podrývání autority (už jsem kdysi zažila). Prostě pokud se mi partnerovo rozhodnutí nelíbí, měla bych ho respektovat, ale promluvím s ním o tom. Já se přiznám, že teorie mi jde skvěle, ale v praxi jsem někdy taková, že dávám nesouhlas najevo i nahlas (a vím, že tím škodím všem: partnerovi, protože ho tím shazuju a dítěti proto, že je zmatené a jen sleduje rodiče “kdo se svým názorem obstojí“). Možná je to tím, že jsem dlouho byla sama a o všem jsem musela rozhodovat jen já, já když jsem o něčem přesvědčená, tak jsem opravdu někdy nekompromisní. Moc bych to chtěla změnit a pracuji na tom.
(Citováno od Piškotka z 22.1.2015 15:03)
piskotko chapu!!! … 😉
Myslím, že podstatné už tu bylo napsáno. Pokud mám odlišný názor, můžu si o tom s partnerem popovídat (nikdy by to nemělo být před dětmi), a nesnesla bych podrývání autority (už jsem kdysi zažila). Prostě pokud se mi partnerovo rozhodnutí nelíbí, měla bych ho respektovat, ale promluvím s ním o tom. Já se přiznám, že teorie mi jde skvěle, ale v praxi jsem někdy taková, že dávám nesouhlas najevo i nahlas (a vím, že tím škodím všem: partnerovi, protože ho tím shazuju a dítěti proto, že je zmatené a jen sleduje rodiče “kdo se svým názorem obstojí“). Možná je to tím, že jsem dlouho byla sama a o všem jsem musela rozhodovat jen já, já když jsem o něčem přesvědčená, tak jsem opravdu někdy nekompromisní. Moc bych to chtěla změnit a pracuji na tom.
Za mě jednoznačně ano – rodiče mají být zajedno. Ale je to strašně těžký…
Ale nevím, jestli si pod výchovou zajedno představujeme všichni to samé. Pro mě je nejednotná výchova taková ta klasika – jeden řekne, tohle nesmíš, dítě se jde chytře zeptat druhého rodiče, ten to dovolí…
Nebo jeden řekne – hned udělej to a to, druhý je zvyklý říkat – udělej si to, kdy chceš Ty.
Petro,pisu drive,nez te ctu,abych si neovlivnila svuj nazor ..pak si te prectu .. 😉
Jak se to vezme 😉 Je to obsirne tema a i tu plati,ze nic neni bila a cerna…
Tatove i mamky(+tim,ze jsou to muzi a zeny 😀 ) maji,od prirody vrozene predpoklady k vychove ditka(rika se tomu tzv intuitivni rodic..ucila jsem se to zde ve skole)
Kazdy rodic(tata a mamca)vychovavaji deti,tak jak je pro neho prirozene,geneticky,ale i tim,jak byl sam vychovan,z jake rodiny pochazi atd.
Tatove(muzi)vychovavaji odlisne(pochopitelne)a aby me nikdo nelapl za slovicka,tim neni mysleno,ze vychovavaji panove min kvalitne(ve vetsine pripadu,ze)
..otcove prinaseji ditku do vinku jine veci,maminky taky.Tim se “jen“vhodne doplnuji a jejich vychova tvori “idealni“celek(pokud je vse ok a jsou oba natolik vyzrali,aby to pocholi!)
Nejdulezitejsi ale je,nejen slovo “jednotna vychova“ale aby se pri vychove vzajemne tolerovali,respektovali a hlavne se podporuji,ikdyz mnohdy maji v sobe,ze by nejradeji druheho za vychovne metody vystrelili na Mesic 😉 – jeden neshazuji vychovne metody pred detma!! a nedavaji si navzajem pozice,“hodnejsi“horsi“rodic apod.Deti se velice rychle tohodle chyti.
Ja osobne si myslim,ze toto vse je super+kdyz je vychova deti “jednotna“-coz se ale nerovna STEJNA-my zeny jsme ve sve poctate,mysleni..jine ..stejne jako muzi…jinak jsme nastaveni,obe pohlavi.Je super,kdyz skratka dame najevo,ze sice ma tatka jiny nazor a mamka jiny,ale ze i timto jsme skratka zajedno,neshazujeme druheho,ze to ma jinak.
Jednotna vychova je na cteni hezke slovni spojeni,v kazdem cloveku asi evekuje neco jineho-ma zkusenost i je,ze pro nektere lidi je jednotna vychova smerodatna a jedine spravna…za mne je Jednotna vychova “mytus“,s chybama a sklamanim na vsech frontach..
Muzeme se ruznou vychovnou metodou obohatit na vzajem(tatka,mamka) ale jedine tehdy,pokud je vse jak ma byt v rodine..
😉
Myslíte si, že výchova v rodině má být za všech okolností jednotná?
Určitě ne, každý má svůj názor a tak je to i s výchovou.
Co když má jeden rodič na některé situace odlišný názor?
Rodiče to mají probrat mezi sebou, určitě ne před před dětmi.
Jak moc je rozdílný přístup k výchově podle vás na škodu? Proč?
Nevím proč by měl být rozdílný přístup na škodu. Někdy může být spíše přínosem. Jiný pohled na věc, může být také dobrý.
A rovnou teda připíšu svůj názor (nějak mám pocit, že jsme to tu už probírali??? – kdyžtak pak zkusím ještě dohledat).
Nemyslím si, že je nezbytně nutné, aby rodiče byli ve výchově zajedno. Pokud to vidí oba stejně, je to pro ně určitě jednodušší a pro děti to může být i průhlednější a pochopitelnější (pokud nejsou oba rodiče shodně chaotičtí :-)).
My se doma v názorech na řadu situací lišíme, tak je prostě řešíme každý po svém. Protě když jsem v té situaci s dětmi já, řeším ji tak, jak mám já pocit, že to funguje. Když je v ní manžel, řeší ji zase podle sebe.
Řadu situací máme tak nějak přirozeně rozdělenou – ranní vstávání je třeba moje parketa, protože manžel odchází do práce, když holky ještě spí. Tak mi přijde přirozené řešit to tak, jak jsem v té situaci spokojená já, bez ohledu na to, že manžel by třeba trval na tom, že v 7.00 musí sedět v kuchyni u stolu (to je příklad ;-)).
Nechci tím říct, že si každý má jet po své ose bez ohledu na toho druhého z rodičů. Stačí ale respektovat přístup toho druhého, není určitě nutné ho zároveň i převzít.
V diskuzi pod článkem Proč a jak začít s dětmi jinak narazila Marinada na problematiku jednotné výchovy. Protože si myslím, že by byla škoda, kdyby se to pak časem pod článkem zatoulalo, ukradla jsem si ten námět pro tuto samostatnou diskuzi.
Myslíte si, že výchova v rodině má být za všech okolností jednotná?
Co když má jeden rodič na některé situace odlišný názor?
Jak moc je rozdílný přístup k výchově podle vás na škodu? Proč?