Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
TM: Jak začala vaše profesní dráha?
Dnes mě v rámci tématu Začátky a poprvé zajímá, co stálo na samém začátku vaší současné profesní dráhy?
Věděli jste už odmalička, čím chcete jednou být, nebo jste se k své práci dostali neuvěřitelnými oklikami?
Věnujete se práci svých snů, nebo chodíte do zaměstnání, kde to prostě nějak přetrpíte?
Jak jste se dostali k práci, kterou teď děláte a jak jste s ní spokojení?
——
Pokud to máte na delší povídání, sepište to klidně rovnou do článku a pošlete ho na adresu redakce. Zařadíme ho do soutěže o příspěvek měsíce – viz info zde.
já měla jako malá obvázané všechny panenky a fixama jim dávala injekce.zdravku jsem si prosadila proti otci a zdravotní sestra jsem dodnes a ač je to někdy jak na houpačce,pořád se umím radovat z malých i velkých zázraků medicíny 😀
Tak já nikdy nechtěla být princeznou – jenom královnou, v tom jsem jako malá měla jasno. 😀 Jinak pak dlouho veterinářkou, ale naši dobře zhodnotili, že nejsem studijní typ. Měla jsem sice na základce vyznamenání, ale neuměla se učit, prostě mi to šlo a většinu věcí jsem si ze školy pamatovala. A pak přišla fyzika a já na to koukala jak blázen, nebyla a vlastně nejsem dodnes schopná to pobrat. 🙂 Střední pro mě vybírala mamka, já si nepamatuju, že bych měla představu, co budu jednou dělat. Skončila jsem na soukromé ekonomce a je ze mě kancelářská krysa. Ale mám to ráda, protože můžu měnit obory a učit se nový věci. To mě baví. 🙂
Chtěla jsem mít pořád samé jedničky a pak se stát prezidentkou…bohužel jsem pak měla sem tam dvojku, tak asi proto to neklaplo 🙂
Kromě toho jsem měla jasno v jediném: nikdy jsem nechtěla sedět v kanceláři a pracovat napřímo s lidma – tak obojí dělám a (většinou) nelituju 🙂
Tak já jsem vždycky chtěla být policajtka. Mamka byla proti, ale ustoupila, když jsem šla dělat zkoušky na vojenskou školu. 🙂
No, ono to ale ze zdravotních důvodů nevyšlo. Chybělo mi jedno jediné razítko, a mohla jsem to mít v kapse.
Ale nelituji toho, protože pak bych nebyla tam kde jsem dneska. Mám tři úžasné děti, milujícího muže a dělám práci (v mš) která mě baví, . 🙂
Od dětství jsem chtěla být učitelka. Sice moje přání mělo i nějaké odbočky, hlavně na střední škole mě lákala představa stát se novinářkou nebo spisovatelkou, ráda jsem psala a snad celkem dobře. Pak jsem se ale vrátila nohama zpátky na zem 🙂 Vystudovala jsem filozofickou fakultu obor čeština a němčina, sice to byla dřina a spolužáci, kterým se podařilo školu dokončit (nebylo jich mnoho :-), chtěli spíš někam na vědeckou dráhu. Já jsem ale hned po škole nastoupila na základku, kde učím dodnes, a jsem moc spokojená. Neměnila bych, dá se říct, že dělám práci svých snů, pže mě baví a navíc mám dost času na svoje vlastní děti. Jediné, co mi trošku vadí, je pohled veřejnosti na učitele, často se setkávám s názorem, že učitel nic nedělá a bere za to spoustu peněz a ještě k tomu má pořád prázdniny. Můj názor je: “Kdo nezažil, neuvěří.“ Takže než začnu hodnotit, měla bych o tom něco vědět. Dokonce jsem zpočátku u nás na vesnici radši o prázdninách ani nechodila do místního obchodu, máme tam “příjemné“ prodavačky, které si neodpustí poznámky, že učitelé mají zase volno. Teď už jsem s tím celkem srovnaná a volno si užívám.
Řada lidí žije v představě, že učitel si odučí své hodiny a jinak nemá nic jiného na práci. Je toho na práci hodně, hodně, ale někomu se to těžko vysvětluje. Já se o to tedy ani nesnažím to mě jen tak napadlo k tématu.
Taky se mě řada lidí ptá, jak to můžu dělat, vždyť děti se chovají tak hrozně…. Moje zkušenost je, že většinou se daleko hůř chovají dospělí….
téda.. mě ta témata teď nějak berou…. 😀 asi mám ráda výzvy a ty začátky….
Rozhodně jsem nevěděla čím chci být… naopak.. nikdy bych neučila, to jsem věděla 😀 a proto dnes učím… 😀
a upřímně.. není to práce mých snů, ale rozhodně nechodím do práce trpět, to jsem nikdy nedělala, možná proto jsem vystřídala tolik prací 😀 ale neumím se přetvařovat a dělat něco, čemu nevěřím….
ta práce mě baví, i když je to fakt záhul… učím na učilišti pro děti se speciálními potřebami… tudíž většina těch dětí je mentálně postižená, na základce měla asistenta a já se snažím, aby jednou získali výuční list, i přesto, že asi nikdy pracovat nebudou…. je to prostě výzva…. a výsledky, ač sebemenší stojí hodně sil…
jak jsem se k práci dostala… no bývalá kolegyně a bývalá skorosousedka tam šla pracovat jako administrativní pracovnice a když vloni od pololetí potřebovali někoho na ten půlrok, jen na pár hodin, zavolala mi a nabídla mi tu práci… a já coby matka ročního dítěte (tehdy ani ne, bylo mu 10 měsíců) chodící po brigádách na černo, byla ráda za ofiko práci… a vlastně mi ani nedošlo, co to všechno obnáší…. ale vím jistě, že spokojená jsem 😉 i když ty dvě vysoké, které si musím udělat… je masakr zvládat… 🙁