Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jaký máte kolektiv v práci, a je to pro vás důležité?
Jsou pro vás lidi na pracovišti důležití? Záleží vám na tom, jaký máte kolektiv?
Já se přiznám, že pro mě to je docela dost důležité. Už jenom z toho důvodu, že kromě nadřízené, jsme v práci tři. Stále mám ovšem pocit, že jedna dělá neustále nějaké pozdrazy. Místo, aby něco řekla nám, jde to hned říct nadřízené, nebo před námi něco řekne a pak to popře, řekne úplně něco jiného, ale hlavně tak, aby to bylo stejné jako to chce šéfová. Ale včerejšek mě už dostal.
Už od října mám jenom odpolední směny, domů jezdím v 18:00. Nejprve jsem se ptala holek jestli by jim nevadilo, kdybychom nezačali točit směny, obě řekly, že jim to vadit nebude. Chtěla jsem se nejprve domluvit s nimi, než půjdu za vedením,jenomže jedna z nich to šla okamžitě říct šéfce. 🙁
Ona pak za mnou včera přišla a že já to chci tak a tak a ať si vymyslím jak rozvrhnout směny aby nebyly tři učitelky najednout. Bylo na ní poznat, že to jak to je teď jí vyhovuje a měnit se jí nic nechce. 🙁
Opravdu mi vadí tohle neférové jednání od holek, jenomže opravdu to dneska funguje tak, že pokud chceš práci tak máš držet hubu a krok? Já mám tři děti, holky nemají žádné a chodí domů v jednu a ve tři hodiny, já v šest. S klukem se začínáme učit po sedmé hodině, o všechny školní a školkové akce jsem přišla, protože jsem se nemohla uvolnit z práce. Veškeré školení a semináře musíme absolvovat ve svém volném čase a 2x týdně jsem v práci od rána až do večera.
V práci pak je napjatá atmosféra, muž je naštvaný, že děti jsou samy doma a celkově je to někdy nanic.
Delam mezi babama a je to poravde dost na hlavu…samy pomluvy, intriky…
My jsme absolvovali dva teambuildingy a hodně nám to prospělo, je pravda že to byl opravdu hodně kvalitní a promyšlený program zaměřený na spolupráci (od spec.firmy a.t.e.o.cz) a spousta věcí kvůli kterým nad námi visel mrak se vyjasnilo a teď už dokonce zajdem po práci i na sklenku a prostředí je teď moc příjemné a jsme i mnohem produktivnější.
Kolektiv je základ, hodně dělá atmosféru v práci. Já nemám a nikdy neměla hroší kůži. Takže v prvním přátelském kolektivu nekonfliktních a normálních lidí šlo krásně zvládat i náročnou práci. A ve druhém kolektivu, kde neexistvalo nic jako komunikace jakýmkoliv možným i nemožným způsobem, jsem nebyla schopná zvládat ani jednoduchou práci. Demotivace, roztěkanost, fyzické problémy z toho atd. Prostě “paráda“.
Tak jsem klikla na tuto diskuzi, protože to pro mě bylo před pár dny horké téma. nastoupila jsem do práce, kde teda bylo dusno – pomlouvali se tam všichni – zaměstnanci mezi sebou a my jsme tam byli 4 přes pracovní úřad – tak nás nebrali vůbec. Byli jsme pro ně jen levná pracovní síla. Šéf byl věčně nespokojený – ptáš se? – špatně! – neptáš se? – taky špatně. Vydržela jsem to 3 týdny a hledám něco nového. Se šéfem ani s kolektivem jsem do této doby neměla nikdy problém, a chci aby to tak zůstalo…
Takže ano, kolektiv je pro mě důležitý a to chci podotknout, že do práce chodím pracovat, ne si povídat – jak to pobral pan vedoucí…
Zavo,
ještě jsem o tom znovu přemýšlela. Teď jsi (podle mě) v takové té situaci, kterou znám a nezapomněla jsem jí ani po 20 ti letech 🙂 Když řekneš ráno “ahoj“, ostatní Tě pomluví, jak divně ses u toho tvářila. Když neřekneš “ahoj“, tak budeš taky špatná, protože jsi nepozdravila. Za vším něco uvidí. Ale to fakt nemůže trvat věčně.
Já tenkrát začala chodit do práce cíleně jako první a když dorazila první kolegyně, tak jsem s ní pár vět prohodila, než přišly ostatní…oni se sice semknou v tom kolektivu, ale jednotlivě si na Tebe nedovolí. Takže možná (jestli Ti to za to stojí) by stálo za to zpracovat jednu kolegyni po druhé, aby zjistily, že vlastně tak hróóózně špatná nejsi 🙂
Jinak návraty po dovolené jsou obecně těžké – oboustranně. Možná jsi jim tam nechala nějakou nedodělanou práci, možná jsi dala moc okatě najevo, jak moc se Ti zpátky do práce nechce…ale nejspíš se nestalo vůbec nic a asi ses v nepřítomnosti stala dobrým soustem k pomluvám 🙁
Drž se!
Jinak když mě slovně napadaly a bránila jsem se, bylo to úplně zbytečné – vždycky mě uřvaly, že jsem to myslela takhle a ne takhle a že jsem ta špatná a vždycky to obrátily proti mě a obě ječely jak Viktorky u splavu – neměla jsem šanci. Takže řešit něco vůbec nepřicházelo v úvahu.
(Citováno od Marinada z 24.8.2016 15:06)
Děkuju!! Tak já to zkusím ještě vydržet, uvidíme. S hledáním místa je to dobrej nápad. Stejně mi to tu až tak nevyhovuje, drží mě asi jen dobrý peníze, který by nám fakt chyběly.
To, že někdo něco vezme jinak než ve skutečnosti říká a myslí ten druhý je asi nejčastější problém. Taky jsem si vyslechla, že si o ní myslím, že je neschopná jen proto, že jsem se zeptala, jestli “to“ umí udělat. Já se prostě jen ptám, nemám čas, náladu ani povahu na kličky a obezličky, jsem přímá. Asi to je problém. Můj. Ale jiná už asi nebudu, ačkoli se snažím. JSem ráda, že to u tebe dobře dopadlo!
Jinak když mě slovně napadaly a bránila jsem se, bylo to úplně zbytečné – vždycky mě uřvaly, že jsem to myslela takhle a ne takhle a že jsem ta špatná a vždycky to obrátily proti mě a obě ječely jak Viktorky u splavu – neměla jsem šanci. Takže řešit něco vůbec nepřicházelo v úvahu.
Ahoj Zavo,
zdravím Tě.
Je to strašně těžké a individuální.
Mailem rozhodně nic nepsat!!! 🙂 Já bych to asi taky nechala tiše vyšumět a koukala se po novém místě, pokud se to nezklidní. Sice možná nic kloudného nenajdeš, ale jen ten pocit, že pro to něco děláš, mi vždycky dává naději 🙂
Zažila jsem něco podobného, už před “100“ lety – hrůza. U mě to vyřešil čas, nic jsem nepodnikala. Po třech měsících spolu ty dvě “kámošky“, co na mě byly ze dne na den hnusné a všude o mě říkaly lži, odjely na dovolenou. Vrátily se totálně rozhádané. Ta jedna se mi omluvila a brečela u toho, druhá se chovala jakoby nic. Ti ostatní, co se nechaly těma dvěma ovlivňovat, na mě od té doby taky najednou žádné neodpustitelné chyby neviděly.
Drž se. Já tenkrát měla kamarádky na sportu, kde jsem denně byla, tak jsem si to tam trochu kompenzovala, ale teď v dospělosti bych to teda fakt nedala 🙁 Moc držím palce.
Fíha, najednou se objevilo téma, co mě zrovna tíží… Zdá se mi, že mě v práci nemá nikdo rád, nikdo se mnou nemluví. Nebylo to vždycky takové. S jednou kolegyní, říkejme jí A, jsme měly “blbou situaci“, vyříkaly si to, ale už se nikdy nevrátila původní pohoda. Chodila kolem mě s hlavou dolů a mluvila se mnou jen služebně nebo pozdrav. Kolegyně B se mnou probírala i hodně soukromé věci, pak se urazila kvůli blbosti. Odjela jsem na 14 dní na dovolenou a když jsem se vrátila, nemluví se mnou i tato, zato mluví s ženskýma, se kterýma předtím nemluvila. A i s kolegyní A, na kterou předtím nadávala, jaké má chování. Teď se sama chová přesně jako ona 🙂 No, něco si asi pověděly, nejspíš o mě…Celé to chápu, nemusí mě mít každý rád, jenže je nás tu 7 i s vedoucí, se kterou si nikdy povídat nebudu a kromě jedné kolegyně kolem mě všichni drží jakési dusno. Něco se tu o mě ví, o čem já nevím. Je mi z toho smutno, chodím domů utahaná jako pes, ačkoli se snažím se s tím vnitřně vypořádat a nebrat to negativně. Prostě to tak je. Jenže to nejde. Vím, že bych si s nima měla promluvit, ale jednak se bojím, že nebudu umět reagovat nebo budu “křičet“ nebo brečet.
Co byste dělali vy?
Zvažuju email, ale ta psaná slova jsou ještě ošemetnější a nevím, jak by se na to dívaly…Bohužel máme zrovna dost velké problémy i s rodiči, manžel i já, včera jsem měla pocit, že už si půjdu pro prášky na hlavu 😀
(Citováno od Zava z 24.8.2016 09:05)🙁 Tak jsem měla radost, že tě tu vidím a pak čtu tvůj komentář a říkám si, že by bylo lepší, kdybys neměla, co sem napsat.
Musí to být hodně nepříjemný, brrr 🙁
Nezkoušela jsi zjistit, o co jde, od té kolegyně, co s tebou komunikuje normálně? Nebo ta taky netuší, co se děje?Do mailu bych nešla – nikdy nevíš, jak si kdo psaná slova vyloží a může to být akorát další polínko do ohně. Jak se znám, tak bych asi akorát v tichosti trpěla a čekala, až se to zase nějak utřepe, ale to není řešení.
Co si zkusit promluvit jen s tou jednou kolegyní, se kterou sis byla nejbližší? Ať je to 1 na 1 😉
(Citováno od Petra z 24.8.2016 09:14)
Máš samozřejmě pravdu, mejl není to pravé. Jenže osobně to asi nedám, možná počkám na lepší fázi cyklu, třeba to bude schůdnější. 🙂 Samo se to asi nevyřeší, leda by začala sama a to zrovna teď taky asi nechci. Děkuju.
Fíha, najednou se objevilo téma, co mě zrovna tíží… Zdá se mi, že mě v práci nemá nikdo rád, nikdo se mnou nemluví. Nebylo to vždycky takové. S jednou kolegyní, říkejme jí A, jsme měly “blbou situaci“, vyříkaly si to, ale už se nikdy nevrátila původní pohoda. Chodila kolem mě s hlavou dolů a mluvila se mnou jen služebně nebo pozdrav. Kolegyně B se mnou probírala i hodně soukromé věci, pak se urazila kvůli blbosti. Odjela jsem na 14 dní na dovolenou a když jsem se vrátila, nemluví se mnou i tato, zato mluví s ženskýma, se kterýma předtím nemluvila. A i s kolegyní A, na kterou předtím nadávala, jaké má chování. Teď se sama chová přesně jako ona 🙂 No, něco si asi pověděly, nejspíš o mě…Celé to chápu, nemusí mě mít každý rád, jenže je nás tu 7 i s vedoucí, se kterou si nikdy povídat nebudu a kromě jedné kolegyně kolem mě všichni drží jakési dusno. Něco se tu o mě ví, o čem já nevím. Je mi z toho smutno, chodím domů utahaná jako pes, ačkoli se snažím se s tím vnitřně vypořádat a nebrat to negativně. Prostě to tak je. Jenže to nejde. Vím, že bych si s nima měla promluvit, ale jednak se bojím, že nebudu umět reagovat nebo budu “křičet“ nebo brečet.
Co byste dělali vy?
Zvažuju email, ale ta psaná slova jsou ještě ošemetnější a nevím, jak by se na to dívaly…Bohužel máme zrovna dost velké problémy i s rodiči, manžel i já, včera jsem měla pocit, že už si půjdu pro prášky na hlavu 😀
(Citováno od Zava z 24.8.2016 09:05)
🙁 Tak jsem měla radost, že tě tu vidím a pak čtu tvůj komentář a říkám si, že by bylo lepší, kdybys neměla, co sem napsat.
Musí to být hodně nepříjemný, brrr 🙁
Nezkoušela jsi zjistit, o co jde, od té kolegyně, co s tebou komunikuje normálně? Nebo ta taky netuší, co se děje?
Do mailu bych nešla – nikdy nevíš, jak si kdo psaná slova vyloží a může to být akorát další polínko do ohně. Jak se znám, tak bych asi akorát v tichosti trpěla a čekala, až se to zase nějak utřepe, ale to není řešení.
Co si zkusit promluvit jen s tou jednou kolegyní, se kterou sis byla nejbližší? Ať je to 1 na 1 😉