Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
TM: Jak (kdy) jste se rozhodli založit rodinu?
Tématem letošního ledna jsou začátky, tak se budu na řadu z nich postupně ptát (pokud mě teda někdo z vás nepředběhne ;-)).
No a začátkem povídání o různých začátcích souvisejících s dětmi je rozhodnutí založit rodinu 😉
Jak to probíhalo u vás? Přišlo to neplánovaně nebo po dlouhé zralé úvaze? Vyplynulo to nějak přirozeně nebo jste dlouho možnost “pořídit si“ dítě probírali a pečlivě plánovali?
PS: Kdo to máte na dlouhé povídání, sepište to rovnou jako článek a pošlete do redakce v rámci soutěže o příspěvek měsíce 😉
TM = téma měsíce 😉
odesláno…. a to jsem se chtěla učit na zkoužku z psychologie 😀
(Citováno od zikminka z 11.1.2015 02:20)
zkoužka… hm, taky dobrý… pardón, jdu už radši spát 😀
odesláno…. a to jsem se chtěla učit na zkoužku z psychologie 😀
tak na tohle snad napíšu ten příspěvek 😀
Tak já do 25 let říkala, že děti mít nikdy nebudu, že je to příliš velká zodpovědnost a že chudáčci děti by měly matku, co neví, co s nima, protože z miminek mám tak trošku hrůzu. Dodávala jsem, že leda by si je někdo vzal a vrátil mi je tak ve 3 letech. 🙂 Pak se to nějak začalo měnit, byla jsem ochotná připustit, že bych dítě mít mohla, ale zase nebyl partner. Teda byl, ale nezadařilo se. No a pak jsem se seznámila s otcem svých dětí, o 8 let mladším a rovnou hlásila, že jako tak do 2 nebo 3 let budu chtít děti a jestli se na to cítí (což bych chápala, bylo mu tehdy 23 let), tak že nebudeme ztrácet čas. No ale pak přišla autonehoda, on se k tomu postavil čelem, postaral se o mě a pomohl mi, a tak nějak jsme spolu zůstali. Některé z vás ví z mých článků, že s jeho přístupem a povahou dost bojuju, přičítám to i tomu, že nikdy přede mnou neměl vážný vztah (a nemůže tudíž docenit, jak jsem skvělá partnerka 😀 ). První syn je neplánovaný, dcera už je naplánovaná detailně včetně termínu početí a porodu i pohlaví. A vyšlo to bezvadně. To teda v obou případech. 🙂 Škoda, že tatínek nefunguje tak úplně podle mých představ. Ale děti dělá krásný a hodný. 😀
(Citováno od Teru z 9.1.2015 10:54)
Teru 😀 😀 ty me vzdycky dostanes a okamzite bych sla s tebou na latte 😀
Myslim,ze ty jsi zrovna z tech(pusobis tak na mne),ze by sis tohle mohla a mela zdarne vyresit,“dupnout si“..nekde jsi psala,ze tatka radeji hraje hry. ach joo 🙁 .. 😉 zivot desne leti… jsi supet,drzte se !! 😀
Tak já do 25 let říkala, že děti mít nikdy nebudu, že je to příliš velká zodpovědnost a že chudáčci děti by měly matku, co neví, co s nima, protože z miminek mám tak trošku hrůzu. Dodávala jsem, že leda by si je někdo vzal a vrátil mi je tak ve 3 letech. 🙂 Pak se to nějak začalo měnit, byla jsem ochotná připustit, že bych dítě mít mohla, ale zase nebyl partner. Teda byl, ale nezadařilo se. No a pak jsem se seznámila s otcem svých dětí, o 8 let mladším a rovnou hlásila, že jako tak do 2 nebo 3 let budu chtít děti a jestli se na to cítí (což bych chápala, bylo mu tehdy 23 let), tak že nebudeme ztrácet čas. No ale pak přišla autonehoda, on se k tomu postavil čelem, postaral se o mě a pomohl mi, a tak nějak jsme spolu zůstali. Některé z vás ví z mých článků, že s jeho přístupem a povahou dost bojuju, přičítám to i tomu, že nikdy přede mnou neměl vážný vztah (a nemůže tudíž docenit, jak jsem skvělá partnerka 😀 ). První syn je neplánovaný, dcera už je naplánovaná detailně včetně termínu početí a porodu i pohlaví. A vyšlo to bezvadně. To teda v obou případech. 🙂 Škoda, že tatínek nefunguje tak úplně podle mých představ. Ale děti dělá krásný a hodný. 😀
Žili jsme spolu s partnerem spolu osm let, o svatbě a dětech jsme mluvili “někdy, v budoucnu, zatím je čas“. A po jednom drobném, ale opakovaném a nepříjemné gynekologickém zásahu mi doktorka v renomovaném pracovišti řekla, že jestli vůbec chci někdy děti, měla bych s tím začít brzo, jakmile se zahojím, jinak se velmi snadno může stát, že je nebudu mít vůbec. A rovnou se se mnou domluvila, že když se tedy pro dítě rozhodneme a do roka neotěhotním, tak se máme ozvat, a upozornila mě, že nejspíše to normálně nepůjde. Tak jsme se s partnerem shodli, že ono “v budoucnu“ se tedy přiblížilo, protože oba bychom dítě měli, a ještě raději dvě. A tak jsme se vzali, vysadili antikoncepci, a já počítala s tím, že holt za rok si necháme k dítěti pomoct, zatím aspoň dostavíme barák… Již tou dobou manžel ani v nejmenším nepochyboval, že to nebude třeba, mužská ješitnost 😉 Za dva měsíce jsem mu ukazovala dvě čárky na těhotenském testu a nyní máme skoro osmiletou holčičku. Tedy já o Valerii říkám, že je neplánovaná, ale moc chtěná 🙂
děti jsou plánované v 18 jsem se vdala a ve dvaceti jsme chtěli mimčo, jestli to bylo extra promyšleno nevím, přeci jen jsme měli trošku obrácený postup studovala jsem až u třetího, stavěli barák s miminkem v kočáru…ale i to se dalo zvládnout…ono dobře protože už to že třetí dítko bylo po třicítce a tam to nešlo hned jak si člověk řekl 😀
Já se vdávala v roce 1983 jako čerstvě 18 letá a nemusela jsem.První dcera se narodila 10 měs. po svatbě,v jejich 6 měs. jsme dostaly byt,do té doby jsme bydleli u našich,chvíli u tchýně a nakonec chvilku u moji babičky.
Děti máme celkem čtyři,holky vyrůstali jako dvojčata,jsou od sebe jen 14 měs. a syn za 3 roky po nich,poslední syn je až za dalších 18 let.Takže mé děti mají letos 31,30,27 a 9 let a aby to bylo zajimavější,tak mám i čtyři vnoučata 7,6 a dvě 3 leté.
Vdávala jsem se v necelých dvaceti letech a roce 1969. Nemusela. Bydleli jsme všude možně. Po příbuzných, ubytovnách… Miminko jsme chtěli, ale jen do vlastního bytu. Ten se nám povedl sehnat a dcera se narodila v roce 1973. Ta se vdávala v roce 1995 a Michálek se narodil v r. 2000. Byl také plánovaný.
Obě děti mám plánované, druhé dokonce vymodlené. Požadavky byly: vystudovat, najít si práci, svatba a pak dítě. A splnilo se to do puntíku. Nedovedla jsem si představit, že bych si hledala práci coby matka dvou dětí, kor v našem městě. A dojíždět už vůbec ne.