Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Říkáte svým dětem vždy pravdu?
Lhát se nemá – nikomu, ani dětem ne, obzvlášť když sami po nich chceme, aby ony nelhaly nám. Jenže…
Jak jste na tom vy – říkáte dětem vždy za všech okolností pravdu? Nebo ji v některých situacích “lehce upravujete“?
O čem se vám pravda dětem říká těžko? O čem jim pravdu (třeba jen zatím) neříkáte a proč?
Co třeba takové ty polopravdy jako “Neboj, to nebude bolet.“ apod.?
U nás také polopravdy
Přiznávám se bez mučení, někdy lžu.
Když jim 10x řeknu, že si mají uklidit něco a neudělají to a mě to přijde absolutně zbytečná věc (odstřižky atd.), tak je pak vyhodím a pokud to ráno hledají, někdy jim řeknu, že nevím kde to je. Ale většinou po tom ani nevzdechnou.
V zásadních věcech nelžu – na větu: Maminko moje milovaná, já nechci abys mi někdy umřela, viď že neumřeš. nedokážu odpovědět, to víš že ne. Takže odpovídám asi takto: Umírají jenom hodně moc starý a nemocný lidi a já tu ještě budu hodně dlouho. Podívej na prababičky, těm je 85 let, to je hodně let a pořád jsou naživu.
No, na Ježíška jsem teda vůbec nepomyslela. Pořád v tom vidím spíš kouzlo, i když realisticky řečeno je to vlastně taky lež. Poslední roky to teda u nás máme tak nějak napůl – holky ví, že si dárky dáváme navzájem a samy taky něco chystají, zároveň ale věří, že něco pod stromečkem je i od Ježíška a my je v té iluzi udržujeme tím, že některé dárky pod stromeček dáváme tak, aby o nich nevěděly. No a když naposledy přišla řeč na to, jestli Ježíšek existuje nebo ne, řekla jsem jim, že s naprostou jistotou to neví nikdo a že každý může vidět Ježíška v něčem jiném.
Moc se mi líbilo, co tu někdo napsal někdy před rokem v nějaké Ježíškovské diskuzi, že pro něj je Ježíšek kouzlo Vánoc nebo ta vánoční atmosféra, tak jsem si tu myšlenku úspěšně adoptovala 🙂
Ale to už by bylo do nějaké další ježíškovské diskuze (mimochodem jedna je v plánu na listopad i s dárečkama ;-)).
No a k těm věcem, co je lepší dětem neříkat – souhlasím, že s dětmi není potřeba probírat všechno, ale i tak myslím, že říkat jim vyloženě nepravdu, není zrovna dobrý nápad.
Když vezmu třeba příklad s těmi nezaplacenými alimenty – tak se dá říct, že se nezlobím na dítě, ale zároveň mu nechci vysvětlovat, co se stalo. Myslím, že stačí ujistit je, že to s nima nesouvisí.
Zubaře nebo jiné doktory nezatloukám, tam jedeme na rovinu. Ale dcera se dopředu nikdy s ničím nestresuje, většinou tak hodinu před začne plašit, že se jí tam nechce (ať už je to doktor nebo návštěva nebo třeba nějaká školní akce), takže jsem ani neměla důvod o tom přemýšlet – jestli říct předem nebo ne.
Ale když mi dcera např. řekne, že se bojí, že se mnou (nebo s námi) spadne letadlo a čeká na mojí odpověď, tak jí samozřejmě neřeknu, že se bojím ještě víc než ona 🙂
A takových věcí je víc. Jsou věci, které se ovlivnit nedají, tak proč tím stresovat ještě děti.
Taky si myslím, že spousta věcí by mělo zůstat jen mezi dospělými a neměli bychom svými starostmi děti zatěžovat, takže např. po dotazu dítěte na maminku, proč je naštvaná, by neměla následovat pravdivá odpověď “Protože Tvůj táta neposlal alimenty“ nebo “Protože táta má nejspíš milenku“ nebo “Babička mě naštvala“… To jsou jen teoretické příklady 🙂
No,říci dětem, které se těší na Ježíška, že ten vůbec není, by bylo poněkud kruté, zase naopak, tvrdit jim, že injekce ale vůbec nebolí a zubařský zákrok je bezbolestný, nebude to správné řešení.
Takže se to bude muset řešit případ od případu a v závislosti na věku, tedy i chápání dítěte.
No a pokud jde o “lhavost“ dětí, naučit se rozeznávat, co je dětská fantazie a co už opravdová lež.
Snažili jsme se dodržovat i ve vztahu k dětem, že “přiznání je polehčující okolnost“ a případný postih nemá vést k přesvědčení, že lépe je “zatloukat, zatloukat, zatloukat“!
Ano, snažím se říkat svým dětem vždy pravdu. Jsou ale situace, kdy to není úplně vhodné. Když se třeba ptali, jestli už prababička brzy umře, tak jsem to nějak zaobalila.
Když měl syn asi 4 roky, ztratil se nám kocour. Měl tenkrát hodně citlivé období a řešil umírání, v té době umřela manželova babička. Nehctěla jsem ho zase zatěžovat, řekla jsem mu, že kocour se oženil do Pašovic (vesnice asi 10 km vzdálená). Věřil tomu dlouho a ještě rok poté mudrcoval, jaktože dal kocour přednost nějaké kočce před námi.
Teď má syn čerstvě 7 a ještě věří na Ježíška, tak uvidíme letos, jestli to nepraskne. To je přece také lež.
Snazim z celeho srdce i materskeho instinktu,najit tu spravnou miru,jak pravdu podat,snazim se rikat detem pravdu,je to pro mne velice dulezite v nasem vztahu,verim,ze i tezkou pravdu umit rici,aniz by jim ublizila,mame vyjimecny vztah a dokazeme si rici vse**
Ikdyz jsou smutne pravdy v zivote cloveka,horsi by pro moje deti bylo pravdu nerici,cekat(napr umrti v rodine,nebo kdyz byli malinci,tak napr.navsteva lekare,ockovani a pod.)
A pravda=duvera=dodrzeni slova..jak tu nekdo psal,byt se to tyka jen slibu,ze prectu pohadku,nebo nejaka podobna “malickost“ 😉
Takto jsem se to naucila ve sve rodine i zivotem zde**A predavam dal**
Jsem rada,ze tomu tak je,vazim si toho velice a jinak by mne to “mrzelo“,neumim si to prectavit,i nejak mlzit*At uz se to tyka i choulostivejsich temat*u nas vlastne nic nikdy nebylo tabu(ja+deti)*A tim to asi i je*
😉
Ano, pokud to jde tak ano.
Ne vše by ovšem děti unesli.
Lékaře, zubaře – pravdu říkáme, to děti velice brzy poznají, že jsme lhali a pak by mohli přestat nám důvěřovat.
V neděli nám srazili psa – miláčka – nádherného labradora. Pravdu jsme dětem řekli – oni u toho nebyli – byli na prázdninách. Samozřejmě jsme jim neřekli detaily ale zvládli to, obrečeli to sice, ale zvládli.
Pokud jim řeknu že za nimi přijdu večer do postele, tak to dodržím, třeba i jen na pár minut.
Je to tak lepší – oni se cítí jako rovnocenný partner.
Danniello, neříct toho zubaře, když se neptají, taky nemám problém. Ale ony se nejspíš zeptají – zrovna nedávno se jedna z nich ptala.
Tak mi už proběhlo hlavou, jestli by nebylo lepší to zatlouct, ale vzhledem k tomu, že jim ani v jiných věcech nelžu, tak jsem proti. Ty nervy bych jim (a tím pádem pak i sobě – přiznávám) ráda ušetřila.
No a k těm ožehavým tématům – snažím se to vysvětlovat co nejjednodušeji, zrovna nedávno jsme taky něco podobnýho řešily, ale už si nevzpomenu, co přesně to bylo. Na nymfomanku bych si možná vzala k ruce i slovník cizích slov 😉
Petro, já se snažím říkat pravdu, říct to den předem nepovažuju za neříkání pravdy.
U zubaře jsme to třeba vyřešili tak, že doktor sám řekne “za půl roku přijďte zas“. Takže se s tím počítá, ale kdy přesně, to řeším se synem až aktuálně.
A co se týká doktorů, odběrů krve atd. – to jsem od miminka povídala předem o tom, jak to bude, že to trošku štípne, ale nebolí to moc a je to potřeba, aby byl zdravý, je to vlastně součást léčení atd. a syn se opravdu nikdy nebál. Sama na těchhle zákrocích vnímám jako nejhorší tu obavu předem, sama bolest už nebývá zdaleka tak hrozná. A to mu i říkám.
Já někdy dumám, jak vysvětlit věci, kterým ještě nemůže rozumnět. Třeba dnes jsme narazili na slovo nymfomanka. Jak to osmiletému dítěti vysvětlit a nevymýšlet si?
No, řekla jsem, že to je žena, která moc běhá za chlapama nebo nějakou podobnou blbost, víc ho to nezajímalo. Ale tohle pro mě někdy bývá oříšek, zvlášť když to chce vysvětlit detailněji. 🙂