Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak zvládáte odloučení od dětí?
Tento týden je nejenom hektický, ale také náročný. Dcera odjela na turisťák, syn nezvládá nástup do školy a malý mi ve školce pláče. Dneska jsem ho slyšela až ven volat “mami“.
Kromě toho ve školce vůbec s nikým nekomunikuje. V noci se mi budil s pláčem a neustále ho musím ujišťovat, že pro něho příjdu. 🙁
Přiznám se, že i já jsem dneska odcházela s pláčem.
jak zvládáte odloučení? jsem jenom já taková citlivka?
Nuninko, rady na pláč nemám, ale užily jsme si taky hodně a hlavně hodně dlouho. Za pláč bych snad i byla vděčná, dcera to všechno dusila v sobě. Ale jakmile vytáhla ze školky paty, byla v pohodě. Pláč (nebo vnitřní smutek) dítěte i po opuštění školky je opravdu brutální…
Jinak být Tebou, došla bych si hned v pondělí promluvit s učitelkou jak ve školce, tak ve škole.
Nemá starší syn novou učitelku? Nebo jsi ho dřív vodila do školy a teď už to neděláš? Myslím, že někde taky může být ten zakopaný pes u staršího syna…(měla jsem ve 3.třídě podobnou krizi; dokonce jsem utíkala ze školy domů 🙂 Důvodem byla nová přísná učitelka a to, že máma začala pracovat…užila si se mnou neskutečně – vždycky jsem dorazila domů a volala jí do práce, že mě bolí hlava a ona v nové práci…no byla úplně hotová)
syn kdyz sel do skolky, tak prvni tyden byl ocistec, prvni den v poho, ale pak…ucitelka ho musela ode mne odervat, ja ze skolky utect, kolena jsem mela z masla, klepala jsem se, za tyden shodila 2 kila, nastesti po tydnu se to zlepsilo a malej zacal chodit do skolky rad. Ted byl cele prazdniny se mnou doma (do skolky ho nevzali, protoze jsem doma s mladsim) a prvni dva dny zase plakal /jsou mu 3,5) a od stredy uz v pohode.
ja jsem prvni dny sledovala hodiny, skubala sebou, kdyz jsem slysela zvonit telefon /bala jsem se, ze volaj ze skolky, ze place nebo se mu neco stalo/..
neboj, nejsi v tom sama 😉
Nuninko, tady asi pomůže hlavně čas a vlídný slovo, abys to i ty líp snášela. Protože opravdu, když nebudeš tolik plačtivá ty, ponesou to i děti líp. U vás asi taky hodně hraje roli to, jak tatínek jezdí na cesty, vy doma jste pak na sebe hodně fixovaný.
Já moc plačtivej typ nejsem a dcera neměla problém ani ve školce a zdá se, že ho nemá ani teď, ale když přecejen dostanu chmurnou náladu, tak mi přes vlhké oko vykouzlí úsměv na tváři, když si vzpomenu na úryvek z knížky od Aškenazyho. Teď to nemám před sebou, tak to bude moje podání:
Rodičům se ztratil syn Jakub. Maminka doma poplakala seschlý vánoční stromeček, až se z toho celý opět zazelenal..
Milé, odlehčující situaci, třeba to pomůže i tobě.
Nuninko, my jsme měli to štěstí, že syn ve školce neplakal, jako aktivnímu jedináčkovi mu děti chyběly, takže tam byl rád. Pak se už zase těšil domů a nadšeně nás vítal, ale do školky se pak zase těšil.
Byla jsem ale odhodlaná školku odložit, kdyby to na začátku těžko snášel.
Když v předškoláku dostali jinou učitelku, nechodil tam už tak rád a vůbec mi z toho nebylo dobře, i když to bylo bez pláče.
To, že dítě pláče i doma, už mi přijde tak hrozné, že bych udělala všechno pro to, aby tam nemusel chodit. To už není pláč z nejistoty při odchodu maminky, který za pár dní pomine.
Musí to být strašné. Ani nevím, co bych ti napsala pro útěchu, snad hlavně to, že vám moc a moc přeju, aby se to vyřešilo nějak dobře. Nedokážu si představit, jak ti musí být.
Holky díky za vaše napsání. Fakt se cítím mizerně.
Starší pláče, že ve škole nemá kamarády a malý, že nechce do školky.
Nejhoší je to, že pláče i po zbytek dne. Říká, že už nikdy nechce do školky atd… Teď plakal asi dvě hodiny v kuse 🙁 a mě je hrozně. Zítra je vede do školy a školky tatínek, protože já musím do školy, ale i tak mi není lehčeji.
Máte nějaké rady jak na pláč? Něco co pomohlo?
Nuninko mně vůbec nepřipadá, že jsi citlivka, zcela přirozeně reaguješ na to, že se ve tvém životě děje něco, co není v souladu s vámi. Když někdo trpí (pláče), většinou dělá něco, co mu ubližuje, tak to tělo dává najevo, aby byla sjednána náprava a člověk se postaral o své “štěstí“. Děti to mají ještě hodně otevřené, pravdivé, my už většinou jen v hodně silné neharmonii. A ta evidentně přišla se situací vzájemné separace.
Mnohdy ale člověk raději poslouchá vnější signály (nebudeme mít co jíst, dělá to tak každý, musí si zvyknout, musím do práce a další a další), než silné a opravdivé vnitřní vedení, které ale, narozdíl od vnějších vlivů, skutečně pracuje v náš prospěch, pokud jsme ochotni mu naslouchat.
A vlastně i když ochotni nejsme
No těžce, asi jako každá matka…
Syn šel poprvé do školky v 3,5 letech…a já jsem se bála víc než on, ale nedala jsem to na sobě znát…ale tušila jsem, že to bude OK, protože je kamarádský, nezávislák atd…měla jsem mobil u sebe a pořád jsem se na něj dívala a čekala, že mi budou volat 🙂 jak jsem si pro něj šla po obědě, tak jsem měla slzy v očích, jak to zvládl 😀 šel až v říjnu ale ještě po měsíci tam chlapeček brečel…takže si myslím, že to chce čas a pevné nervy…po čase se to určitě upraví…paní učitelky to s dětma umí…a musí s tím počítat, že nějaké dítě si hůř zvyká…
Holky taky čeká příští rok školka a já mám zatím větší obavy než u syna a to jsou dvě…
Nuninko, citlivka nejsi jediná. U mě bude tohle téma aktuální až v únoru, ale přiznám se, že už teď je pro mě noční můrou:(měla jsem totiž možnost s několika maminkami chodit na zvykačku v srpnu (4hod.týdně).První den pohoda.dcera to zvládla s přehledem, ani mě nijak nepostrádala. Druhý den nastal zlom, najednou začala brečet v situaci, která ji normálně nevadila a pak už se to táhlo až do konce-řev k neutišení jakmile jsem se kousek vzdálila.Od té doby se nemůžu od ní vzdálit ani na krok, dokonce ani doma…Nevím, co se tenkrát stalo, ale dělá mi to vážně starosti.On je totiž u ní problém, že jí ještě nikdo krom nás neutišil a takové to, že až odejdu přestane u nás neplatí.Ona prostě nepřestane-vyzkoušeno několikrát.
V únoru ji školka čeká natvrdo.Já nemůžu odejít z práce kdykoli mi zavolají, u nás se to v práci prostě netoleruje a i kdybych chtěla, řidičák ani odvoz nemám, bus skoro nejezdí a manžel je samá porada.
Nejvíc mě na tom mrzí, že malá hodně chodí mezi děti a takhle to dopadá:(
Udělala bych pro ni maximum, ale o pár dní dřív ji prostě do MŠ nevezmou. A do práce musím, jelikož se v našem regionu těžko shání jiná.
Přesto,že moje děti jsou už odrostlé a maji svoje rodiny odloučení od nich je pro mě vždy těžké i když se musím chovat statečně a být silná,pak si doma někdy popláču,ale pořád si říkám,že takhle to patří do mého života,já jsem dětem dala život pak jsem se snažila,aby měly krásné dětství,taky jsem jim umožnila vzdělání a pak i to co jsem kdysi prožívala já spojení s partnerem,kterého mají rádi,aby s ním šly dál životem bok po boku v dobrém i ve zlém a já se raduji dál z jejich úspěchů z vnoučátek zkrátka z každého dne do kterého se probudím a můžu ho sdílet se svými blízkými jak rodinou nebo přáteli.Vždyt o tom je život.Aaž se jednou ráno zapomenu probudit věřím a doufám,že tady po mě zůstanou krásné vzpomínky na mě jak od rodiny rtak od mých přátel,ale přeji si,aby to bylo ještě za hodně dlouho.No ted jsem hodně odbočila od tématu,ale snad to nebude vadit.
Nuninko 🙁
Já měla “kliku“, že jsem vždycky hned letěla do práce a neměla moc času o tom přemýšlet.
A říkala jsem si, že teď v tuto chvíli to nemůžu nijak ovlivnit a že už je to na dceři, jak se s tím vypořádá a že musí ona zabojovat. Nevím, jestli to píšu srozumitelně.
Potají jsem brečela občas po nocích, přes den jsem se “pochlapila“.
Klasika – citliví rodiče mají citlivé děti a pak společně všichni trpíme 🙁
Drž se, bude líp!!!