Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zakřiknuté dítě se složitou povahou
Dobrý den, zajímalo by mě, jak pracovat s dcerou (4,5 let), aby se dokázala trochu více prosazovat a zapojit do kolektivu.
Abych uvedla trochu více podrobností, začala bych od toho, jak se projevovala jako malinká. Byla veselé dítě, hodné dítě, které vyžadovalo neustále naši aktivitu, ale byla také hodně plačtivá. Od malinka se budila se záchvaty breku téměř z každého spaní, což ustalo někdy kolem druhého roku a pak když už všemu plně rozuměla, často se rozbrečela z jakékoli maličkosti (malá výtka, občas i když někdo řekl něco z legrace, nebo i když se náhodou stala nehoda a počůrala se – přestože ji za to nikdo nepeskoval ani se jí nesmál).
Také se velmi bála cizích lidí. To se ke mně pevně tiskla a když na ni promluvili, plakala. Vpohodě byla jen když jsme třeba chodili s kamarádkou na společné procházky a viděla ji denně. Velmi špatně snášela ale i návštěvy prarodičů, přestože jezdili každý týden na pár hodin. Je tedy pravda že prarodiče nejsou moc aktivní, vždy přijeli a sedli si na gauč, místo aby měli tendenci si s ní hrát, ale i tak neznám nikoho, kdo by to tak měl. Ještě zhruba ve třech letech je vpodstatě celou návštěvu ignorovala a když ji chtěli k něčemu přimět, tak brečela. Když jsme ale přijeli k nim, byla celkem vpohodě, protože byla v jiném prostředí a zajímalo ji, co mají ve skříních atd.. Podobné to bylo vpodstatě s jakoukoli návštěvou. Pokud jsme jeli k nim do cizího prostředí, zajímaly ji jiné hračky, ale pokud někdo přijel k nám, brečela nebo se celou dobu nevzdálila od nás, i když přijeli třeba s podobně starým dítětem a to si u nás hrálo.
Letos jsme ji dali do školky, kdy vpodstatě celý rok chození proběhl bez breku a těšila se tam. Šla s kamarádkou, takže tam měla známou tvář. Na konci roku mi ale učitelka řekla, že by ji příští rok ráda nechala zase mezi těmi nejmenšími dětmi, co nově přijdou. Prý se neumí v kolektivu prosazovat, pozoruje a čeká, až si ji někdo všimne a přijde za ní. Když měli říkat básničku, tak nechtěla, je pomalá v obouvání a spíš kouká jak se obouvají ostatní než aby se je snažila předehnat.
Je pravda, že změnu v soustředění pozoruji i doma. Dřív byla aktivní, měla snahu se naučit obouvání, převlékání a řekla bych, že to dělala i rychleji a automaticky. Od té doby, co se to ale dobře naučila spíš sedí a čeká, že ji obuju, převléknu. To tedy neděláme, ale třeba poslední tři měsíce je klidně schopná brečet i půl hodiny u každého obouvání, když nepovolím a nepřezuju ji. Co se začal obouvat její mladší bratr, taky ho spíš pozoruje, než že by něco dělala.
Přišlo mi, že dokud byla sama a měla na všechno klid, soustředila se na všechno dobře, ale jak jsou teď dva a bratr ji rozptyluje, má už se vším problém. Žárlení jsem z její strany po jeho narození nezaznamenala, spíš naopak mi přišlo, že syn žárlil na ni. Preferoval spíš mě a jí bylo líto, že si nechce hrát s ní, ale se mnou. Je mi jasné, že to pro ni musí a muselo být složité.. Snažím se je víc stmelit, ale někdy úplně nevím jak je v tom správně podpořit. Mají mezi sebou rozdíl 2,5 roku.
Starosti mi ale dělá právě to začlenění do kolektivu. Je doba, kdy mi připadá, že vyloženě neprůbojné dítě má opravdu problém. Chodíme pravidelně na hřiště, ale na aktrakce chodí jen když tam nikdo není nebo třeba jen jedno známé dítě. Jinak se mě drží za nohu a chce všechno dělat se mnou a mezi děti vůbec nevkročí. Dokonce ani když tam jsou třeba známé děti ze školky. Občas na ně ode mě nesměle zamává, ale neřekne jim nic a pokud je jich pohromadě víc, nejde tam.
Snažím se chodit s ní i na dětské akce, kde se ze začátku (2,5-3 roky) i zapojila, jednou dokonce zpívala na mikrofon! když ji pán vyloženě vyzval, ale pak od další akce už opět sedí jen u mě na klíně a nechce sice odejít, ale vůbec se nezapojí. Je to pro mě jako pro matku těžké, dívat se na ostatní děti jak pobíhají a baví se a ona na mě visí a má smutný výraz jako by se to v ní pralo chci, ale nemůžu. Zkoušela jsem tam dokonce jít tancovat sama, aby viděla, že s ní do toho půjdu, ale nepřidala se. V tomto směru pozoruji spíš zhoršení. Taky mi připadá, že pokud v kolektivu dětí dospělý řekne běžte a udělejte to, ostatní jdou a udělají to a ona stojí. Pokud ji ale ten dospělý vyzve jménem jen ji, tak to udělá.
Možná je to i moje chyba. Dřív jsem byla klidnější, co se jí narodil bratříček a začaly mezi nimi rvačky o hračky, nastřádalo se pětileté nevyspání (oba jsem dlouho kojila), absence jakéhokoli hlídání, jsem trochu podrážděnější, snáším hůř neustálé plakání kvůli všemu… přesto si myslím, že se snažím, nikdy jsme ji neuhodili.. ale prostě nevím, jak se dá toto celkově zlepšit.
Vím, že to bude mít i v genech, určitě má něco poděděné, přesto prosím o radu, pokud nějaká existuje, jak toto vyvážit, jak změnit třeba i své chování, jaké vymyslet aktivity..
Jinak musím říct, že co se týče dominance v cizím kolektivu a doma, tak doma zakřiknutá není. Doma je spíš naopak proti všemu, staví si hlavu, neustále proti všemu protestuje, vůči bratrovi tím, že je mladší dominanci také uplatňuje. Vymýšlí aktivitu, říká mu, co má dělat.
Předem děkuji za jakoukoli reakci a přeji hezký den 🙂
Všem děkuji za rady 🙂 Musím říct, že uběhla nějaká doba a situace se u nás docela zlepšila.
…
Každopádně určitě jsem smířená s tím, že dcera je jaká je, ale na druhou stranu se nepřestanu snažit zjišťovat, co jí v životě sedne, abych ji mohla vidět co nejčastěji rozzářenou a šťastnou. Tancovala mezi hromadou cizích dospělých a tím, že si jí učitel všímal, ptal se jí a povzbuzoval ji ,úplně rostla a jezdila domů s krásným pocitem. Jen prostě asi potřebuje, aby ji povzbuzoval i někdo jiný než jen my s manželem, aby si začala pořádně věřit.
(Citováno od SvetlanaS z 7.1.2015 10:44)Světlano, to zní skoro pohádkově, jak to píšeš. I když líčíš i ty nepříjemné věci, tak mám z toho tvého psaní pocit, že dcerka už má ten boj se zakřiknutostí díky tobě předem vyhraný.
No a s tím tancováním to třeba vyjde zase v příští sezóně 😉Jak se malá těší na miminko?
(Citováno od Petra z 7.1.2015 11:38)
Na miminko se těší hrozně moc. Těšila se už na svého brášku, ale to jí byly necelé dva, když se to dozvěděla, a necelé dva a půl, když se narodil, takže teď vidím ten rozdíl, jak už je veliká 🙂 Syn se taky těší, ale úměrně k věku. Ona už přestavuje židle v kuchyni, aby pak mohlo miminko sedět mezi nimi, vymýšlí, co všechno mu musíme koupit, jaké mu bude půjčovat hračky. Včera přinesla ze školky pět vějířků. Pro mě, pro tatínka, pro sebe, pro Daníčka a pro miminko. Nejčastější věta teď je: A až se miminko narodí… Je to docela sranda 🙂 Nechtěli jsme to říkat hned, tak taky teď teprve chápe, proč mi bylo tak špatně a skoro jsem si s nimi poslední dva měsíce nehrála.
Všem děkuji za rady 🙂 Musím říct, že uběhla nějaká doba a situace se u nás docela zlepšila.
…
Každopádně určitě jsem smířená s tím, že dcera je jaká je, ale na druhou stranu se nepřestanu snažit zjišťovat, co jí v životě sedne, abych ji mohla vidět co nejčastěji rozzářenou a šťastnou. Tancovala mezi hromadou cizích dospělých a tím, že si jí učitel všímal, ptal se jí a povzbuzoval ji ,úplně rostla a jezdila domů s krásným pocitem. Jen prostě asi potřebuje, aby ji povzbuzoval i někdo jiný než jen my s manželem, aby si začala pořádně věřit.
(Citováno od SvetlanaS z 7.1.2015 10:44)
Světlano, to zní skoro pohádkově, jak to píšeš. I když líčíš i ty nepříjemné věci, tak mám z toho tvého psaní pocit, že dcerka už má ten boj se zakřiknutostí díky tobě předem vyhraný.
No a s tím tancováním to třeba vyjde zase v příští sezóně 😉
Jak se malá těší na miminko?
To je super!! 😉
(Ja take tancuji,zase jsem se k tomu vratila..dcerka take+i baleti…)
“Brat sve milovane dite,takove,jake je,respektovat jeho odlisnosti,je ta nejsilnejsi vec,co rodic svemu diteti muze do zivota dat“****
Všem děkuji za rady 🙂 Musím říct, že uběhla nějaká doba a situace se u nás docela zlepšila. Ve školce má sice stále dvě oblíbené kamarádky a s ostatními dětmi se tolik nebaví, ale po tom, co mi popisuje nějaké zážitky, tak bych řekla, že špatně snáší to, že ji prostě vždycky ostatní převálcují. Ne, že by se nechtěla zapojit, ale ostatní se hrnou, až ji vytlačí a když pak třeba poprosí, jestli by si taky mohla chvíli zahrát, nikdo ji věc nepůjčí, a tak se stáhne. Ani se jí nedivím.
Hodně je to asi taky o tom, jak na ni lidé působí. Asi od tří let jsme zkoušeli, jestli si sama nekoupí zmrzlinu. Nikdy to neprošlo. Pak najednou přijali do cukrárny mladou brigádnici a sama si ji chtěla jít koupit. Pán co prodával předtím jí zřejmě neseděl…
Taky jsem přemýšlela o tom, jak fungujeme. Moje kamarádky z práce a ze školy jsou poměrně dost rozeseté všude možně, a když už se nám podaří domluvit nějaký sraz s dětmi, tak se většinou stane, že někdo onemocní, a tak z toho sejde. Manžel nemá známé vpodstatě žádné. A tady v okolí mi přijdou lidé poměrně dost uzavření. Dají děti do školky, ale ve volném čase raději tráví čas jen jako rodina. Dcera tak nemá moc možnost se s někým novým “oťukat“ v jiném prostředí. Tak jsem ji zkusila přihlásit do tanečního kroužku pro malé děti, kde nebyla účast v soutěžích, takže jsem si říkala, že to bude ideální, že na ni nikdo nebude tlačit, kdyby jí to moc nešlo. Pán, který kroužek vedl, na ni hned na zkušební hodině zapůsobil a moc se tam těšila. Bohužel na další placené hodině už jsme byly samy. Pánovi jí asi bylo líto, když viděl, že se jí tam líbí, tak ji šoupnul k dospělým a já do toho šla s ní. Byli jsme na třech hodinách a pak bohužel dostala zápal plic. Já do toho otěhotněla a trpěla silnými nevolnostmi, takže jsme nechodily skoro dva měsíce, a to už pak bohužel nešlo zase navázat, protože pán byl s dospělými už úplně někde jinde a dcera by tam byla jako nudle v bandě. Navíc pro ty děti to samozřejmě bylo i mnohem lépe uzpůsobené. Bohužel, teď víc frčí zumba (která je ale na dceru dost rychlá), takže na klasické tance děti nikdo další dát nechtěl.
Jinak jak jsem v příspěvku psala, že mi chybí hlídání, tak to musím říct, že manžel je jediný, na koho se můžu spolehnout. Když se najde kamarádka, která to hlídání sežene taky, tak on pohlídá vždycky, abych mohla zajít na kafe a většinou jednou měsíčně vyrazíme třeba se dvěma kamarádkami na večeři. To je fajn. Bohužel se ale nedostaneme nikam sami s manželem. Ale na to už jsme si asi celkem zvykli. 🙂
A co se týče vztahu s prarodiči, tak po poslední události, kdy synovi k svátku zabalili do balicího papíru bačkůrky, co měl u nich doma, když jsme k nim občas přijeli, s tím, že mají teď starosti s mojí švagrovou, tak chtějí, aby tam děti nějakou dobu nejezdily, tak já už se vůbec nedivím.
Každopádně určitě jsem smířená s tím, že dcera je jaká je, ale na druhou stranu se nepřestanu snažit zjišťovat, co jí v životě sedne, abych ji mohla vidět co nejčastěji rozzářenou a šťastnou. Tancovala mezi hromadou cizích dospělých a tím, že si jí učitel všímal, ptal se jí a povzbuzoval ji ,úplně rostla a jezdila domů s krásným pocitem. Jen prostě asi potřebuje, aby ji povzbuzoval i někdo jiný než jen my s manželem, aby si začala pořádně věřit.
To existuje? Zakříknuté dítě. To neznám! Moje sestra o 6 let mladší se uměla prosadit jako malinká, stejně jako dcera a o vnukovi ani nemluvím.
Tak a vypadla mi tam písmenka. :-/ … určitě se nebojím nástupu MÉHO syna do školy, už vím, jak na to. 🙂
Tak tohle také moc dobře znám, jen se synem. A do nedávna i s druhým synem. Nám ohromně pomohlo, že jsem děti vzala, dala jim třeba korunku, aby si sami něco koupili, zaplatili pití, nebo nám i objednali apod. Mají pocit rovnosti s námi dospělými a otrkali se a už se do činností zapojují, získali jakousi jistotu a sebedůvěru.
Vím, že začátkem školního roku, kdy nejstarší nastupuje do 1.třídy se zase něco bude dít, bude třeba ho trošičku podpořit, ale určitě se neboj. Stačí opravdu maličko a pro tebe – zkus si zajít třeba s kamarádku na kafčo nebo tak. Určitě ti to pomůže, uklidní,… To potřebujeme občas každá. 😉
Už jsem tu několikrát psala, že má dcera (8 let) má také složitou povahu. A jak píše zbynula – někdy to prostě řeším – spíš z toho důvodu, že mám pocit, že není šťastná. Zrovna nedávno jsem se s ní bavila o tom, co si rodiče přejí ze všeho nejvíc – aby byly jejich děti zdravé a šťastné. První co mi hodně pomohlo, bylo si přiznat, že dcera nikdy nebude ta usměvavá holčička v šatičkách. Pak mi taky hodně pomohla moje mamka (dcera s ní má dost podobnou povahu), když mi řekla, že je dcera introvert – nikdy mě nenapadlo na ni takto pohlížet – introverta mám spojeného s tichým človíčkem, sedícím v koutě – ani jedno z toho dcera opravdu není:-). A když jsem si tuhle skutečnost připustila, tak mi bylo spoustu jejich reakcí už jasnějších a srozumitelnějších… Ale jak říkám – i tak si někdy říkám, že bude mít život strašně složitý, protože má dar (po mně) si ho sama komplikovat – to mi řekla i uč. v “lidušce“ – prý je nadaná, ale strašně špatně “uchopitelná“. Taky s čím strašně bojuji je, neobhajovat ji – mám pořád tendence se jí zastávat a bohužel i ve chvílích, kdy to není na místě – třeba když se chová jak nevychovaný “spratek“ – prostě jak jsem si vědoma, že má křehkou dušičku, tak mi to nedá, ale pochopitelně jí to škodí neb v 8 letech už dobře ví, co a jak “nahrát“. Do kolektivu se taky nezapojuje – vždycky vypadá, že by chtěla, ale nezapojí se – má své dvě oblíbené kamarádky a nikoho jiného nevyhledává a ačkoliv se pro ni děti stavují dost často – většinou je odmítne – až se těm dětem divím, že se pro ni stále stavují. I ve škole to tak má – přijdeme do šatny a děti ji nadšeně zdraví a ona na můj oční pokyn zamumlá dostatečně znechuceně “Čau“. Paní vychovatelka říká, že ji mají děti rády, ale pokud se zeptám já dcery, tak většinou děti komentuje dost nevybíravě a opět považuje pouze jednu dívku za kamarádku. Takže když ji vidím, jak si hraje šťastně s dětmi, tak se usmívám, ale už se jí nevyptávám a nevnucuji ji, že to bylo super – nechci v ní vzbuzovat dojem, že jediné správné chování je, když si hraje s dětmi. Nabízím jí činnosti jak v kolektivu, tak i individuální a snažím se neřešit.
Světlano, myslím, že nejvíc by pomohlo, kdyby sis mohla udělat čas jen pro sebe a podniknout něco bez dětí – zajít s kamarádkou na kafčo, nějaký výlet, nebo naopak vyexpedovat děti s tatínkem a polebedit si sama doma. Prostě chvíli od toho kolotoče vypnout a věnovat se jen sama sobě.
Sama píšeš, že už ti to trošku přerůstá přes hlavu a to je pak začarovaný kruh. Když budeš sama v pohodě, tak ti řada současných problémů vůbec jako problém nepřijde 😉
Musím se usmívat. Až na pár drobností popisuješ moji dceru – 4,5 roku. Rozdíl je jen v tom, že má bratra staršího. Myslím, že tvoje dcera je v pohodě a ty jako maminka rozhodně také. Děláš, co můžeš. Hlavně bych netlačila na pilu. Ať dcera nemá pocit, že by měla být jiná. Prostě je taková.
Měla jsem tendence řešit hodně věcí kolem dětí (a pořád mám, jsem prdlá učitelka, bohužel se to občas projeví). Ale ce se týká povahy dcery, vždy si řeknu, že je zdravá a víc nic si nepřeju. Ona se totiž narodila ve 31tt při velmi komplikovaném porodu, po narození neměla žádné životní funkce, Apgar skóre měla 1. Velmi šikovní doktoři ji zachránili. Po složitém prvním roce bylo vše lepší a lepší a teď nemá kromě své trochu zvláštní povahy vůbec žádné následky. Ale jasněže to občas také řeším. Ale pak se zase uklidním. Teď víc řeším syna. Jde od září do první třídy a má stále hlavu někde v oblacích. Taky je holt takový 🙂
Takže rady asi nemám. Respektovat dítě, ale současně neustupovat ze svých rodičovských zásad a pravidel.
(Citováno od zbynula z 21.7.2014 19:18)
zbynulo,jasně,ono to člověku nedá…ale co to je proti tomu,co píšeš?to jsou pak starosti.
Světlano, zkus se zeptat, kolik dětí se zapojuje v prvním roce?u nás žádné:(