Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zapomenuté úkoly a pomůcky - zachraňujete?
Tak mi dnes ráno krátce před osmou přišla SMS od A, že doma zapomněla slovníček do AJ a uč za to dává poznámky, tak jestli bych jí ho nedonesla. Ještě než jsem se rozhodla, jestli tam s ním během přestávky skočit, přišla další SMS: “Změna. Já jsem se spletla. Zapomeň tam na tu zprávu.“
To mě teda docela pobavilo, zároveň se mi ulevilo, že nemusím řešit dilema, jestli jí to zanést nebo ne. Jak byste se k tomu postavili vy?
Samozřejmě za předpokladu, že jste doma, škola je doslova za rohem a máte čas.
Já naopak musím holky nabádat, aby mi brnkly, když něco akutně potřebují. Protože když se vrátím třeba v sedm, v osm hodin z práce, tak už nic nepořídím (třeba doplnit psací potřeby a pod.)
Peti napsala jsi to opravdu moc hezky, teď si nepřipadám tak hloupě, taky nevidím na tom, že když můžu tak pomůžu:-D
Pokud by to bylo možné, zachraňovala bych určitě. Znám se:)Sama si vybavuji situaci,kdy jsem nechala ležet doma na stole sešit-hrozba poznámky visela ve vzduchu a sestra mi ho zanesla do školy (měla od devíti), jak já jsem tenkrát byla vděčná!!
Nečetla jsem celou diskuzi, jen odpovím na otázku v úvodu.
Ano, zachraňuji. Přinesla bych, kdybych mohla tak v tom nevidím problém. Proč bych měla pomáhat kamarádům, manželovi, kolegyni a svému dítěti ne? Vždyť se to může stát každému z nás. Někdy zase budu potřebovat pomoct já, můžu se naopak na děti obrátit a vím, že mi třeba zapomenutý diář přinesou do práce ony.
Zachraňuji i s důležitějšími věcmi než je slovníček. 🙂
Kolikrát se stalo, že jsem v noci sedla a starší pomohla s referátem apod. Většinou když vidím, že opravdu nestíhá. Ale je fakt, že toto se stalo, co si pamatuji až na SŠ. Na ZŠ jsem ale občas s úkolem také pomohla. Byly to úkoly typu vyhledej něco, zjisti něco apod. A dělaly jsme to společně. Né, že bych já zasedla a vše udělala.
Snažím se, aby si malá vše připravovala sama, tašku si kontroluje také sama. Ale pokud by se stalo, že by něco uniklo a potřebovala by pomoct, pak ano, jistě pomůžu. A je jedno, zda by to byla žádost o přinesení sešitu do školy, bot na tělocvik nebo vyzvednutí od kamarádky, protože zrovna začaly padat kroupy.
Mě to přijde přirozené si v rodině pomáhat. Nějak nevěřím v argumenty, že se tímto způsobem dítě přestane o své věci a povinnosti zajímat, protože ví, že maminka naběhne a pomůže. Alespoň takovou zkušenost nemám.
Já jsem do školy synovi nikdy nic nenesla. Mobil do školy nenosí a i kdyby ho měl, stejně by se bál ho použít. Mají to zakázané. Občas se stane, že něco zapomene, ale není to moc často. Většinou se večer mrknu na jeho stůl a jen zkontroluji, jesli má všechny učebnice. Ale řeším to případně až ráno dotazem typu “Vy dnes nemáte čtení, že vidím učebnici na stole…?“ Co se týká věcí navíc typu jehly, bavlnky.., to mu chystám sama, když řekne. Naštěstí si úkoly píše poctivě do deníčku.
Petro, pochopila jsi přesně, jak jsem to s mobilem myslela. A já mám někdy maličko pocit, že ti pacholíčci na ten mobil už i malinko spoléhají – něco nemám, tak zavolám mamce (taťkovi, babičce….). To u nás nehrozilo – neměli jsme jak se domů dovolat 😀 Setkávám se s tím i tady ve škole – dítko něco nemá a prohlásí – tak já zavolám mamce (komukoliv), ona mi to přinese.
S úkoly jsem pomáhala a zrovna tak i rodiče mně, když bylo potřeba. I jsem s nimi do určitého věku zkontrolovala tašku, ale tím to skončilo. Dál si zodpovědnost nesli sami.
Abych dětem nosila něco zapomenutého – to nehrozí.
S úkoly “pomáhám“ – navádím na správnou odpověď. Když se holky hroutí z toho, že zapomněly sešit, do kterého mají psát, nebo učebnici, ze které je úkol, hledáme společné řešení. Maximálně napíšu pančelce mail. Ale musejí se stejně ozvat/omluvit samy.
Jen občas dostanou takový úkol, který je spíš pro mě… a vzhledem k mé pracovní době to někdy vyjde tak, že to chystám, až už holky spí…
Tatínek děvčat je v tomto nepoužitelný (nebo se spíš úspěšně do takové role staví…)
zrovna dnes jsem vezla Terezce bačkory a tělocvik, před školou v přírodě si vzala vše domů a dnes jsme na to úplně zapomněli, volala mi kamarádka, že Terezka sedí v šatně a plače, že nemá přezůvky, tak ji půjčila cvičky, ale raději jsem tam zajela
halino, pro děti jsou mobily v tomhle ohledu určitě spíš výhoda, ne? 😉 …ale asi chápu, jak jsi to myslela – nemít mobil, tak nemusím řešit dilema, jestli něco přinést nebo ne :-), takže v tomhle ohledu to fakt bylo jednodušší. Na druhou stranu si pamatuju, jak jsem jednou uvažovala o tom, že poběžím domů pro zapomenutý sešit s úkolem.
S tou nespravedlivostí vůči ostatním dětem bych to viděla jinak. Prostě každý má nějaké možnosti, které ostatní nemají, nevidím nic špatného na tom je využít, pokud to teda není na úkor těch ostatních, což pomoc s nějakou zapomenutou pomůckou určitě není.
Měla jsem to doma trochu podobně – oba rodiče učitelé, i když teda ani jeden neučil ve stejné škole, kam jsem chodila já. Když jsem chtěla pomoct s úkolem, tak mi říkali, že by to bylo nefér vůči ostatním dětem, co doma rodiče učitele nemají. Vzhledem k tomu, že spousta těch rodičů neučitelů mým spolužákům s úkoly dost vydatně pomáhala, přišlo mi to vždycky nefér spíš vůči mně. Ale je fakt, že jsem se s tím úkolem vždycky nakonec nějak poprala, protože mi nic jiného nezbylo. I když si myslím, že to, že jsem na to musela přijít sama, bylo nakonec ku prospěchu věci, tak to zdůvodnění neberu ani s odstupem času. Kdyby mi radši řekli: “Je to tvůj úkol, má to tebe něco naučit, tak to musíš udělat sama.“, tak by mi to zpětně smysl dávalo.
Když ještě přemýšlím nad tou zodpovědností, jak psala zbynula, tak mi přijde taky lepší nechat dítě, ať si věci do školy chystá samo a pak mu párkrát za rok něco přinést, bez čeho se ten den neobejde, než chystat všechno s ním, kontrolovat, aby mu nic nechybělo atd. a tím tu zodpovědnost vlastně převzít úplně komplet. Jen teda najít tu míru, co případně přinést a co už ne.
Já v tom všem trošku vidím tu nevýhodu mobilů – my je dřív neměli, takže se domů volat nedalo, že… 😀
Moje děti sice chodily do stejné školy, kde já pracuju, ale věděly, že nemá smysl za mnou do kanceláře chodit. Prostě jsme to tak měli nastavené hned od začátku. Já jim vysvětlila, že je to vůči ostatním dětem nespravedlivé,protože oni tu mamku ve škole nemají. Ono to takhle fungovalo i v mém dětství, maminka učila na stejné škole, kterou jsem navštěvovala 8 let. A ani by mě to nenapadlo jít za ní. Je tedy fakt, že jsme za jeden zapomenutý úkol ani já ani mé děti poznámku nedostávaly.